Služba na bráně odmítla Martina zavolat, protože návštěvy nebyly povoleny. Nepomáhaly prosby, slzy ani vztek. No co, však si poradím. Obešla jsem kasárna a vydala se přes rozblácené pole a potok rovnou k baráku nováčků.
Prolezla jsem pletivovým plotem a špinavá až za ušima, se svetrem plným bodláků jsem došla až k ubikaci, kde jsem vykuleného a řádně vyplašeného vojáka požádala o zavolání Martina. "Maťas, Maťas!!! Dělej, máš tu návštěvu," neslo se ubikací.
Martin přiběhl okamžitě a nevěřícně na mě zíral. "Co tady děláš?" Marně se mě snažil přemluvit, abych zase rychle zmizela. Znovu absolvovat branné cvičení blátem a potokem jsem odmítla.
A tak jsme se ruku v ruce vydali směrem k bráně. Východ už byl na dohled, když nás míjel gazík vezoucí jakéhosi papaláše. Na jeho pohled nikdy nezapomenu. Vyskočil z auta, začal neskutečně řvát a barvou připomínal silně naštvaného krocana.
Zatímco Martin by byl nejraději někde hodně daleko, na mě řev vůbec neplatil. Až puberťácky naivně jsem pravila, že mi ti dva na bráně nechtěli Martina zavolat. A já ho prostě musela vidět, protože se mi stýská.
Nevím, jestli to bylo mým sdělením, ale pan velitel jen zašeptal: "Mládě jedno bláznivý." Potom se otočil na Martina a zavelel: "Vojíne, dopravte civilistu na bránu a následně se u mě hlaste."
valentýnské výhryVítěz čtenářské valentýnské soutěže získá poukaz na víkend pro dva v luxusním My hotelu v Lednici a pět nejlepších autorů navíc odměníme sladkým srdcem plným pralinek Milka. |
Když jsem si s kočárkem na konci vojny vyzvedávala svého Martina, loučili se s námi nejen ostatní vojáci, kamarádi, ale i tento velitel. Choval naší malou, které vojáci nasadili maličkou vojenskou lodičku, a přál nám hodně štěstí do dalšího života. Už je to skoro 20 let a my jsme spolu pořád.
A vím, že i dneska bych kvůli němu lezla přes ploty a brodila se blátem...
