Musím se s vámi podělit o své trápení. Jmenuji se Iva, jsem už 18 let vdaná a mám tři děti. Vystudovala jsem střední školu se zaměřením na učitelky mateřských škol. S dětmi jsem také několik let pracovala. A to nejen ve školce, ale i na různých dětských táborech. A na jednom z nich jsem se seznámila s manželem.
Po druhém dítěti jsem zůstala doma
Petr se mi od začátku moc líbil. Je o několik let starší než já, ale pořád zůstal tím klukem, kterého jsem si brala. Pracuje v jednom značkovém autoservisu.
Těsně po svatbě se nám narodila Ivanka. Byla jsem s ní tři roky doma a pak jsem se vrátila do práce. Malou jsem měla ve školce celý den u sebe, takže to byla pohoda.
Za dva roky jsem otěhotněla znovu a narodila se Karolína. Krátce poté mi zemřela maminka. Stal se ze mě sirotek (táta umřel, když jsem byla malá) a také náš život se rázem otočil o 180 stupňů. Po mamince jsme se sestrou zdědily značný majetek. Máma totiž zrestituovala v Praze několik činžáků, které prodala a na účtech po ní zůstaly miliony.
Postavili jsme si s manželem v Praze baráček a já přestala chodit do práce. Navíc se nám narodil ještě syn, který teď chodí do třetí třídy. Odmalička byl dost nemocný, takže jsem byla ráda, že se mu můžu věnovat.
Jsem doma už 13 let
Ivanka bude letos maturovat, Karolíně je 13 a Markovi deset. Od těhotenství s Kájou jsem pořád doma a už mi to začíná lézt na mozek. Rodina má doma servis, který si nemůže vynachválit, ale já jsem den ode dne nespokojenější.
Manžel chodí do práce, děti do školy a pomalu mě nepotřebují, mají své přátele a koníčky. Dokud byly děti malé a hlavně Marek nemocný, práce a kontakt s jinými lidmi mi nechyběly. Navíc manžel nechtěl, abych do práce chodila, peníze jsme nepotřebovali, můj plat učitelky ve školce by nás rozhodně nevytrhl a hlavně se on nemusel o nic starat. Navařeno, uklizeno a nakoupeno bylo každý den.
Ale teď je to jiné. Cítím, že už několik let upadám. Utíká mi úplně všechno. Přestávám mít přehled, co se děje, neumím jazyky, pořádně neovládám ani počítač. Kamarádky chodí do práce, takže se slezeme jednou za čas a i při našich dámských jízdách cítím, že jsem někde jinde. Pořád mluvit jen o tom, co jsem uvařila dobrého a jak se mají děti, taky nejde.
Dokonce jsem o sebe přestala dbát jako dřív, nemám pro koho se malovat a strojit. Prodavačky u nás v sámošce to stejně neocení, tak co. Když někam jdu sama nebo s manželem, to je něco jiného, to se se sebou snažím něco udělat, ale když jsem doma, tak je mi to jedno.
Pro manžela jsem terčem posměchu
Ale nejhorší je, že se změnilo i chování mého muže. Čím dál víc mi dává najevo, že mám raději mlčet, přeci nemůžu o životě, který se odehrává za zdí našeho baráku, něco vědět.
Když jsme se nedávno pohádali, tak mě poslal do kuchyně se slovy: Běž na své místo. Myslela jsem, že ho tenkrát probodnu svým nejoblíbenějším keramickým nožem. Pak jsem si uvědomila, že má pravdu a došlo mi, jak mě vidí on i děti. Můžu si za to sama, i pro mě bylo pohodlné, že nemusím do práce.
Jenže manžel se do mě poslední dobou obouvá čím dál víc, zesměšňuje mě i před dětmi, před přáteli i před svými rodiči a rodinou bratra. Kdyby se to netýkalo mě, možná bych se také smála jako ostatní, ale bohužel mě se to týká.
Když jsem mu jednou řekla, jak mi vadí, že si ze mě před lidmi dělá legraci a prakticky mě ponižuje, že jsem puťka domácí, tak mi řekl, že jsem přecitlivělá. Vždyť se tomu všichni smějí, je to jen legrace a já nemám být tak úzkostlivá. Přece o nic nejde.
Na můj argument, že jsem tolik let doma, protože se o ně starám, mi řekl, že pokud chci jít do práce, tak přece můžu. Ale ať počítám s tím, že to pro mě bude šok všechno stíhat, když třetinu dne strávím v práci.
A to je právě ten problém. Bojím se po tolika letech někde nastoupit, zároveň si nedovedu představit, jak to všechno budu zvládat. Poraďte mi, co mám dělat.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 27. prosince 2010. Anketa je uzavřena.
názor psychologaMilá Ivo, |
