Být takto předpojatá je horší než zatajit při seznamování vlastnictví pražského krysaříka. Konflikt je v obou případech nevyhnutelný.
Mít výhrady vůči tchyni (i potenciálně budoucí) je na místě. Žena jiné generace se chová jinak. Jenže to zároveň znamená, že se většinou chová úplně normálně. Zcela běžná je i její starost o potomka, byť by se zdráhala vzít na vědomí, že se z něj stal dospělý.
Tento zřetelný fakt mladší žena ohledává jako místo předpokládaného výskytu nášlapných min. Někdy jí to trvá tak dlouho, že mezitím vyrostou její synové a ona převezme roli pečovatelky se stejnou samozřejmostí, jaká je jí u mužovy matky podezřelá a protivná.
Omezit styk s partnerovou matkou na minimum je rada dobrá jen do jisté míry. Záleží, jak silná bude žena ve chvíli, kdy muž bude chtít navštívit svou matku sám.
Žena v důsledku naslouchání svému vnitřnímu hlasu, jak jí odborně radí psycholožka, objeví oidipovský komplex stejně spolehlivě jako kulička z rulety zelenou nulu.
Jenže dnes už se zapomíná, že Oidipus byl pohozené dítě, do cesty se mu stavěly megery jako Pýthia a Sfinga, svou pravou matku navíc neznal. Těžko by si ji jinak vzal za ženu.
Žádný tak přiblblý osud většina mužů nemá. Za ženu chce tu mladou a krásnou, o níž věří, že ji sbalil, i když to pravděpodobně bylo naopak. O své matce ví, že ho jako batole dávala na nočník a později poznala, že už má poluce. K takové je opravdu těžké uchovat si rozumný a vřelý vztah, což by partnerka mohla ocenit a rozhodně měla respektovat.
Udělat si nepřítele z matky svého milého bývá bolestivé. Síla antické tragédie je totiž mimo jiné v tom, že člověk jejím prostřednictvím poznává sám sebe.
