Z narážek svých kamarádek jsem ale záhy pochopila, že všichni muži jsou v podstatě stejní a když je skolí "rýmička", je to pohroma v každé domácnosti.
Můj manžel v posledních dvou letech ovšem přitvrdil. Ze začátku jsem tomu nevěnovala pozornost. Pořád si sice na něco ztěžoval, ale ve víru pracovního vytížení a běžných domácích starostí jsem ho poslouchala jedním uchem tam, druhým ven.
Časem jsem o tom ale začala přemýšlet. Když jsme byli na dovolené, stalo se pravidlem, že hned druhý den ho buď začal bolet zub nebo si namohl šlachy, bolelo ho koleno, měl průjem, bolela ho hlava od krční páteře, za což údajně mohlo to, že nemá svůj polštář.
Na horách mu byla zima, u moře horko, prostě pořád něco. Od rána do večera si na něco stěžoval. Přikládala jsem to změně prostředí, příznakům stresu ze zaměstnání, který se projeví v podobě různých zdravotních obtíží, teprve až když je člověk v klidu.
Já taky nebyla vždycky v pohodě, ale neotravovala jsem ho svými bolístkami. Jeho vítězné "bolí mě v krku!", když se ráno probudí, mě během posledních pár měsíců dokáže vytočit na nejvyšší míru. Už to není jen na dovolené, stále mne zahrnuje svými neduhy a potížemi.
Samozřejmě vždycky naběhnu s čajíčkem a aspirinem, podložím bolavou nožičku, běžím do lékárny pro živočišné uhlí, volám doktorce, objednávám ho akutně u zubaře atd. Jenže mě to vytáčí čím dál víc.
Když mě bolí v krku, tak si prostě něco koupím v lékárně a doma to nehlásím. Popřípadě zajdu k lékařce a pár dní se doma vyležím, ale nehekám u toho, neměřím si stále teplotu, nevykřikuju, že mám asi horečku a když se mne manžel zeptá, jak mi je, tak na něj nevychrstnu monolog o minimálně deseti větách o strašlivosti stavu, ve kterém se nacházím.
Rozhodla jsem se s tím bojovat. Když oznámil, že ho bolí v krku, odvětila jsem, že aspirin je v šuplíku. Ale nic se nestalo. Druhý den mi opět oznámil, že ho hrozně bolí v krku.
"Vzal sis aspirin?" No jistě že nevzal a je mu hrozně! Teď už nemůže ani polykat...
Nemám sílu mu říct, že mě jeho zdravotní stav nezajímá. On sám mě pochopitelně zajímá, ale chci také někdy slyšet, že je mu lépe nebo že je v pohodě a ne se bát každý den, s čím zase přijde. Prakticky spolu už ani nespíme, protože mu "pořád něco je". Neustále vede řeči o tom, že důchodu se stejně nedožije. Co mám dělat?
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 22. února 2010. Anketa je uzavřena.
