Proč jste se ocitla v dětském domově?
Do dětského domova jsem poprvé přišla v patnácti letech. Doma to tehdy bylo dost špatné, matka často střídala partnery a s tím tehdejším jsem měla velmi špatný vztah. Fyzicky mě týral, takže jsem začala blbnout. Chytla jsem se pochybné party, popíjeli jsme alkohol, taky jsme kouřili trávu. Chtěla jsem zapomenout na to, co bylo doma. Několikrát jsem utekla z domova.
Nesnažila se vás matka před přítelem zastat?
Občas jo, ale on potom začal mlátit i ji. A když na mě měla vztek, tak se k němu přidala.
Takže se do toho vložily sociální pracovnice a odebraly vás z rodiny?
Máma šla na sociálku a řekla jim, že mě nezvládá vychovávat. Těžko posoudit, jestli to byla pravda nebo ne. U soudu pak rozhodli, že s dalším průšvihem půjdu do ústavu. A já jsem znovu utekla, protože to nešlo vydržet. Přespala jsem u kamaráda a druhý den jsem ve škole dala mladší sestře dopis, ve kterém jsem se snažila mámě vysvětlit, že už doma dál nemůžu žít. Máma mě pak našla, odvezla na sociálku a dohodla se s prokurátorkou, že mě druhý den pošlou do diagnostického ústavu.
Bylo vám to líto, nebo jste byla ráda, že odcházíte?
Měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou stranu bych samozřejmě radši zůstala doma.
Jaké to bylo v diagnostickém ústavu?
Zvláštní, vlastně hrozný. Na oknech mříže, holky oddělené od kluků, ani na obědě jsme spolu nemohli sedět. Nechodili jsme do normální školy, ale byli jsme rozdělení do několika skupin a většinou jsme si dělali z knížek výpisky, které nám pak známkovali.
Za co tam byly ostatní děti?
Byla to vlastně horší "parta" než ta, se kterou jsem se předtím stýkala. Byly tam děti za krádeže. I ty, co braly tvrdé drogy…Byla jsem tam sedm týdnů. Za tu dobu už jsem si našla nějaké kamarády a nechtělo se mi od nich pryč. No ale pak mě poslali do dětského domova.
Stýkala jste se mezitím s rodinou?
Ze začátku za mnou nikdo nesměl, pak za mnou asi dvakrát přijeli a taky mě dvakrát poslali domů. Při jednom víkendu doma jsem se poprvé setkala se svým biologickým otcem, což mě taky hodně ovlivnilo.
Do té doby jste ho neznala?
Moje matka střídala partnery, podle ní a rodného listu jsem měla stejného otce jako mladší sestra. Vždycky jsem o tom pochybovala, a když jsem svého biologického otce poprvé uviděla, bylo mi jasné, že ne sestřin otec, ale tenhle je můj táta. Jsem totiž jeho kopie (smích). Sestry otec mě jako malou adoptoval, přepsali mi i rodný list. Pravdu mi potvrdil až jeden známý, který znal celou naší rodinu. Byla jsem v šoku.
Měla jste to matce za zlé?
Dlouho jsem se jí ani neodvažovala říct, že to vím. Ale hodně mě to ranilo. Jsem dost citlivá, celkem snadno se rozbrečím. A tohle opravdu bolelo.
Jaký vlastně máte s matkou vztah?
S mámou byl náš vztah divný vždycky. Měla jsem mnohem radši babičku, protože jsem cítila, že mě má ráda. Máma mi to nikdy neřekla nebo nijak nedala najevo. Možná jsem to neviděla, ale nevím… Je hodně tvrdohlavá, já taky. A když se pohádáme, tak nikdo nechce ustoupit. Nedávno jsem ji potkala na diskotéce, kde byla s přítelem, se sestrou a s jejím klukem. Měli tam takovou rodinou zábavu, na mě jenom hodila kyselý ksicht. Ani mě nepozdravila. Mrzelo mě to a půlku večera jsem probrečela.
Proč jste se po pobytu v diagnostickém ústavu nevrátila domů, ale šla jste do dětského domova?
Tehdy už by mě tam sociálka nepustila, protože věděli, co se tam dělo. Svým způsobem jsem byla ráda, že tam nejsem.
Neměl zájem si vás vzít do své péče biologický otec?
Nešlo to, protože podle papírů je to úplně cizí člověk, se kterým nemám nic společného. Kromě obličeje (smích). Když mě z diagnostického ústavu převezli do dětského domova, hned jsem mu volala, kde jsem. Druhý den za mnou přijel, přivezl mi nějaké peníze a telefon. Volala jsem i mámě. Ta mi řekla, že nechápe, proč jí vůbec volám, a že ji nezajímá, že jsem v děcáku. Nenáviděla jsem ji vlastně za to, že mi nic neřekla a jak mi ubližovala.
Jaký byl příchod do dětského domova?
Pamatuji si, že jsem hodně brečela, protože jsem se bála a nevěděla jsem, co bude. Ale ostatní nás hned přijali mezi sebe. Nesoudili nás za to, co bylo předtím. Samozřejmě se tam našlo pár lidí, co nemělo rádo nováčky. Ale celkově to bylo vlastně dobré.
Stýskalo se vám po rodině?
To ano. Několik měsíců po tom, co jsem odešla do domova, se máma rozešla s partnerem a našla si nového. Je to strašně hodný chlap a máma se s ním taky hodně změnila. Mrzelo mě, co se stalo a že nejsem doma. Ale když jsem třeba přijela na víkend, dokázaly jsme se strašně pohádat kvůli úplné prkotině, jako je třeba mytí nádobí. A máma se mi pak třeba půl roku vůbec neozvala. Pohádaly jsme se v červenci a ona mi zavolala až v lednu. Ani na Vánoce ne.
Jaký pro vás byl největší rozdíl mezi pobytem doma a v domově?
Oproti tomu, co bylo doma, jsme měli pevný režim. Třeba děti na základní škole nemohly chodit odpoledne samy ven, starší jenom do večeře. Tehdejší pan ředitel byl tvrdý, ale zlatý, moc si ho vážím.
Takže se vám tam líbilo?
Jsem ráda, že jsem tam byla.
O dětských domovech se říká, že děti jsou sice zajištěny materiálně, ale nikdo je neučí praktické dovednosti do života. Jaká je vaše zkušenost?
Můžu mluvit za domov v Klánovicích, kde jsem byla já a který spolupracuje s Rozmarýnou. Myslím, že nás toho naučili hodně, na odchod nás připravovali. O víkendu jsme si sami vařili, od patnácti let jsme si sami prali. Taky jsme jezdili na různé kurzy, kde nás připravovali na život. Učili jsme se jak shánět práci, jak se o sebe postarat.
Jak odchod z dětského domova v osmnácti letech vypadal?
Nebylo to moc dobré. Odešla jsem pár dnů před mými narozeninami, které mám na Vánoce. Do začátku jsem dostala patnáct tisíc. Šla jsem bydlet k tátovi, máma se se mnou zase nebavila. Nemohla jsem najít žádnou práci. Jsem vyučená kadeřnice, ale na to musíte mít živnostenský list, praxi a klientelu. Já neměla ani jedno. Chodila jsem na konzultace do Rozmarýny a nakonec mě zaměstnali v Café Rozmar.
RozmarýnaObecně prospěšná společnost Rozmarýna funguje již pět let. Připravuje děti z dětských domovů na samostatný život pomocí několika programů. Podporuje děti, které již dětský domov opustily, zejména při úsilí postavit se na vlastní nohy a zvládnout různé obtíže, od hledání práce a bydlení až po vztahy s blízkými či vyrovnání se s minulostí. Rozmarýna se soustředí na osobnostní podporu namísto materiální, protože právě ta schází dětem z dětských domovů nejvíce. |
Neuměla jsem vůbec mluvit s lidmi, byla jsem strašně plachá. Vždycky, když mě něco rozhodilo, tak jsem se schovala někam do kouta a brečela, neuměla jsem tomu čelit. Chybělo mi jakékoliv sebevědomí a sebedůvěra. Vyučila jsem se kadeřnicí a moje mistrová ze mě byla nešťastná, protože jsem při stříhání mlčela jak zařezaná. To není u kadeřnice zrovna dobré (smích). Tady v kavárně ale musím komunikovat s každým, kdo přijde. Pořád jsem přitom nervózní, to na mě asi vidíte, ale už aspoň mluvím. Dřív jsem byla takový stín, co se bál někomu podívat do očí a promluvit.
Jaké jsou vaše plány do budoucnosti?
Už přes rok mám přítele, bydlím s ním u jeho rodičů. Plánujeme, že odejdeme z Prahy. Pryč od všeho toho chaosu, špatných vzpomínek a začneme znova. Už to máme všechno domluvené, máme sehnané bydlení i práci. Budu dělat barmanku. Kdybych neměla praxi z Rozmaru, asi bych práci nesehnala.
