Možná bych ještě mohla najít štěstí. Anebo by se už nic nezměnilo, jen bych zůstala sama?
Ale začnu popořádku. Vdávala jsem se už nějaký ten rok po třicítce, a kdybych tehdy nemusela, Karla bych si nevzala. Už tehdy jsem nějak tušila, vycítila, že něco je jinak, než má být. Nikdy, ani v začátcích jsem pro něj nebyla princezna, do které by byl bláznivě zamilovaný. Vždycky jsem měla dost velká prsa a styděla jsem se za ně. I proto, že se jich spíš štítil. Shazoval mě za "ty mlíkárny," jak říkal. Kdybych tehdy nečekala Marušku, byla bych vztah skončila.
Do té doby jsem žila sama s mámou, sestra už byla provdaná, ale emigrovali s manželem do Kanady, takže jsme se nevídaly. Ani mámě se Karel nelíbil, ačkoliv byl studovaný a evidentně se snažil. Ale asi právě ta úlisná snaha se mámě protivila. Jenže i ona byla ze "staré školy". Když jsem otěhotněla, nebylo co řešit.
Maminka mi ale brzy po narození Marušky zemřela, jiné hlídání jsem nikdy neměla, takže starostí bylo dost. Ani peněz jsme nikdy moc neměli. Já byla na mateřské a Karel? Vždycky byl spíš nepraktický teoretik a při jednání s cizími lidmi mu chybělo sebevědomí. Když tak o tom přemýšlím, měl to těžké. Celý život hrál roli manžela a skrýval svůj opravdový svět a své pravé já. Podnikat nezačal ani po listopadu ’89. Neměl k tomu dost odvahy a asi ani nápad. Sebekriticky přiznávám, že jsem odvahu k podnikání neměla ani já. Vždycky jsem pracovala jako účetní a byla jsem ráda, že mám místo i v tom "kapitalistickém světě".
Léta utíkala a my byli rodina, navenek spořádaná, spíš uzavřená do sebe a bez přátel. Spolu jsme jezdívali i na dovolené, ale doma bylo smutno. Prakticky celý život jsme se spolu nemilovali. Karel byl rád, že má dceru, a po porodu už o sex - něco tak "nechutného", jak říkal - nestál. Já zas byla hrdá a nějaké doprošování nepřicházelo v úvahu. Prvních pár let jsem s ním o tom chtěla mluvit, ale žádnou debatu nepřipouštěl. Podle něj se nic nedělo a nic ho netrápilo. Tvářil se, že je spokojený.
Podle mě ale spokojený nebyl, protože čím dál častěji neustál z ničeho nic nějaký stres a stával se z něj vzteklý a prchlivý chlap, kterého jsem se občas i bála. Frustrace ho sužovala. Dost jiných mužů řeší napětí a starosti alkoholem, ale takový on nebyl. Snažil se pořád být za každou cenu vzorným tátou. Nejezdil ani na služební cesty. Každý večer chodil domů. Sice mi moc s ničím nepomáhal, ale o to víc radil. A jeho často až nepříčetné scény, když jsem v něčem neposlechla, se stupňovaly. Abych jim předešla, čím dál častěji jsem mu ustupovala.
Když bylo dceři třináct let, našla náhodou v šuplíku v jeho pokoji gay pornočasopis. Pochopitelně za mnou přiběhla dost zděšená. Neřekla jsem jí, že mi na počítači už dřív vyskočily z historie podobné stránky, že několik podobných časopisů jsem před ní už v životě zamykala do jeho skříní, neřekla jsem jí, že mám podezření, že její táta chodí do sauny pro gaye...
Ujistila jsem ji, že táta ji má rád a že mu na ní záleží stejně jako mně a že jeho sexuální orientace není v jejich vztahu důležitá. "Jak s ním můžeš žít?" zeptala se mě. "Je to tak snazší, máme dohromady víc peněz, čtyři ruce a dvě hlavy na to, abychom se o postarali o tebe, o byt, o chatu i o naši kočku," zlehčovala jsem situaci. "A jsi šťastná?" následovala otázka. "O to ale přece nejde," odpověděla jsem jí, nejspíš úplně stejně, jako by mi v takové situaci odpověděla moje máma.
Jenomže teď mi bude šedesát, a když se nad sebou zamyslím, vidím, že jsem zapšklá, utahaná, nevrlá stará ženská. Maruška už žije sama a s námi nebydlí a co já mám za radosti? Snad jednou přijdou vnoučata, ale dcera je stále bez partnera...
A tak oprašuji knížky v knihovně, případně hladím kočku a povídám si s ní. Karel ještě chodí do práce, ale poslední rok se vrací domů až kolem půlnoci, takže se vidíme jen o víkendech. Ale stejně se spolu prakticky nebavíme. Není o čem. Někdy si tak říkám, že bych možná ještě měla svůj život změnit, ale zřejmě stále nemám dost odvahy. Poraďte mi:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 28. září 2009. Anketa je uzavřena.
