Od chvíle, kdy o děti přišla, je navštívila celkem třikrát.
„Každý týden jim volám. Komunikaci přes e-mail, skype nebo webkameru jim ale otec zatím nedovolil,“ líčí Krajníková situaci. „Jediné, co se změnilo, je, že už jsme konečně rozvedeni. Bývalý manžel dlouho doufal, že když mi vezme děti, dostane zpátky i mě, ale když pochopil, že ne, s rozvodem souhlasil. Teď se dohadujeme o majetku a o alimentech. Chce po mně 400 eur měsíčně.“
Naposledy navštívila dnes už bezmála desetiletou Sofii a třináctiletého Lucase letos v lednu a ráda by si je do Česka přivezla alespoň v létě na prázdniny.
Děti Marcely Krajníkové, vlevo v roce 2006, vpravo 2009.
„Lucas a Sofie se chovali bezprostředně, jako kdybychom se rozloučili včera, ale sotva zazvonil telefon a volal otec, že pro ně jede, byli jako vyměnění. Hádali se, kdo telefon zvedne, odpovídali otci odměřeně. Myslím, že se ho bojí,“ vzpomíná Krajníková.
„Sofie česky nemluví, ale rozumí, Lucas si ještě něco pamatuje, i když už hůř skloňuje. Oba tvrdí, že až dospějí, chtějí žít v Česku. Je dobře, že si o té násilné exekuci před pražskou ambasádou už dokázali se mnou povídat. Dokonce si pamatovali detaily a vyptávali se, proč k tomu došlo. První den se hádali, kdo se mnou bude spát v posteli, zajímali se, proč musíme žít odděleně. Nic mi nevyčítají, ale nevím, jestli mi Sofinka dokázala odpustit, že jsem nedodržela slib, který jsem jí tehdy dala. Slíbila jsem jí, že jí nedám, že patří k mámě,“ rozpláče se ještě dnes Marcela Krajníková.
Vývoj případu* Leden 2002 - Marcela Krajníková se i s tehdy dvouletou Sofií a pětiletým Lucasem vrátila z Argentiny do ČR. |
