Mluví tiše a ráda se směje. Působí jako vyrovnaná žena a po každé další minutě rozhovoru se víc a víc ukazuje, že svůj život si nijak zvlášť neplánovala.
Se čtyřmi syny, kteří se jí a jejímu muži Cyrilu Svobodovi narodili v rozmezí pěti let, ani nakonec tolik nemohla. Nejstarším dvojčatům Vojtěchovi a Radimovi je čtyřiadvacet, Václavovi dvacet jedna a Norbertovi o tři roky méně. Všichni studují a jsou prý "po tatínkovi", takže se ve výčtu oborů objevují práva, filozofie a policejní akademie.
"Včera měl jeden z nich narozeniny, pak budou mít dvojčata a čtyři dny po nich slaví další syn. Vidím jako výhodu, že jsem je měla takto pohromadě," říká 51letá neuroložka. Na mateřské byla celkem osm roků.
"Dvojice si musí uvědomit, kdo z nich bude dělat kariéru, a nedá se dělat nic jiného, než že ten druhý se tomu přizpůsobí. Pro děti je strašně důležité, aby měly někoho, kdo se o ně postará," vysvětluje a dívá se mi pozorně do papíru s otázkami na stole.
Sama za sebe
Když děti trochu odrostly, nastoupila na neurologické klinice Fakultní Thomayerovy nemocnice a zůstala tam šestnáct let. Letos konečně přivítala pacienty ve vlastní ordinaci - otevřela si totiž soukromou neurologickou praxi v centru Prahy.
"V určitém věku už člověk chce být sám za sebe a to je asi i jeden z důvodů, proč existuje tato ordinace," rozhlíží se spokojeně po menší, ale moderně zařízené místnosti, která se ještě leskne novotou. Fotograf jí pochválí bonsaj, která vypadá jako mandragora. "Tu mám od kolegů z kliniky." S těmi se prý těžko loučila, kolektiv i vůni nemocnice milovala. Převládla ale touha věnovat se svým pacientům naplno a soustředěně.
Neurologie nebyl vysněný, ale spíše praktický obor, pro který se Věnceslava Svobodová rozhodla až po svatbě. "Z těch, co přicházely v úvahu, byl tento asi nejlepší pro ženu, která se chtěla starat o rodinu. Ale rozhodla jsem se správně," dodává.
S mužem se seznámila během studia skrze stejné kamarády, kteří chodili do křesťanských společenství. Po vysoké škole se ale přesto vrátila do rodných Pardubic. "Cyril se rozhodl, že se mnou začne chodit, až potom. On to musel všechno pořádně zvážit ze všech stran," vypráví pobaveně.
Ateismus v Česku neřešíme
Ptám se na víru; jaké to je, žít vlastně v ateistické zemi? A dočkám se jen krátké a trošku překvapující odpovědi od manželky křesťanskodemokratického poslance: "Já ani nevím, mně to přijde normální, tohle doma neřešíme."
A co třeba Boží vůle, přemítá o ní někdy, když drží v ruce smutnou diagnózu? "Nad vyléčením nemoci a Boží vůlí nikdy nepřemýšlím, je to strašně náročné pochopit a diskutujeme o tom často s našimi dětmi. Když člověk hledá v životě nějakou cestu a naučí se podřizovat a přemýšlet nad jednotlivými okamžiky a setkáními, tak si říká: Tak to asi mělo být, to bude Boží vůle," odmlčí se a chvilku přemýšlí. "Pro mě je důležitější z víry to, že se mám k druhým chovat slušně. Láska k bližnímu je pro mě stěžejní, stejně jako umět se vcítit do druhého člověka."
Málokterá žena si dovede představit, jaké to je, mít doma gang pěti chlapů. Nezdrsněla třeba? "To já právě nevím," rozhodí Věnceslava rukama. "Možná jo a mám z toho někdy obavy. Pro některé mužské návyky mám určitě větší pochopení, protože tím, že s nimi jsem odmalička, tak vím, že se s tím nedá nic moc dělat," ukončuje toto téma diplomaticky, jak se na manželku bývalého ministra zahraničí sluší.
Svoje děti chci vychovávat já
I do politiky ženy podle Věnceslavy samozřejmě patří. Ale ideálně až potom, co vychovají děti. "Péče o rodinu ženu naučí manažerským schopnostem. V určitém věku je žena zralá a může být skvělá politička, Je škoda, že jich moc není," říká. A co když děti doma přebaluje otec a matka nosí peníze? "Muž ženu nahradí, ale ne tak dokonale. Možná, že to jednou společnost přinese a že se naše kultura změní, ale zatím to ještě nedokážeme."
Odkazuji také na "trumfové eso" amerických republikánů ve volbách - viceprezidentskou kandidátku Sarah Palinovou, jejíž poslední, pátý potomek je půl roku starý. "Ona má to malé dítě...," kroutí Věnceslava hlavou. "V Americe to třeba možné je. Já sama si ale nedokážu představit, že bych svěřila děti do péče někoho cizího, protože jsou to moje děti, já je mám ráda, já chci, aby ony měly vztah ke mně, abych já je vychovala podle svých představ, ne abych je svěřovala někomu jinému," zvyšuje poprvé za celý rozhovor hlas. Ale jen trošku.
Při poslední, trochu nepříjemné otázce je ale znovu v klidu. Jméno jejího manžela se totiž na titulních stranách objevilo kvůli soudnímu sporu o činžovní dům v Dejvicích a články ho někdy vykreslovaly jako harpagona, který chce ukrást peníze charitě.
"Je to strašně těžký, protože když už je člověk jednou v politice, tak se stává terčem útoků. Součástí toho sporu samozřejmě bylo, aby to protistrana dostala do médií. Jakmile se totiž na veřejného činitele vytáhne něco takového, tak z toho vždy vyjde negativně. My jsme s tím počítali. Ale manžel od té doby, co ho znám, říkal, že se musí hájit soukromé vlastnictví. Každý občan by to udělal, pokud by si myslel, že je podvodně sepsaná závěť."
