Co nejčastěji jako psycholog s nakaženými lidmi řešíte?
Součástí AIDS centra tady na Bulovce je služba psychologa. Lidé jí mohou využít, pokud o ni projeví zájem. Problémy, které řešíme, se týkají v podstatě tří okruhů: "Já, HIV pozitivní, neumím přijmout svoji diagnózu." Dále: "Mám potíže v partnerském vztahu nebo nechci být sám" a "Zhoršuje se můj zdravotní stav".
Jste u sdělování diagnózy?
Jen výjimečně. V AIDS centru jsou lékaři natolik zkušení, že dokážou rozpoznat, zda pacient informaci o své HIV pozitivitě po psychické stránce unese. Pokud mají pochybnosti, delegují je ke mně. Častěji mě vyhledávají lidé, kteří se s diagnózou neumějí sžít.
Jak pacienti na sdělení diagnózy reagují?
Každý na závažnou informaci reagujeme jinak. Setkal jsem se s různými extrémy. Někdo řekne: "To jsem rád, že jsem nakažen až teď, a ne před čtyřmi roky." Na druhé straně jsou pacienti, kteří mají pocit, že se s nemocí nikdy nesmíří, a upadají do depresí. Diagnóza se samozřejmě přijímá lépe, pokud máte zázemí, stabilního partnera, blízké přátele.
Kolik je nakaženým průměrně let?
Nejčastěji se u nás léčí lidé mezi dvaceti a třiceti lety. Jsou tu bohužel ale i šestnáctiletí, často narkomani. Ti svůj zdravotní stav obvykle vůbec neřeší a nejsou otevřeni ani psychoterapeutické péči.
Jak je to s léčbou narkomanů?
Na rovinu přiznávám, že se v ČR zcela nepodařilo nakažené narkomany zmapovat, natož podchytit. Posun se sice udělal v podobě výměnného programu stříkaček, ale to je málo. Mimochodem, máme i případy, kdy se šestnáctiletý kluk nakazil pravděpodobně tak, že svou čistou stříkačku strčil do společného infikovaného roztoku drogy. O nakažených toxikomanech se dozvídáme, pokud mají další nemoci (například žloutenku) a lékaři zároveň provedou i testy na protilátky viru HIV. Nebezpečné je i to, že si mnohdy vydělávají na drogy sexem a přenáší HIV dál.
Mají nakažení lidé nějaké podobné osobnostní znaky?
Nějaké by se vytipovat asi daly, ale přesto si na to ani po celkem dlouhé době netroufám. Snad mohu říci, že je to podobný životní styl, hodnoty, vztah k sexualitě, ochota riskovat. Máme také velkou skupinu těch, které nazývám "nevinné oběti". Byli nakaženi člověkem, který sám vůbec netušil, že je HIV pozitivní. Znám případy dívek, které virem HIV nakazil jejich první sexuální partner. Je pak velmi těžké přijmout, proč jsem nakažen, když nejsem prostitutka ani promiskuitní.
Lze říci, že to je shoda náhod?
Podívejme se na to i ze společenského hlediska: každý z nás by měl do sexuálního vztahu vstupovat s tím, že pokud dotyčného neznám, tak mi nákaza HIV hrozí. Nespoléhejme na to, že nám partner na jednu noc řekne: "Jsem zdravej." On to totiž ani nemusí vědět. Zvlášť u těch lidí, kteří žijí promiskuitněji, bych ochranu bral jako samozřejmost.
Jak jsou mezi nakaženými zastoupeni gayové?
Já v tomto kontextu raději říkám muži mající sex s muži. Obecně je jich většina. Mezi svými pacienty mám asi 80 % gayů a 20 % heterosexuálů. Homosexuální muži mají s přijmutím diagnózy HIV větší problémy, nezřídka je to totiž spjato i s přijetím své sexuální orientace. Ale i mezi gayi existují odlišnosti. V zahraničí jsou také skupiny nakažených gayů, kteří se scházejí a pořádají nevázané sexuální orgie (obvykle o víkendu). Mají pocit, že už o nic nejde. Problémem ale je, že i když jsou dva lidé HIV pozitivní, stejně se nedoporučuje nechráněný pohlavní styk. Vzájemně si totiž svoji virovou nálož zvyšují a předávají si různé rezistence.
Co byste gayům doporučil?
Jako špatné vnímám, že v gay komunitě téměř vymizel strach z HIV. Za poslední léta opět narůstá odblokovaná nechráněná, až nevázaná sexualita, a to nejen mezi gayi. Přijíždí mnoho cizinců, naši vyjíždějí do zahraničí za sexem. HIV/AIDS se nesmí podceňovat. Stalo se dokonce, že si homosexuální pár pozval domů třetího muže na sex a on oba dva nakazil.
Jak jsou na tom prostitutky?
U této skupiny je míra HIV/AIDS zřejmě nižší než v zahraničí. Řada prostitutek se důsledně chrání. Podstatně hůře jsou na tom muži-prostituti. Už dříve je cizinci vyhledávali, protože byli svolní k sexu bez ochrany. Prostitutům tak doslova za pár korun předali smrtelnou nemoc. Ne všichni pak změní svůj životní styl. Známe i případ kluka, který ač věděl, že je infikován, fungoval dalších deset let jako prostitut.
AIDS je stále společensky stigmatizový...
Ano, umíte si snad představit, že by nakažený člověk přišel do kanceláře a řekl svým kamarádům: "Chtěl bych vám říct, že jsem HIV pozitivní." Pravděpodobně by ho kolegové považovali za vyvrhele, sexuálního zvrhlíka nebo prostituta. Možná by se obávali, aby se od něj nějak nenakazili ve společné kanceláři. Ze strachu se začnou odtahovat. My našim klientům říkáme: "To, že jste HIV pozitivní, určitě říkejte svým sexuálním partnerům. Ale ve svém okolí velmi zvažte, komu se svěříte." Není ani výjimkou, že to neřeknou nikomu. Ale myslím, že tito lidé pak trpí více tajením než nemocí samou.
Objevují se u nakažených pocity viny?
Pocitem viny obvykle trpí v případě, že si uvědomí, že mohli nakazit, či dokonce nakazili někoho dalšího. Často cítí vinu ti, kteří kvůli své nevěře přenesou HIV na svého stálého partnera. Je zde ale skupina lidí, kteří mají psychopatické rysy, příliš se neohlíží zpět a svědomí neřeší. S těmi se moc pracovat nedá. Známe bohužel i ty, kteří o své nemoci vědí a nezodpovědně ji šíří dál.
Přemýšlí HIV pozitivní nad sebevraždou?
Kupodivu, na to, jak velký je s nemocí spojený stres, se sebevražd vyskytuje velmi málo. Čas od času se objevují pokusy, ale jen výjimečně souvisí s tím, že "mám HIV". Většinou je to z jiných důvodů, např. kvůli tomu, že se s dotyčným rozejde partner. Často také slyším: "Až mi jednou bude zle, tak se raději zabiju, než abych před smrtí trpěl." Ale pak si nakonec na život bohudík nesáhnou.
Smrt je jistě jedním z bodů, o kterém spolu hovoříte...
První otázka, kterou nám pacienti dají, je, jak dlouho budou žít. Pokud poslouchají lékaře a dodržují nutná opatření, mají šanci na dlouhý plnohodnotný život. Prodlužování bezproblémového období záleží jednak na spolupráci pacienta, ale také na tom, jak dlouho po nakažení nás vyhledá.
Kdy je ta doba ideální?
Pro úspěšnou léčbu by bylo třeba, aby tito lidé přicházeli co nejdříve. Pak je prognóza dobrá. Přijít ale hned po rizikovém kontaktu také nemá smysl, protilátky, které zjišťujeme testy, se tvoří postupně a my je zachytíme zhruba za šest týdnů. Pokud ale přijde až po letech, bývá na tom klient mnohem hůře.
Mělo by se tedy chodit na pravidelné prohlídky?
Ideální by bylo, kdyby jednou za rok chodili na testy např. ti lidé, kteří pobývali delší dobu v cizině a měli tam sexuální kontakty. Dále ti, kdo se stýkají s rizikovými jedinci nebo žijí rizikovým sexuálním životem. Nejen kvůli sobě samotnému, ale také proto, aby neohrozili další.
Do jaké míry může nemocný ovlivňovat léčbu?
Každý HIV pozitivní má velký podíl na tom, jak úspěšná bude jeho léčba. V první řadě musí mít motivaci. Je pro nás někdy zarážející, jak někteří, často mladí lidé, se svým životem hazardují. Úspěch léčby také závisí na přesném dodržování časů, kdy užít léky. V tom je hlavní poslání psychologa, zvyšovat motivovanost lidí k léčbě a k bezpečnějšímu stylu života.
Jak je to s léky?
Tyto léky nevyléčí HIV, ale brání jeho rychlému množení a dalším zdravotním komplikacím. Lékaři léky nasazují, pokud dojde k poklesu imunity. Pravidelnost užívání zabrání rezistenci k lékům. Kdo ztratí zájem a léčbu různě přerušuje, může zjistit, že mu léky přestávají zabírat. Kombinace léků není nekonečné množství. Přerušení léčby může vyvolat i některé vedlejší účinky: nevolnost či trávicí komplikace. Psycholog by měl s klienty o těchto věcech hovořit, podporovat je a rozptylovat obavy. Mnohdy se klienti jen bojí, co by řekli kolegové v práci, kdyby viděli užívání nějakých léků v pravidelný čas.
Jak na tom je prevence na školách?
Mnoho organizací se i u nás zabývají prevencí HIV/AIDS. Nejde dnes ale jen o předávání informací, podstatná je změna chování lidí. Školy jsou často poslední příležitostí, jak se o to pokusit. Doba velkých preventivních kampaní je bohužel pryč a ostražitost polevuje. V médiích je pak HIV/AIDS spíš vhodnou příležitostí bulváru než seriózním tématem.
Jak vnímáte svou práci?
Mám svou práci velmi rád, jinak bych ji asi ani nemohl dělat. Klienti vám do života vcházejí a zůstávají řadu let. Můžete sledovat jejich zdary i nezdary, účinně pomáhat. Často po zbytek jejich života.
