O sebevraždách kolují mezi lidmi zkreslené představy a předsudky. Lidé se například často domnívají, že sebevražda je impulzivním činem, kterému se nedá předejít. Opak je ale pravdou. U všech sebevrahů se před činem objevují různé symptomy, které souhrnně nazýváme presuicidálním syndromem.
Mezi typické signály patří částečný útlum v citové a intelektuální oblasti, zmírnění agresivního chování vůči okolí a jeho zaměření směrem k vlastní osobě. Tito lidé mají zároveň živé představy a obrazy o sebevraždě. Rozhodně by se sebevrah neměl považovat za hrdinu či zbabělce. Odborníci spíše hovoří o “tunelu”, ve kterém se člověk ocitá. Nevidí žádné jiné východisko ve své krizi.
Jaké jsou tedy nejvýraznější signály, které nám naznačí, že člověk uvažuje o sebevraždě? Signálů může být velmi mnoho. Dotyčný naznačuje, že se s ním v blízké budoucnosti něco stane (“Brzy už nebudu dělat žádné problémy”), nebo přímo říká, že chce umřít (“Zabiju se”).
Jeho chování se radikálně změní, často se straní svých přátel a společnosti. Můžete také pozorovat, že se přestává starat o svůj zevnějšek a pije nezvykle více alkoholu. Člověku uvažujícímu o sebevraždě se prohlubuje deprese, není se také schopný soustředit.
Myslíš na sebevraždu?
Můžeme rovněž navázat na další mýtus. Tím je představa, že se sebevrahové se svým plánem nikomu nesvěřují. Devět z deseti lidí, kteří spáchají sebevraždu, se se svými myšlenkami někomu předem svěří. Problémem je, že jejich sebevražedné úmysly nikdo neodhalí. Smrt je tématem, které v každém z nás více či méně vyvolává úzkost nebo strach. Odmítání, bagatelizování nebo zahánění započatých hovorů na téma sebevražda může vést k tomu, že se dotyčný již nikomu se svými pocity nesvěří.
Pojmenovat sebevraždu neznamená, že se tím přivolává. Dotyčnému, který má v hlavě plán, jak skoncovat se životem, může pomoci, když od tématu neutečete. Naopak mu můžete včas ulehčit a dovést ho k pomoci. Pokud dotyčný na sebevraždu nemyslel, dá vám to najevo.
Většina lidí, kteří se rozhodli spáchat sebevraždu, prožila ve třech měsících tomu předcházejících životní situaci s velkým stresovým potenciálem. Jedná se především o problémy v mezilidských vztazích, ztrátu někoho blízkého, problémy ve škole či v zaměstnání, finanční těžkosti, odchod do důchodu apod.
K sebevraždám dochází v každém věku, ale přesto se dá říci, že mladí lidé (mezi patnácti a třiceti čtyřmi lety) a senioři (nad šedesát pět let) představují skupinu s větším rizikem spáchání sebevraždy. Riziko sebevraždy se zvyšuje také u lidí trpících chronickou formou nemoci nebo nějakým handicapem. Zajímavé také je, že za větší rizikový faktor bývá považována spíše ztráta zaměstnání než dlouhodobá nezaměstnanost.
Španělská organizace FEAFES navíc varuje: Jasný rizikový faktor představuje, pokud se dotyčný již někdy o sebevraždu pokusil. To může zvyšovat pomyslnou pravděpodobnost opakování sebevražedného činu. Podle statistik je sebevražda příčinou smrti u 10-14 % těchto osob.
Víra a tradice = prevence
Psychologové upozorňují na to, že existuje i řada faktorů, které působí jako ochranná bariéra proti sebevražednému jednání. Byly vysledovány tzv. preventivní faktory. Mezi podpůrné prvky patří funkční rodina s pevnými pouty mezi jednotlivými členy, dále například náboženská víra a vůbec vyznávání určitých tradičních a kulturních hodnot.
Za pozitivní bod jsou považovány dobré vztahy s okolím a celková integrace jedince do společnosti. Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví ve svých publikacích dodává, že je vhodné, aby jedinci věděli, kde lze v případě krize najít pomoc.
“Osoby s psychickými poruchami často považují návštěvu odborníka za zbytečnou. Mnohdy si ani neuvědomují, že jejich problémy souvisejí s některým druhem duševní poruchy. Přitom včasný kontakt s odborníkem a následná rychlá léčba mohou člověka se sklony k sebevraždě zachránit,” říká Cyril Höschl, prezident Evropské psychiatrické asociace.
Vedle ambulancí a lůžkových zařízení je možné obrátit se na Linku důvěry nebo na internetovou poradnu www.stopstigma.cz. Podle psychoterapeuta Petra Příhody se na linku nejčastěji obracejí lidé, kteří nevědí, co se s nimi děje, ale i blízcí lidé duševně nemocných.
“Anonymita, kterou nabízí internet, je velkou výhodou. Lidé mají totiž mnohdy až iracionální strach z psychiatrie. Bojí se, že je tam sváží do svěrací kazajky nebo že je zničí léky. Mail samozřejmě vše nevyřeší, ale pomůže alespoň navázat kontakt,” dodává Příhoda.
Co dělat v případě, že jste rozpoznali, že je váš blízký či přítel ohrožen? “Hlavní je projevit zájem. Nebýt lhostejný vůči druhému. Nabídnout ohroženému člověku svou pomoc fakticky kdykoliv bude potřebovat,” vysvětluje psycholožka Barbora Wenigová.
Spíše než abyste druhého přemlouvali, dejte dotyčnému prostor hovořit o vlastních pocitech a naslouchejte mu. Nedávejte na sobě znát strach. Zkuste mít pod kontrolou předměty, které pro dotyčnou osobu představují nebezpečí. I když se může zdát situace zažehnána, je dobré pomoci vyhledat sebevrahovi odbornou pomoc.
