. Taťána le MoigneNarodila se v roce 1967 v Praze. Vystudovala informatiku na VŠE, v roce 1989 začala pracovat pro firmu Abakus, 1992 pak pro Digital Equipment. V roce 1994 nastoupila u Microsoftu v Praze, následně pokračovala na vyšších pozicích v Mnichově a Londýně. Po narození syna se rozhodla s manželem vrátit do Česka. V roce 2006 nastoupila jako country manažerka do Google Česká republika. Je autorkou dětských her Nešťourej se v nose (slušné chování), Dávej bacha! (opatrnost a bezpečnost), Vadí? Nevadí! (tolerance k odlišnostem) a připravuje další. Ve volném čase ráda čte, vaří, navštěvuje kavárnu Savoy, připravuje další hru pro děti, příležitostně sportuje, chodí po horách a tráví čas s rodinou či přáteli. |
Jak často používá váš šestiletý syn počítač?
Málo. Přestože já i manžel jsme z oboru a trávíme u počítače hodně času, snažíme se to u syna výrazně omezit. Myslím, že za celý svůj dosavadní život u něj nestrávil v součtu víc než 12 hodin. Ukazujeme mu především hry, které jsou dobré k tomu, aby se něco naučil. V poslední době přibylo ještě i YouTube. Ale myslím si, že na to má stejně ještě spoustu času. Ráda bych, aby uměl běhat přes kořeny v lese, rozeznal veverku od zajíce a uměl si postavit bunkr. Snažíme se ho s manželem všestranně rozvíjet, takže hraje na piano, navštěvuje báječný výtvarný spolek Hruška a chodí do pražského Sokola. Prostě s manželem nechceme, aby seděl u počítače nebo televize a čekal, až mu někdo bude servírovat zábavu.
Váš obor se velmi rychle vyvíjí a musíte neustále sledovat novinky. Jak jste to řešila, když jste odešla na mateřskou?
To je jistě pravda, nicméně já jsem záhy po škole opustila programování a věnovala se spíše oblasti marketingu, komunikace a obchodu v oboru informačních technologií. Vždy mne více zajímala uživatelská stránka a také jak různé produkty či služby zpřístupnit lidem, kteří nejsou IT odborníci a přesto používají počítač ve svém každodenním životě.
Na mateřskou jste šla v Anglii...
Tam je mateřská šest měsíců a pak musíte nastoupit zpátky do práce. Tak jsem po šesti měsících přišla na schůzku s personální manažerkou, posadili mne na speciální kojicí židli a zeptali se mě, jak si to teda představuji. Řekla jsem jim, že jsem ze země, kde jsou ženy na mateřské až tři roky, a že bych chtěla zůstat alespoň další půlrok doma a poté pracovat na zkrácený úvazek maximálně dva a půl dne v týdnu, z toho ideálně jeden den z domova. Vyhověli mi. Po dalším půlroce jsem se vrátila a oni mi nabídli velkou řadu možností práce na částečný úvazek – pracovat dva dny, tři dny, vést sama vlastní projekt, spolupracovat na projektu s jinou maminkou na půl úvazku... Měli připravena různá řešení, v budově byla mateřská školka, což je obrovské plus a ušetří vám to spoustu stresu a honění se. Byl to skvělý pocit, vědět, že se s vámi počítá.
Ale vy jste už nepočítala s nimi...
Nakonec šel život trochu jinou cestou, rozhodli jsme se s manželem odejít do Čech. Chtěli jsme, aby syn byl alespoň v jedné zemi doma, aby mluvil dobře česky, znal českou kulturu a měl nablízku alespoň jednu babičku.
Jaké podmínky vám nabídli pro návrat do práce v Česku?
Trochu naivně jsem si myslela, že to bude podobné jako v Londýně, tedy s tou flexibilitou, bohužel realita byla výrazně jiná. V Anglii byla vůle, zájem, maximální ochota vyjít vstříc. Tady byla nabídka dělat čtyři dny v týdnu na plný úvazek. Jiná možnost neexistovala. Věděla jsem, že takhle to nepůjde. Dítě pro mě byla důležitá změna v životě, nechtěla jsem se dostat do stresu, kdy víte, že neděláte nic pořádně. Odchod z firmy tedy nebyl plánovaný, ale určitě nelituji. K tomu, aby člověk něco získal, musí zpravidla něco ztratit.
Působíte velice energicky a společensky, nechyběla vám na mateřské společnost nebo práce?
Ten první rok vůbec. Naopak. Později jsem začala občas navštěvovat mateřská centra, kde jsem objevila spoustu báječných maminek. Mateřská centra jsou vůbec úžasná věc. Dnes se na jejich vzniku podílí navíc řada tatínků, což je skvělé. Jednoho takového máme teď v práci. No, s prací jsem nakonec také úplně nepraštila, založila jsem si živnost, protože se mi začali ozývat lidé z oboru i mimo obor s nabídkou práce na různých projektech. Svůj čas jsem také věnovala mému nejmilejšímu projektu – hrám pro děti.
To nemá s počítači mnoho společného. Jak vás to napadlo?
S příchodem dítěte jsem začala hodně věcí vnímat jinak. A uvědomila jsem si, že jsem sama sobě protivná za to, jak neustále své dítě napomínám: Pozdrav, umyj si ruce před jídlem. Poděkuj. Když chcete být ve výchově důslední, je to pořád dokola. Tak jsem vymyslela hru, ve které se děti tyto základy do života učí hrou. Obešla jsem s prvním prototypem výrobce hraček a ti mě odmítali s tím, že slušné chování nikoho nezajímá a navíc hra "ani nebliká“. Je to totiž jednoduché loto, tedy otázky a odpovědi doplněné ilustracemi. Byla jsem z toho nejdříve smutná, ale manžel byl velký optimista a nedal pokoj, až jsem si řekla, že to zkusím. Jsem mu za tuto podporu dodnes velice vděčná.
Křištálová lupa A z vašich her se stal trhák.
Dalo by se to tak říct, prodalo se jich 20 000 kusů za dva a půl roku, což je v Čechách docela dobrý výkon. Vděčím za to také spoustě maminek, kmotrům jednotlivých dílů, ilustrátorce Janě Fernandes, se kterou spolupracuji. A pak samozřejmě všem maminkám, tatínkům, babičkám, školám a školkám a všem, kteří mi pomohli, prostě proto, protože jim to přišlo jako dobrý nápad.
Máte další nápady na hry?
Mohu vám prozradit, že v současnosti připravuji čtvrtou hru. Po slušném chování, opatrnosti a toleranci k odlišnostem přišla na řadu strava. Všichni tloustneme a děti "hamburgrovatí". Je důležité jim ukázat, že opravdu jsme to, co jíme, a naučit je základům správného stravování už v dětství. Pokud máte dítě, je jídlo každodenní téma. Mám nápadů na šest her.
A o čem budou?
To už vám neprozradím, už víte o nové hře, o té jsem ještě nikomu z médií neřekla! (smích)
Hrajete hry se svým synem?
Jasně že ano, Arsene byl můj nejlepší beta testér. Vytiskla jsem si obrázky a hráli jsme to spolu v tramvaji, byly mu sotva tři roky. Jemu se hra hrozně líbila a to mě přesvědčilo, že to má smysl. Hru jsem udělala v češtině a angličtině, protože je spousta rodičů či pedagogů, kteří hru rádi využijí k výuce angličtiny pro nejmenší.
A jaký byl tedy návrat do práce po čtyřech letech?
Oslovil mne Google. Bylo to překvapení. Na prvním interview jsme si povídali o škole, o práci a nakonec se mě zeptali: Na co jste ze své kariéry nejvíc pyšná? A já jsem vyndala z tašky "Nešťourej se v nose!" a ukázala jim svoji hru. To skutečně nečekali. Pak přišlo dalších asi dvacet interview a bylo. Google je hodně specifický, nezajímá se jenom o to, co umíte, ale i jaký jste člověk. Firma je také ochotná vám vyjít vstříc, aby práce a rodina šly skloubit dohromady. Jsem živým důkazem toho, že lze i v dnešní době odejít na mateřskou, strávit "doma" čtyři roky a pak znovu pokračovat v náročné práci. Doufám, že nás časem bude víc. Firem, které toto pochopí, a maminek, které budou mít stejné štěstí, jaké jsem měla já.
