Právě taková chvilka nastala, takže sedím s horkým čajem u ruky, vyhřívám se na zimním africkém sluníčku (je červen!) a píšu.
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Před více než třemi roky přišla nabídka přesunout se za manželovou prací až do daleké Jižní Afriky. Neváhali jsme dlouho a během 4 měsíců jsme odjeli do Johannesburgu s tehdy dvouletým synem.
Počítali jsme, že zde pobudeme maximálně jeden rok. Byli jsme tu však spokojení. Syn začal chodit do školky, kde si pomalu zvykal. Rozhodli jsme se proto náš pobyt prodloužit. Nicméně vyvstala otázka, jak smysluplně zaplnit můj volný čas. Najít si tady zaměstnání bylo pro mě jako pro cizinku víceméně nemožné. Takže jsme si řekli, že je ideální čas na to, pořídit si druhé děťátko.
Druhé těhotenství proběhlo docela hladce. Se synem jsem musela tři měsíce před porodem ležet. Tentokrát, ač jsem měla podobné problémy, mě doktorka ujistila, že je vše v naprostém pořádku a nemusím se proto obávat, že bych skončila „s nohama nahoře“ jako poprvé.
Možná i lepší psychický stav pomohl a já nemusela strávit část těhotenství v posteli. Každopádně velký přínos mělo i to, že jsem se denně nepřepravovala autobusy, tramvajemi a metrem. V Johannesburgu vlastně městská hromadná doprava neexistuje. Tady všude jezdíte autem. Ani chodníky tu mnohdy nenajdete.
Od začátku jsem byla i tentokrát rozhodnutá pro přirozený porod. V této zemi si můžete zvolit způsob porodu, takže hodně maminek se bohužel rozhoduje pro císařský řez.
Miminko se přihlásilo ve tři hodiny ráno. Jako zkušená rodička jsem věděla, že TO je ono, ale že mám ještě docela čas. Chvíli jsem se dívala na televizi, dala si teplou vanu a v pět ráno jsem posnídala. Kontrakce, cca každých 10 minut, byly stále dobře snesitelné. Pak už se intervaly zkrátily na pětiminutové. Takže jsme se s manželem začali po sedmé hodině vypravovat do blízké soukromé nemocnice. Tam nám potvrdili začínající porod. Zhruba půl hodiny jsem byla napojená na monitor. Výsledek si přišla prohlédnout moje gynekoložka, která měla ordinaci ve stejné nemocnici. Poté nás přemístili na krásný porodní pokoj s výhledem na město. Dostala jsem klystýr a procházela se po pokoji.
Mezitím jsme „esemeskovali“ celé rodině do vzdálené Prahy, že už nadešla TA chvíle a zanedlouho se budeme těšit z narození malého Jihoafričánka. Kolem desáté začaly být kontrakce mnohem více bolestivější a ozývaly se již každé dvě minuty. Moc dobře jsem si v tu chvíli upamatovala na urputné bolesti, které jsem si prožila poslední hodinu porodu našeho prvorozeného syna. V té chvíli jsem začala vážně uvažovat o epidurální anestezii Do té doby jsem pro to nebyla stoprocentně rozhodnutá.
Zavolali mou doktorku a ta, i když viděla, že stále váhám, epidurální anestezii doporučila. Zanedlouho přišel mladý sympatický doktor, představil se a nastínil, jak provedení anestezie bude vypadat. Byla jsem mile překvapená, že úkon byl skoro bezbolestný a už za několik minut jsem necítíla žádné bolesti. Pak už mi jen sestra s doktorkou oznamovali: osm centimetrů…, devět…. za chvíli budeme tlačit.
Když jsem dostala pokyn k tlačení, ukázalo se, že je to, při znecitlivění dolní části těla, trochu nadlidský úkon.
Doktorka musela nakonec miminku trochu pomoci jakýmsi nástrojem a už za chvíli, ve 13.05, se ozval pláč naší holčičky. Ještě celou špinavou ji zabalili do teplé dečky a dali mi ji do náruče. Byl to krásný pocit. Měla jsem ji u sebe skoro hodinu, mezitím se pokoušela malá přisát.
Musím přiznat, že jsem si to opravdu na podruhé pořádně užila. Po prvním porodu jsem byla tak zmátožená bolestí, navíc otupělá nějakými prostředky proti bolesti, že si ani na tenhle krásný moment nepamatuji.
Poté jsem byla převezena na pokoj a malá putovala, za doprovodu manžela, dát si svou první koupel. Bohužel jsme skončily na 10-ti lůžkovém pokoji, všechny privátní pokoje byly zaplněny maminkami, které rodily císařským řezem, tudíž měly pokoj rezervovaný hodně dlouho předem. Naštěstí jsme byly obě v pořádku, takže jsme mohly druhý den navečer opustit nemocnici.
První dny po porodu byly docela pohodové. Dokonce jsme pět dní po porodu strávily celé odpoledne i s malou v jedné moc pěkné africké restauraci. Asi po sedmi dnech ale holčička začala, hlavně po večerech, strašně moc plakat a nemohla spát. Špatně spala i přes den. Trvalo to celé dlouhé tři měsíce. Bylo to docela vyčerpávající. Ještě několik dalších měsíců jsme bojovaly se spaním. Naštěstí nám první týdny po porodu moc pomohla obětavá tchyně, která za námi přiletěla na celé dlouhé tři měsíce. Poté, co odjela, jsem velmi ocenila každodenní pomoc africké „nanny“, kterou mám dodnes.
V Jižní Africe si v podstatě každá rodina může dovolit mít pomocníky do domácnosti, jak na úklid, tak k dětem.
Teď je naštěstí už všechno za námi, holčičce je dnes 15 měsíců. Je to krásné, rezaté stvoření. (Musím podotknout, že nikdo neví, odkud se ty rezaté vlásky vzaly. Že by mělo vliv africké sluníčko?).
No a my se zanedlouho budeme natrvalo vracet do Prahy. Hlavně babičky se už nemůžou dočkat svých vnoučátek. Tak nám držte palce.
| Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
