Věděla jsem, že jediné, co chci dělat, je novinařina. Místo toho mě čekala ekonomie: chtěla jsem si dokázat, že si umím ochočit i integrály a derivace, nejen mateřštinu. Ani na vteřinu jsem ale nepochybovala, že jednou budu novinářka.
Teď ale byly dvě ráno, sen na míle daleko a přede mnou rozjásaná společnost nejprodávanějších českých spisovatelů, kteří po knižním veletrhu vyrazili na flám. Přišel i sám Michal Viewegh. Spolu s Jiřinou Šiklovou či snad Evou Hauserovou…
Zkrátka samé hvězdy. Stála jsem s účtenkou v ruce, poslouchala objednávky a cítila se jako idiot, protože jsem tam chtěla sedět s nimi. Ne kolem nich kmitat. Tak jsem se aspoň nadechla a oznámila Vieweghovi: "Až budu novinářka v nejlepším deníku v zemi, udělám s váma rozhovor."
Smál se dlouho. Chápu. Olomouc je pro lidi z Prahy cosi poblíž Ukrajiny a představa osmnáctileté servírky ze zaplivaného baru, jak jednou zpovídá PANA spisovatele, byla jistě k popukání. Když se dosmál, poručil si další víno. Pochopila jsem, kde je mé místo. Ale jen pro ten večer. A rozhodla se, že s Vieweghem rozhovor nikdy neudělám.
Jenže chudák Viewegh netušil, že už když mi byly dva roky, seděla jsem s plínama pod zadkem na dvorku a "vynalézala" lepší psací stroj. Abych do těch kláves consulu nemusela tolik třískat, až budu ta novinářka...
Zkrátím to: žiju svůj sen. Jenom kdybych už tehdy věděla, co vím dnes, bylo by všechno snazší. Škoda, že jsem nemohla sama sobě z budoucnosti vzkázat pár důležitých věcí. Mohla bych se o ně aspoň podělit se svou dcerou, kdybych nějakou měla a kdyby o to ten náctiletý spratek stál. Řekla bych jí:
1. Nikdy se nevzdávej svých snů. Když ti všichni budou tvrdit, že je to pěkná ptákovina a že se určitě zabiješ, když budeš skákat padákem, nebo zmrzačíš jiné, když budeš chtít zbrojní pas, protože tě baví střílet z berety, případně že nemáš na to, vytancovat si mezinárodní třídu v latinskoamerických tancích… nevěř jim. Neopouštěj své sny kvůli nikomu a ničemu. Vzdát je můžeš, jen když sama zjistíš, že už jsi o kapitolu dál. Jinak toho budeš do smrti litovat.
2. Přestaň hergot obracet oči v sloup, když máma v kuchyni vaří. Až ti bude třicet, pochopíš, že vaření je báječná alchymie a kouzelný relax. A taky se na to skvěle balí chlapi. Fakt.
3. Tak jo, klidně se zmaluj fialovou rtěnkou a obarvi si vlasy nazeleno, než půjdeš na rande s idolem. Ale proboha věř zkušené: ta kombinace sukně a trika, kterou jsi měla na sobě jako první, je přesně ta, ke které se vrátíš, až vyházíš půl skříně a přeoráš matčin šatník.
4. Věř své intuici. Ten bod kdesi vzadu uprostřed tvého břicha nelže. Ostatní se mohou mýlit, i když jsou o dost let zkušenější a tvrdí, že to s tebou myslí dobře. A i když uděláš chyby, máš na ně právo. Žiješ svůj život, ne představy, které o tobě mají ti druzí.
5. Ne, drahá dcero, bod čtyři neplatí, pokud jde o angličtinu. A vůbec o cizí jazyky. Učit se prostě budeš. Tečka.
6. Snaž se usínat s čistým svědomím. Jít každý večer spát s tím, že jsi snad neublížila, je důležitější, než si myslíš.
7. Rozešel se s tebou? OK, nestál za to. A i když ti to teď houby pomůže, věř, že přijde další. Lepší. Za to ti ručím.
8. À propos - chlapi. Fakt jsou jiní. Neumí číst myšlenky. A nenosí obden kytky. Čím dřív si na to zvykneš, tím lépe.
9. Hele, dcero, ten binec v tvém pokoji… jak ti to tajemství říct?! Prostě: přijde doba, kdy sama budeš chtít mít uklizeno. Najednou zjistíš, že věci, které svlékneš, neskončily na zemi vedle postele, ale žes je složila do skříně, i když je ráno zase budeš muset vyndat. Fakt se mě neptej, čím to je. Je to záhada, kterou vědci zatím nerozluštili.
10. A ještě jedno překvapení bych ti ráda sdělila: přijde doba, kdy ti matka přestane připadat tak strašně nemožná. Ba dokonce ti bude líto každého dne, kdy s rodiči nejsi. Ale jo, teď se tomu ještě klidně chechtej.
Ovšem, drahá dcero, nezapomeň na to nejdůležitější: na svou jedinou a největší povinnost -mít radost ze života. Pak totiž přežiješ úplně všechno.
 Autorka Lenka Petrášová (lenka.petrasova@mfdnes.cz) pomáhala založit regionální noviny Hanácký informační týdeník, které pak úspěšně spolkly konkurenci. S krátkou mezipřestávkou v Lidových novinách je už osm let redaktorkou MF DNES, kam píše především o zdravotnictví. V roce 2004 získala za své texty o diskriminaci cenu Journalist Award 2004, kterou uděluje Evropská komise. |
