Pozorujete ve svých jedenatřiceti, že vám už v těle něco nefunguje, tak jak má? Nebo jste čím dál ve větší formě?
Splnila jsem si svůj sen a zaplavala světový rekord, což svědčí o tom, že život začíná po třicítce.
Jasně, ale přece jen...
Víte, dvacet let jsem na sobě makala a dřela na trénincích, jenže teď už je to věc koncentrace,schopnosti využít ve správnou chvíli maximum toho, co člověk natrénoval. Nepodlehnout tlaku, nervozitě, očekávání. V to dozrajete. Neuměla jsem dřív odpočívat a řídila se krédem: Soupeř nikdy nespí. Teď mám jiné krédo: Trénuje jenom ten, kdo si nevěří.
Aha. Takže vy jste přestala trénovat a dala jste se na jógu.
No skoro (směje se). Ale vážně: trénuju půlku toho, co dřív. Samozřejmě na tom nejsem fyzicky tak jako před deseti patnácti lety. Mám mizernější časy. Ale dokážu víc ovládat své tělo. A netrénuju rychlost, spíš udržuju tempo. Kdyby plavci viděli můj trénink, řekli by, že se nemůžu dostat ani na městský přebor.
Co děláte takový týden před závodem?
Vůbec nic. Lenoším, nakoupím si, co mi chutná, čtu, co mě baví, nepřemýšlím nad druhým dnem, protože na to budu mít dost času ve vodě. Vyčistím si hlavu a jdu dřív spát.
Udržujete si formu i jinak než plaváním?
Jezdím na kole nebo dělám kliky. Kolo si dám třeba obden na dvě hodinky, takže ujedu 120 km týdně, kliků sto denně, fakt stačí málo. Potřebuju sílu, ale ne svaly.
Myslela jsem, že plavkyně má objemná ramena - a vy nic...
Svaly mi spadly po závodu. Při 70 kilometrech plavání z nich berete energii. Když jsem šla do vody, měla jsem triceps jako bouli, a když jsem doplavala, nebylo tam nic. Ale až zregeneruju, odpočinu si, doplním bílkoviny, svaly mi zase narostou.
Kdy to bude?
Za týden nebo dva. Tělo se mi markantně mění i během jednoho týdne: jsem schopná mít kilo rozdílu na váze, ale naprosto jinou postavu. Chodím třeba v zimě do posilovny, abych zpevnila záda a břicho, a když odcházím, jsou mi malý kalhoty. Mám tři různé velikosti šatníku. Předzávodní, pozávodní a tréninkovou. Někdy bych potřebovala džíny, jaké se ani nevyrábějí, to když přijdu doslova o zadek. Pak nosím jen sukni, protože není vidět, že pod ní nic není.
Je to zdravé, takové střídání figury?
Je mi 31 a nemám žádné zdravotní problémy. Naopak, moje tělo trpí, když neplavu nebo netrénuju. Vlasy jsou rovné, pleť mastnější.
Co budete proboha dělat, až s plaváním jednou skončíte?
Nemusím skončit úplně, stačí třeba jen dvě hodinky, protáhnout si tělo a vyčistit hlavu... Když jsem někde u moře, plavu s delfíny proti západu slunce, jsou to ty nejkrásnější chvíle. Vydám se třeba v deset dopoledne do moře, za plavky si dám tři banány a vodu, uplavu si dvacet kilometrů s rybami a za pět hodin se vrátím. Široko daleko nic, neřeším, jestli se utopím neutopím, jestli mě něco sežere nesežere.
Jak to můžete neřešit?
To bych nemohla závodit. Nevlezla bych do vody, kdybych se bála žraloka. Zpočátku to tak bylo, ale svazovalo mě to, tak jsem si řekla: dost. Smířila jsem se s tím, že mě něco sežere. No a co.
Vy jste se nikdy opravdu nebála?
Ale ano, před dvěma roky v Thajsku. Žralok byl dva metry ode mne. Co teď? Věřím na to, že žralok není blbej, že reaguje na pot, který je cítit jinak, když máte strach. Takže vnitřní příkaz zněl: zachovat klid a mít větší sílu než to zvíře. To byla moje jediná zbraň. Zastavila jsem, sledovala žraloka a snažila se mu vsugerovat, že nejsem nepřítel. Nejspíš to zafungovalo. Nebo jsem plavala a najednou se pode mnou objevil dva a půl metru dlouhý delfín, podíval se na mě, já se zastavila a začala si s ním hrát. Nádhera. Kdyby mě něco sežralo potom, bylo by mi to jedno, protože to za to stálo.
Tytéž pocity často líčí i potápěči.
Ano a já to tak mám bez přístrojů, bez kyslíku. Sama a ztracená v moři se cítím bezpečněji než na suchu. Jestli jsem se někoho v moři lekla, tak to byl potápěč. Černá postava, která se vynořila ze skály, s vyvalenýma očima... Potkala jsem nebezpečné želvy, barakudy, rejnoky, hady, plavala jsem mezi nimi a nikdy mě nic nekouslo. Možná cítí, že jim neublížím. Mimochodem, když někde vidím klec rybářů, všechno pustím na svobodu. Jsem pro rybáře pohroma.
Mluvila jste o pleti a vlasech - nezhoršuje vám je voda?
Chlorovaná ano, mořská naopak. Ale pečlivě, jednou za čtrnáct dní, chodím na kosmetiku. Dvakrát třikrát denně, po každém plavání, si natírám tělo, nešetřím na kvalitních přírodních krémech. Zásadně nepoužívám opalovací krémy, podle mě je to jed a vůbec vás neochrání, myslím, že spíše naopak. Všichni plavci, ačkoliv používají třicítky faktory, jsou spálení a mají čím dál víc pigmentových znamínek. Já na opalování používám olivový olej a spálená nejsem.
A ty vlasy?
I na ně používám oleje a snažím se žít zdravě. Piju výhradně dobrou, levitovanou vodu a to pak můžete jíst, co chcete. Voda všechno vyplaví a v těle nezůstávají odpadní škodlivé látky.
Co jste dnes jedla?
Nesnídala jsem, ale vypila dva litry vody, ostatně nikdy nejím před jedenáctou hodinou, protože do té doby se tělo čistí. Nakonec jsem jedla až o půl druhé na dálnici. Bohužel dnes jsem podlehla času, jinak mi máma dělá na cesty banánovou bábovku. Koupila jsem si u benzinky čerstvou obloženou housku a dva banány, s sebou jsem měla tuhý kokosový olej, navečer jsem si pak dala zeleninový salát s tuňákem a to stačí.
Když trénujete, jíte víc?
Určitě, špagety, ryby, těstoviny, tvarohy, prostě sacharidy a bílkoviny.
Maso taky?
Jasně, třeba takový tatarák. Mně nevadí maso z dobrého chovu, nejhorší jsou ta hormonálně krmená kuřata. To radši zabijačka prasete, chleba se sádlem, ten chleba si dovážím z Německa, protože je bez plísní. Zdravá výživa není o tom, kolik má kalorií a tuku, ale že je bez přísad a konzervačních látek. Takže si dám i bůček.
Myslím, že lékařům vstanou vlasy na hlavě, až si tohle přečtou.
Tak ať mi ukážou krevní testy, porovnají je s mými a pak si řekneme, kdo má pravdu. Nebo ať přeplavou La Manche.
Jak vypadá váš běžný den?
Když se mi to povede a nemám zrovna tréninky, tak se ráno probudím třeba až v devět, jdu si na dvě hodiny zaplavat, pak si dám sprchu, něco sním, vezmu psa a jdu do lesa, pak se podívám na maily a vyřídím za dvě hodinky nějaké pracovní schůzky... ale to vlastně není běžný den. Jinak trénuji dvakrát denně - to je můj běžný den.
A tohle vás uživí?
No ano... Pak někam jedete, uděláte světový rekord a je to! (směje se nahlas) Hodně mě zajišťují obchodní partneři. Třeba španělská firma Mosconi teď bude mít kolekci Yvetta Hlaváčová. Budu vytvářet modely, například plavky, o nichž si myslím, že jsou nejlepší, v takových pak plavu třeba Kanál. A stanu se tváří světové kampaně té firmy. Nebo jsem měla firmu, která dělá doplňkovou výživu, já ji vyzkouším, řeknu o ní O. K. a zvednu firmě třikrát obrat.
... a k tomu samozřejmě musíte mít výsledky, rekordy. V podstatě vás živí vaše jméno jako obchodní značka, je to tak?
Ano, stávám se nástrojem a prodejním objektem, je to něco za něco.
Jste bohatá?
Jsem, ale ne finančně. Nebudu nikdy chudá ani bohatá. Peníze potřebuju jen na plavání. Jinak je můj ideál srub na samotě u lesa, klidně se uživím pěstováním zeleniny a ovoce. Nepotřebuju cestovat, už jsem se najezdila dost, netoužím utrácet za oblečení, chodit po diskotékách. Když jdu dvakrát třikrát za rok, tak kvůli kamarádům, protože na hříbky je asi fakt nenalákám. Ale hodně přes léto grilujeme doma. Vyrazíme všichni na Třetinku, já si tam potrénuju, udělám hlad a pak hurá domů na gril party!
Jaké jsou vaše životní náklady?
To je různé, teď 600 tisíc, protože byl La Manche, jindy čtyři tisíce, nebo mě pozvou kamarádi v zahraničí k sobě domů na měsíc a nedovolí mi sáhnout na peněženku.
600 tisíc? Na co všechno?
Na jedenáctičlenný tým, hotel, jídlo, auta pro ty lidi...
Kdo to je, ten tým?
Média, která o mně točila dokument, trenér, tým lidí, kteří mě podporovali, maminka, kamarádka... a samozřejmě lodivod.
Co takový člověk vlastně dělá?
Zvolí ideální datum, hodinu a směr přeplavání, určí proudy, příliv, odliv, větry, aby nebyly vlny zepředu... O půl osmé večer rozhoduje, kdy bude start. Podle jeho pokynů jsme se ráno v půl osmé sešli v přístavu a vyrazili jsme přesně v 8.11. Ve chvíli, kdy seznal, že už je to ono. To je ten um, za který lodivoda dobře platíte.
Jak vlastně pijete a jíte, když plavete?
Piju každých 15 minut, vodu mi podávají z lodi v kelímcích, a protože se mě nesmí dotknout, tak třeba pomocí tyče. I stravu mám v tekuté formě: sacharidové koktejly, ionťáky, čaje, pomleté vločky. Je to různé, záleží na délce, teplotě vody, obtížnosti...
A co když potřebujete na toaletu?
Čuráte,za jízdy‘. Na velkou se vám nechce. Ale i čurání je docela problém, protože nesmíte vypadnout z tempa, a přitom se musíte uvolnit, navíc jsou vlny a stabilitu držíte břichem, takže ono to moc nejde. Kromě toho jsem dostala v polovině přeplavby menstruaci. Oslabilo mi to tělo, ztratila jsem při zátěži dost krve a byla nervózní.
Nenapadlo vás posunout si začátek menstruace nějakými prášky?
Ne, to mi za to nestojí. Nehodlám chemicky upravovat svoje tělo jen kvůli závodům, protože největší síla je v přirozenosti.
Chápu, ale přece jen jste se na ten závod připravovala několik měsíců. Možná právě těch 20 let…
Jenže to nebyl ten hlavní problém. Na Kanále jsem bojovala se svým egem a o život. Byla jsem celkem čtrnáct hodin ve vodě, ale už po hodině a půl jsem začala zvracet, protože jsem dostala mořskou nemoc. Po dalších čtyřech hodinách už to byla muka, z lodi mě povzbuzovali, že to vypadá na rekord, tak jsem se zakousla a zbylé dvě hodiny nemyslela na nic. Ani na křeče v žaludku a nevolnost. Jenže při plavbě zpátky už to nešlo, odmítala jsem pokračovat a přede mnou bylo dalších 40 kilometrů. Vydržíš! Musíš! říkali mi, ale bylo to jen horší a horší, často jsem zastavovala, a tudíž promrzla, nemohla jsem dýchat. Srdce se mi svíralo. V jednu chvíli jsem věděla, že buď vylezu teď, nebo už možná nikdy. Do cíle to bylo jedenáct kilometrů, ale možná osudových.
Litujete teď toho, že jste vzdala?
Absolutně ne. Litovat světového rekordu fakt nejde.
Jste vůbec v životě v něčem zranitelná?
Myslím, že ne. Nic od nikoho neočekávám, nejsem na nikom závislá, a tak vás nikdo nemůže zranit. Nedělám si iluze a nepěstuju ideály. To se týká i mužů, protože když se člověk na něco příliš upne, ztratí to. A tak to nechávám přirozeně plynout. Ale třeba se pletu, kdo ví.
| YVETTA HLAVÁČOVÁ
Narodila se 26. 5. 1975 v Blansku. Plave od šesti let, a jak říká, byla už odmalička dravé dítě a bojovník. Takže za to, že se stala plavkyní, můžou vlastně Yvettini rodiče: aby utlumili její energii, dali ji na sport. Je reprezentantkou České republiky v dálkovém plavání, překonala 60 českých rekordů, mimo jiné je pětinásobná mistryně Jižní Ameriky, mistryně Chorvatska a Velké Británie. V rámci pokusu o obousměrnou přeplavbu zdolala 5. srpna Lamanšský průliv za 7 hodin a 25 minut, čímž vytvořila nový ženský světový rekord. |
