Měl inteligentní, hezkou, příjemnou přítelkyni, která jednou za čas vybuchla jako sopka a chrlila dost nevybíravým způsobem vše, co se v ní nahromadilo.
Známe ten typ, dlouho to v sobě dusí, takže vše vypadá, že funguje, až jednoho dne… Teď už to nejsou jenom drobnosti, ale vzduchem létají i docela zásadní obvinění, týkající se podstaty celého vztahu. Pak bouchnou dveře a ona je pryč.
„ To je konec,“ proběhne mu hlavou. Je zdrcený. „Jak mi mohla říct, že jsem sobec, že ji vůbec nevnímám, ničeho, co pro mě dělá si nevážím, za nic ji nepochválím. Možná má trochu pravdu, ale proč takový výstup.“ Večer se rozhoduje mezi hospodou a práškem na uklidnění. Zvítězí prášek, který ale nepotlačí sny o tom, jak je v bytě sám.
Na druhý se objeví přítelkyně se slovy, že se u rodičů docela dobře vyspala. Je veselá, taková celá rozzářená. Ano, zjevně se ji včera ulevilo. Jemu ne. Týden se z toho dával dohromady.
Představa, že by se rozešli byla strašná, ale to, že druhý den vypadal jakoby se nic nestalo, bylo ještě horší. „ Už jsem přesvědčen o tom, že ženy umí bojovat na život a na smrt, jenom nevím, jestli si na to zvyknu,“ končil své vyprávění.
Jejich vztah nevydržel, a tak mu držím palce ať si najde tu pravou. Pro něj pravou. Tu, co každou zdánlivou drobnost řeší hned a nenápadně formuje vztah do oběma vyhovujících mezí. Pak aspoň jeden ví, na čem je.
