Ona

Zuzana Slavíková: Podruhé měním svůj život | foto: Jef Kratochvíl, MF DNES

Zuzana Slavíková: Podruhé měním svůj život

  • 4
V Brně je dlouhá léta uznávanou divadelní herečkou. Ovšem zbytek národa si jí všiml až jako moderátorky soutěže Nejslabší, máte padáka! Nyní se připomněla rolí v oblíbeném seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Po šestnácti sezonách opouští brněnské divadlo, kam chodila už jako malá holka. Do Prahy se ale nestěhuje kvůli kariéře. Následuje svého muže.

Proč se nechala přemluvit a jaké si dala podmínky? Jak to, že skoro utekla od oltáře? A o čem sní...

Stěhujete se do Prahy kvůli práci svého muže a se slovy, že víc než kariéra vám leží na srdci 'domácí štěstí'. To máte práci vážně až na druhém místě?
Neřekla bych, že je na tom něco zvláštního. Myslím, že herečky nemají jiný pohled na život než ostatní ženy. Na umělce je jenom víc vidět, takže se častěji propírají jejich vztahy, rozchody, rozvody. Těch ale není víc než v jiných profesích.

Váš muž cestuje mezi Prahou a Brnem už pár let. Čí to byl vlastně nápad, že se teď celá rodina přestěhuje za ním?
Manžel je narozený ve znamení Panny a to jsou spíš rodinné typy. Hlavně on špatně snášel, že je tak málo doma, a pořád nás přemlouval, abychom se přestěhovali. Pokud chce být rodina pohromadě, je úplně jedno, jestli žena následuje muže, nebo naopak.

Copak se pro zvukaře nenašla práce v Brně?
Prostě tady nesežene takovou práci, jakou má v Praze. Ale nechci to rozvádět, protože on není moc rád, když o něm veřejně mluvím. Nezakrývám, že mám trošku strach v tomto věku udělat takovou změnu. Nejsem žádný dobrodruh. Nemám povahu na to, abych šla na volnou nohu, potřebuju jistotu. Dala jsem si podmínku, že musím mít v Praze stálé angažmá. A to se splnilo.

V Divadle pod Palmovkou. Jak jste si tu práci našla?
Jednoduše přišla nabídka. Nemám povahu na to, abych obcházela divadla a sama se pídila po práci.

Rozhodla jste se hned?
Za dva dny, i když nejsem právě nejrozhodnější člověk a většinou mi to trvá dlouho. Na druhé straně pendluju mezi Prahou a Brnem už nějaký čas a nezdá se mi, že by byl ten pražský kmitočet zas tak rozdílný od brněnského. Navíc dost kolegů přímo z divadla znám.

Bude to stěhování se vším všudy? Prodáte v Brně byt a koupíte jiný v Praze?
Ano, opravdu změníme bydliště. V Brně bydlíme v pěkném zrekonstruovaném paneláku čtyři plus jedna. V Praze koukáme spíš už po domečku, klidně někde na okraji, kde jsou domky kolikrát lacinější než byty přímo ve městě. Máme s mužem za sebou už sedmero stěhování, takže tentokrát jsme si řekli, že to musí být naposledy a jedině domek. A rozhodili jsme sítě. Praha je přirozeně dražší, ale když prodáme brněnský byt, tak se ta hypotéka doufám o hodně zmenší.

Když jste v létě hrála na Shakespearovských slavnostech, střídala jste se v Othellovi s Bárou Munzarovou. S tou jste, pokud vím, tak trochu alternovala i v civilním životě. Jak na vás vzpomíná její muž, herec Jiří Dvořák? Tomu jste přece před lety takříkajíc utekla od oltáře.
Aha, tak takové tu chodí fámy. To ale máte trochu zkreslené informace. Od žádného oltáře jsem neutekla, rozešli jsme se asi dva měsíce před svatbou. Pravda, bylo to po čtyřletém vztahu.

Nechci být indiskrétní, ale to se znenadání objevil nějaký vážný důvod? Anebo jste se zamilovala do vašeho současného muže?
Nic z toho. Se současným mužem jsme se už znali, ale nebylo to tak, že bych mu dala přednost. Vlastně jsme se znali všichni navzájem a já jednoduše ukončila vztah, který roky fungoval a nefungoval. Na společný život to nebylo, mně se zdálo, že jsme se k sobě nehodili, takže to vlastně všechno dopadlo, jak nejlíp mohlo. Navíc jsme dodnes dobří kamarádi.

Vy přitom vůbec nepůsobíte jako žena, která je s to rázně a jedním tahem změnit svůj život.
Však já si tak taky nepřipadám. Jeden rozchod a jeden odchod do Prahy. Dvě takováhle zásadní rozhodnutí na čtyřicet let života přece není zas tak moc. Ale hlavně tyhle záležitosti jsou už dávno v propadlišti dějin. Nemohly bychom už raději obrátit list? Nemůžu přece mluvit jen tak o soukromých věcech, které se týkají dalších lidí.

Jenom mi ještě povězte, jak to hodnotíte teď, s odstupem let, vybrala jste si muže dobře?
Ano, myslím, že to byla dobrá volba. Tomáš má svoje mouchy jako každý, samozřejmě se taky hádáme, ale nechtěla bych jiného. Hlavně ne jiného tátu k dětem.

Jak se pozná, že bude z muže dobrý táta? Podle čeho jste to poznala vy?
To se tak úplně nepozná. Prostě buď máte kliku, anebo ne. Když se vdáváte, je vám mezi dvaceti a třiceti, člověk je zaláskovaný a nad takovými věcmi snad ani nepřemýšlí. To vyjde najevo až časem.

V čem jste s ním ještě měla kliku?
Například se už naučil obsluhovat pračku, tedy umí ji zapnout. Ale vážně, mně se líbí, když si v domácnosti chlap ví rady. Je pravda, že manžel třeba nikdy nežehlil, ale když bylo potřeba, spravil a vyrobil nábytek nebo umyl okna. My to doma nemáme nijak striktně rozdělené na mužské a ženské práce. Tomáš ví, co obnáší herecké zaměstnání, protože je sám z loutkářské rodiny. Dokáže být tím pádem tolerantní, když se doma všechno netřpytí.

Kdo z vás je doma tou dominantní osobou?
Všichni čtyři. My jsme doma čtyři vedoucí. Nakonec ale vždycky někdo ustoupí a to se různě střídá. Kubovi je čtrnáct a jde do puberty, což se zatím naštěstí moc neprojevuje. Má svoje povinnosti, ví, že se musí postarat o našeho psa, retrívra. Když jsem já jako dítě dostala psa, venčit ho nakonec chodili naši, takže jsem se z toho poučila a zařídila to jinak. No a naše Bára je o sedm let mladší. Ti dva se sice mydlí navzájem, ale když o něco jde, drží spolu.

Jak se vám teď daří skloubit práci a děti, když manžel dojíždí do Prahy a vy večer hrajete?
Naštěstí v Brně máme dvě babičky, takže se to dá sladit tak, aby děti nebyly bez dozoru. Nemyslím si, že v hereckém povolání je to o tolik těžší než v jiném. Doktorky nebo zdravotní sestry chodí na noční a taky všechno musí zvládnout. Řekla bych, že to mají ženské těžší obecně. Já taky pocházím z herecké rodiny a v dětství mi nepřišlo nijak divné, že jsem večer byla třeba u sousedů, když naši měli představení. Rozhodně jsem kvůli tomu neměla pocit nějakého citového strádání.

Takže u vás ta volba být herečkou padla víceméně automaticky?
Tak úplně to nebylo. Mě dlouho zajímalo všechno možné – klavír, koně, basket, balet, ale nic jsem nedělala pořádně. Nebyla jsem nijak vyhraněná. S přibývajícími roky to dokonce otci začalo dělat starosti. Strachoval se, že ze mě bude kavárenský povaleč. Pak jsem ale udělala JAMU a skončila u divadla jako on.

V Ordinaci teď hrajete matku pubertální dcery. Hodily se vám nějaké zkušenosti z vaší rodiny?
Neřekla bych. Já jsem doma asi razantnější než Jarka Malátová, kterou v seriálu hraju. Ona má jiné problémy než já. Našla si mladšího přítele, se kterým se ta její šestnáctiletá dcera musí učit žít. Takovou situaci neznám. A naše děti taky ne.

Na začátku vás však proslavila televizní soutěž Nejslabší, máte padáka! Kde vás vůbec tehdy objevili?
Ivan Rössler z Novy si mě všiml, když jsem na půdě brněnského Národního divadla hrála intrikánskou Pallas Athénu. Stejně jsem ale musela podstoupit konkurz. Dali mi videokazetu s originální soutěží televize BBC. Nejsem až takový drsňák, ale jako herečka jsem si s tou rolí musela poradit. Studovala jsem na to, abych ledasco zahrála, takže jsem snad zvládla i tu semetriku.

Nebála jste se, že si vás tak režiséři zaškatulkují?
Někteří režiséři mají skutečně sklon obsazovat podle typů, ale já ve skutečnosti žádná xantipa nejsem. Mě museli maskéři dotvořit. Zkoušeli mi různé účesy a nakonec ze mě udělali ulízanou Hildu s ostrými brýlemi.

Měnila byste se soutěžícími?
No to v žádném případě. Nikdy bych se nechtěla ocitnout v roli soutěžících, kteří tam byli. Sama bych do podobné soutěže nikdy nešla. Styděla bych se a taky by mi vadilo, kdyby se mnou někdo zacházel tak, jak to předepsali mně.

V brněnském divadle jste si zahrála v mnoha krásných rolích. Byla jste Julie, Maryša nebo třeba kněžna v Lucerně. Nebude se vám teď po brněnské scéně stýskat?
To si pište, že bude. V každém případě mi budou scházet kolegové, s Mahenovým divadlem jsem srostlá. Znám to tam od dítěte, vždyť tam hráli i moji rodiče, a tak jako tenkrát já chodila za nimi, tak tam teď za mnou chodí moje děti. Syn mi říká, že už mě nikde nebudou mít tak rádi. V brněnském repertoáru mám sedm titulů a zkouším ještě hru Osm žen, na druhé straně ale není Palmovka žádným krokem do neznáma. Tam už mám za sebou jednu premiéru a do konce roku mě ještě jedna čeká.

Jak často teď absolvujete trasu Praha–Brno po obávané dálnici D1?
Je to hrozný, ale skoro každý den. Můj muž říká, že nejsem nejhorší řidič, neměla jsem žádnou vážnou bouračku. S naším přestěhováním se to určitě zlepší a těch jízd ubude, i když v Brně zůstanou naše babičky.

Žijete dost hekticky, nezkoušíte občas zvolnit tempo?
Je pravda, že moje práce je honička. Opravdu relaxovat se mi daří snad jen v létě na naší chalupě u Svitav.

Tam odpočíváte, anebo kutíte?
Bohužel naše chalupa není z těch, kde člověk může jen ležet, což by mi asi vyhovovalo nejvíc. Kdysi ji koupili moji rodiče, má zahradu, takže se tam práci úplně vyhnout nedá. Pro mě je ale hlavně místem rodinných sešlostí. Jednou za rok se tam všichni potkáme, sjede se rodina z různých stran, psi a děti. Bývá to prima.

Jižní kraje a moře vás tedy netáhnou?
Já nejsem velký cestovatel. Nemám duši dobrodruha, který potřebuje poznávat nové kraje a zažívat nové věci. Jako dítě jsem projela skoro celou Evropu s dětským uměleckým souborem, teď jezdíme nanejvýš do Řecka, a to jen proto, že tam máme příbuzné. Jinak se úplně spokojím s českou přírodou u nás na chalupě.

Vypadáte, že se cítíte na prahu středního věku ve svém živlu. Nezdrtila vás ta čtyřicítka?
A věříte, že je mi v mých letech docela dobře? Mládí je krásné, ale zároveň je to doba malých dětí a malého platu, kdy je člověk uštvaný, řeší existenční problémy. My spláceli byt, naštěstí jsme měli fajn rodiče, kteří byli vždycky po ruce a v mnohém nám pomohli. O nedělích jsme k nim chodili na střídačku na obědy. Když je vám mezi čtyřiceti a padesáti, hodně záleží na okolnostech. Znám pár ženských, které v té době přišly o manžela i o práci. To je pak asi hodně špatný. Já si ale nemůžu stěžovat.

Jak vás tak poslouchám, máte hezky našlápnuto na celoživotní vztah. To není u herečky tak úplně obvyklé.
Já myslím, že to je spíš mýtus a herečky nejsou o nic míň stálé než ženy jiných profesí. Mít muže na celý život chce většina z žen. Mně se strašně líbí, když na ulici vidím starší pár a ti dva bělovlasí lidé se vedou za ruku. To je naprosto úžasná věc.

Znamená to, že nejste vůbec ctižádostivá? Vždyť hrajete v divadle, v televizi, moderujete...
Potlesk na jevišti, to je něco, co člověka dokáže nesmírně oblažit. Ale že bych měla nějaké herecké sny, prahla po konkrétních rolích a kolegyním záviděla ty jejich, tak to ne. Když o tom tak uvažuju, možná přece jen nejsem typická herečka...

O čem tedy sníte, když ne o rolích?
Někdy bych si přála, aby si člověk mohl jen tak žít. A to už v době, kdy není úplně starý a má ještě energii. Ne až v důchodu, kdy se na něj nalepí nemoci a musí chodit po doktorech.

Vidíte a vás právě teď čeká velké stěhování a budování...
No právě. Ve třiceti, ve čtyřiceti, v padesáti, pořád něco budujete. Pořád se honíte a není čas se zastavit. Zapřemýšlet si. A užívat si života. To mi je někdy líto. 

Zuzana Slavíková se narodila ve znamení Býka v roce 1965. Je absolventkou Janáčkovy akademie múzických umění a až do nedávna hrála především v Národním divadle v Brně – třeba Maryšu nebo paní Boylovou v Pasti na myši. Do povědomí televizních diváků se dostala uváděním soutěže Nejslabší, máte padáka!, moderovala také předávání cen TýTý. Je vdaná, má dvě děti a letos se rozhodla následovat svého muže do Prahy.
 

,