Nejsou tiskoví mluvčí spíš experti na mlčení?
Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Toho zlata někteří produkují až moc.
Zuzana Opletalová* Narodila se 30. března 1976 v Olomouci, kde vystudovala gymnázium. * Na bakalářské studium na Obchodně podnikatelské fakultě Slezské univerzity v Opavě navázala inženýrským studiem na VŠE v Praze. * Pak pracovala v ekonomické redakci ČTK. * Z ČTK odešla do České televize, působila v zahraniční a ekonomické redakci. * Od podzimu 2006 je mluvčí ministerstva zahraničí. * Jako své koníčky uvádí zpěv, tanec a kolo. |
Teď na té druhé straně jste, na ministerstvo jste odešla z České televize. Předtím jste si ještě jako novinářka nestěžovala, že vám mluvčí nechtějí nic říct?
Trochu asi ano. Už nevidím věci tak černobíle, je to složitější. Musím dost často dávat obecné odpovědi, což nemají novináři rádi, ale jinak bych způsobila problém, který bych pak stejně musela žehlit já. Naše ministerstvo má na starosti celý svět, ale někdy si lidi myslí, že i Českou republiku, a chtějí komentáře. To nemám ráda. Svět stačí.
Spíte dobře, když máte na starosti celý svět?
Když mě v noci budí novináři, tak ne.
Máte telefon zapnutý i v noci?
Na noc ho po předchozích zkušenostech alespoň ztišuju. Ale mám ještě druhý telefon, pohotovostní, který nevypínám. Číslo mají kolegové z ministerstva a z diplomatické služby, která je nepřetržitá.
A na dovolenou jezdíte mimo signál?
Předloni jsem zmizela na dva týdny na hory bez signálu. To je nejbezpečnější. Loni jsem udělala strategickou chybu, že jsem jela jen k rodičům na Moravu. Pan ministr měl taky dovolenou. Ale pak vypukla krize v Gruzii. Nevracela jsem se sice do Prahy, ale seděla na dvoře se psem, notebookem a mobilem. Poskakovaly kolem mě neteře a nechápaly, proč pořád telefonuju. Ta mladší přišla a povídá: "Zuzko, co tam pořád vykládáš do telefonu?" Říkám: "Víš, ono se ve světě něco důležitýho děje." A ona: "Jak to? Vždyť u nás v Seničce se nic neděje."
Řekla jste toho někdy přece jen víc, než jste chtěla?
Velký průšvih jsem asi neměla, to musím zaklepat. Ale při jednom focení, kde byl i pan ministr, které už trvalo velmi, velmi dlouho, jsem vašemu kolegovi redaktorovi řekla, že pan ministr bude mít za chvíli výraz smutného psa... Víte, on nesnáší dělat modelku. Viděla jsem, jak se trápí. A vyšel článek. Tisková mluvčí říká: Ministr bude za chvíli vypadat jako unavený smutný pes. Napsali to hůř, než jsem to řekla. Ale pan ministr nebyl naštvaný. Na Nový rok jsem pak od něj měla zmeškaný hovor, volám zpátky, ptám se, co potřebuje, a on se smíchem říká: "Nic, to jen smutný unavený pes vám chtěl popřát všechno nejlepší do nového roku."
Vy tak důsledně říkáte: pan ministr...
Já mu tak fakt říkám. Pro mě prostě je "pan ministr". Nemám pro něj žádnou přezdívku. Jeho dlouhodobí kolegové mu říkají kníže, ale jinak pan ministr.
Pan ministr je teď spolu s celou vládou v demisi. Co se v tom prvním týdnu po hlasování o nedůvěře u vás změnilo?
V těch prvních dnech zdánlivě nic. Evropa ministra respektuje a předsednictví je rozjetý vlak. Uvidíme, co bude dál.
Jak současnou situaci vnímáte vy?
Pocitově mě to mrzí. V cizině vypadáme jako země poněkud politicky nezodpovědná, a když člověk dělá v zahraniční politice, tak ho to samozřejmě štve.
Přemýšlíte o tom, co budete dělat dál?
Ani ne. Už když mě přijímal Alexandr Vondra, se mi kolegové z televize smáli, že jdu na dvouměsíční stáž, protože to byla vláda bez důvěry. Ale já jsem chtěla změnu, riskla jsem to. Hlavně zpočátku hrozilo, že vláda padne, několikrát už jsme se balili. Ono se to zase nějak vyřeší…
Do televize nebo do novin se už nevrátíte?
Ani bych nechtěla. Po pěti letech už jsem měla pocit, že mi to nic nedává. Vždycky jsem chtěla jezdit po světě a poznávat ho. Koktat při čtení zpráv jsem přestala, mám pocit, že se v televizi už nemám moc co učit.
Takže v televizi se člověk naučí jen nekoktat?
Ale to není žádná sranda! Bojovala jsem s tím dlouho. Když po vás, po absolventovi vysoké školy, chtějí, abyste si každý den doma dvacet minut četla nahlas, to je náročný! Nezbytný, ale deprimující. Stejně byly zpočátku pořady, kterými jsem se prokoktala. Říkali mi, že jsem měla velké štěstí, protože jsem se uměla aspoň hezky smát.
A když jste se konečně naučila mluvit, přišla nabídka z ministerstva. Vzali vás hned, nebo jste absolvovala nějakou zkoušku? Třeba u slepé mapy: ukažte nám, kde je Ukrajina a Uganda?
To ne. Žádné zkoušení. Jen jsem absolvovala pohovor u náměstkyně ministra. A tehdejší ministr zahraničí Vondra si mě trochu vyzkoušel z angličtiny, i když mi později došlo, že to spíš byl nějaký test odolnosti k nejistému scénáři. A vzal mě.
Pak první kabinet Mirka Topolánka nedostal ve Sněmovně důvěru a ve druhém složení už byl ministrem zahraničí Karel Schwarzenberg. Alexandr Vondra se stal ministrem pro evropské záležitosti...
A já se měla rozhodnout, jestli zůstanu na ministerstvu zahraničí, nebo půjdu s Alexandrem Vondrou. Mě ale Evropská unie tolik neláká. Říkala jsem si, že bych chtěla spíš do Afghánistánu, do Iráku, poznat oblasti, kde se žije jinak. Ale na druhou stranu jsem se bála, že pan Schwarzenberg nebude tak akční jako pan Vondra – ukázalo se, že jsem se velmi mýlila. Nakonec jsem se rozhodla zůstat. A když se to dozvěděl pan ministr, přišel za mnou a říká: "Budu šťasten, když s náma zůstanete." Tomu nejde odolat.
Ministr Schwarzenberg je známý tím, že v debatách vypadá, jako by podřimoval. V pravou chvíli se s pádným příspěvkem ale do řeči vloží. Jak to dělá?
Umí odpočívat. Prý to je zkušenost jeho předků, která mu pomáhá přežít. Možná tím i trochu mate soupeře v debatě. Ale jinak se pan ministr probouzí hlavně navečer, kdy má chuť si povídat. Vypráví moc zajímavě. Stává se, třeba na cestách, že si zapálí dýmku, dá si gin s tonikem a vypráví. Posloucháme a posloucháme... a najednou mě probudí slova: "Zuzanka nám už zase spí..." Já jsem skřivan, který vstane spíš ráno, ale večer nevydrží, pan ministr to má přesně naopak.
Někdy je také problém mu rozumět, co říká. Rozumíte mu vždycky všechno?
Ne. Někdy mu není moc rozumět, to je pravda. Ale když mu nerozumím, tak se zeptám. Třeba i třikrát. Někdy ho tím rozčiluju. Ale radši se zeptám. Možná to je trošku škoda, ale nedá se nic dělat.
Výborně jste mlžila kolem jeho svatby, když si vzal podruhé svoji bývalou ženu...
Přiznám se, že jsem mlžit nemusela, nic jsem nevěděla. On pan ministr si soukromé věci opravdu nechává pro sebe. Samozřejmě na kamery jsem se tvářila drsně a tajemně, ale popravdě řečeno, nic jsem nevěděla. Jen jsem se tomu smála. On nám taky nikomu nechtěl nic říct, nevěděla to ani jeho ochranka. Nějak jim utekl... To je přesně celý on, jak dovede překvapit.
Poznala jste jeho paní?
Ne, neviděla jsem ji.
Ono není zvykem, že by s ministry zahraničí jezdily manželky?
Zřídkakdy. Stejně většinou není o co stát. Je to úprk nebo popojíždění v koloně, kde se málem pozvracíte. Moc toho nevidíte.
Přitom jste na ministerstvo šla, abyste mohla poznávat jiné země. Tak co z toho pak máte, když se tam ani nerozhlédnete?
No, jedu se tam podívat, abych věděla, jestli se tam mám ještě někdy vrátit.
Tak to není na bradu spadlou závistí.
To asi ne. Ale aspoň kolikrát zjistíte, že o nic nepřicházíte. A to je taky dobré vědět.
Takže vám známí váš post nezávidí?
Myslím, že ne. Vědí, že jsem pořád v práci, už mě přestali zvát i na spoustu srazů, protože většinou nemůžu přijít. Je to strašně zajímavá práce, která vám rozšíří obzory. Ale dá se to dělat jen nějakou dobu.
Na přítele čas máte? Tedy, jestli nejste single.
Mám přítele. Moc času na něj nemám, ale snáší to dobře. Ale musela jsem mu slíbit, že o něm nebudu mluvit.
Proč chce zůstat v utajení?
Není utajen, ale nechce, abych o něm mluvila v novinách. Nezbývá nám mnoho času na soukromí, tak ho nemůžu tahat po novinách.
Tak nemluvte o něm, ale o vašem vztahu.
Nebo o vztazích obecně. Mám pocit, že lidi nemají na vztahy čas, jak pracujou. Alespoň lidi kolem mě. Kolikrát ani nezjistí, že jejich vztahy nefungujou.
Ten váš ano?
Zatím. Ale kdybych pořád pracovala, tak by časem fungovat přestal.
Takže programově do programu zahrnujete přítele.
Ano. Já jsem dlouho přítele neměla. Ale vždycky jsem věděla, že není dobře furt pracovat, je potřeba si na blízké lidi udělat čas. Jinak je ztratíte.
Hlavně že jste ho v tom pracovním nasazení vůbec potkala.
Samozřejmě to souviselo s prací. Víc fakt neprozradím. I když je to škoda, mohl si přečíst, jak ho chválím... Ale některé věci jsem se naučila od pana ministra. Co je soukromé, je soukromé.
Taky jednou prchnete na svou vlastní svatbu?
Nejsem tak důležitá jako ministr, ale něco na tom je. Nejdřív mi to nedocházelo. Když se ženil a neřekl nám to, říkala jsem si: "Ježiš marja, tohle média nevezmou dobře." On si trval na svým. Dováděl všechny až do zuřivosti, byli nepříčetní, že jim nechce nic říct. A já jsem to úplně přehodnotila, začala jsem se tomu strašně smát. Pan ministr je frajer. Co je komu do jeho soukromí?!
Ale řekla jste, že byste svého přítele chválila...
To jo, možná by byl překvapený, já jsem někdy žena zlá.
Opravdu? Není lehké s vámi žít?
Není to jednoduchý. Když mě něco štve, řeknu to rovnou. I když ne všichni to tak mají rádi, oni to radši slyší oklikou, diplomaticky. Trošku manipulace, když je žena někam trošku malinko dotlačí... Na to nejsem. Mám horkou hlavu, řeším věci narovinu. Vychrlím na člověka, co si myslím, i když to asi mnohokrát není příjemné. Ale pak mě asi zase bere takovou, jaká jsem. Ví, na čem je. I když to asi někdy někoho vyděsí.
Teď žijete hekticky. Dovedete si představit, že se vrátíte ke klidné práci – osmihodinovce?
Až tak asi ne, ale budu mít zase období, kdy budu mít klidnější práci. Když budu mít děti, vůbec mi nebude vadit, že třeba nebudu dělat svou práci. Možná se ve mně v minulosti někteří lidé, hlavně asi muži, mýlili. Očekávali, že jsem ta racionální, kariéristická a rozhodná žena, ale pak zjistili, že potřebuju city a společně trávený čas. I se závazky.
Tip udělat s vámi rozhovor nám do redakce poslal váš bratr...
...ještě že mě nepřihlásil do SuperStar.
Sliboval, že máte spoustu veselých historek z diplomacie, ale už když jsme spolu poprvé mluvily, řekla jste, že nás asi zklamete, moc historek nemáte.
Ne všechny jsou zveřejnitelné.
Je vůbec možnost poznat diplomaty a státníky trochu neformálně? Nemyslím hned mít šanci vidět nějakého ministra tančit nahého na stole, ale trochu neoficiálně...
S představiteli jiných států ani ne. Ti mají jen vymezený čas. Všechno je hrozně rychlé. Jen jednou se nám stalo, že nás ministr zahraničí Slovinska vzal na výlet. Jinak je to v poklusu.
Stalo se vám třeba, že vás někdo balil?
Absolutně ne. V tom úprku by to ani nestihl. Spíš mi nějaký úchylák napíše, že se mu líbím. Mé číslo je na internetu.
Snad to ještě nemusí být úchylák. Líbit se můžete i zcela "normálním" mužům.
Ve tři ráno cizím lidem píšou jen úchyláci.
Může se mluvčí šéfa diplomacie opít?
Musí. Musí si někdy vyčistit hlavu.
Nehrozí, že vyzradíte nějaké diplomatické tajemství?
Já těch tajemství ani moc nevím. A ta největší ani vědět nechci. A kdybych něco vykecala, tak se mi to za pár dní vrátí. To dělají jiní lidi...
Kdo vynáší z ministerstva tajemství nebo drby? Pamatuji si například případ nahrávky rozhovoru Mirka Topolánka s Nicolasem Sarkozym...
Nevím. A až na to přijdu, ať si mě nepřejou.
Co z toho mají?
Myslím, že se cítí být důležití, pokud to tedy nedělají z nějakého konkrétního důvodu a nemají to v hlavě spočítaný, ale spíš myslím, že to bohužel často bývá nepromyšlené. Spíš znají nějakého novináře a mají potřebu ukázat, že jsou hrozně informovaní. Pak se vidí za tím nejmenovaným zdrojem a dělá jim to dobře.
Kamarádí se mluvčí mezi sebou?
Docela jo. S mluvčími EU třeba paralelně při neformálním setkání ministrů. Vyměňujeme si zkušenosti – ale stejně nakonec zjistíme, že to je vlastně všude skoro stejné. A v Praze mívají mluvčí vlády pravidelnou schůzku jednou za měsíc v hospodě s pěkným názvem. U Pravdů.
A pravda vyjde na povrch?
Pravda už snad ani ne. Na tu tam chodíme spíš na chvíli u piva zapomenout… Ale opět platí, že já jsem tam poslední dobou vůbec nebyla. Pořád někde lítám.
