Zuzana Onufráková
|
V Čapkově Krakatitu, který se poprvé objevil na divadelních prknech, teď hraje princeznu.
Už vás přešla chuť být Martinou Navrátilovou?
Což o to, pořád si dovedu představit, že bych hrála Wimbledon na trávníku, ale sen z této oblasti už žádný nemám.
Rezignovala jste na tenis?
Ne, to v žádném případě, hraju ho pořád, je to moje vášeň, jen v televizi se na něj nedívám. Nemám ji, ale když jsem v hospodě a je nějaké utkání, okamžitě vypnu okolí a zírám na obrazovku.
Jak dlouho jste bez televize?
Vlastně od svých osmnácti, takže třináct let. A vůbec mi nechybí, jsem bez ní šťastná. Už před časem jsem dobrovolně rezignovala na všechny zprávy. Mám pocit, že se do nás hustí jen samá negativa.
Nechybí vám ani ve chvílích, kdy se dozvíte, že se něco důležitého děje? Že jsou povodně, mění se zákony, daně, padá vláda?
Vůbec! Kdybyste se mě zeptala na jméno nějakého ministra, netuším.
Dostanete se někdy do situace, že si v důsledku informačního embarga přijdete jako z jiné planety?
Častokrát. A někdy se stačí jen koukat a mám pocit, že jsem z jiné planety. Když jsem byla o hodně mladší, trochu jsem se styděla přiznat, že nevím, která bije, dnes už to neřeším. Vůbec se nerozpakuju říct: "Promiňte, nevím, o čem je řeč, vysvětlete mi, co se stalo." Divila byste se, kolik lidí vám vděčně povykládá, co se děje.
Co děláte s ušetřeným časem?
Těch věcí je spousta. Třeba v poslední době jsem se zamilovala do knihy Jaroslava Svobody Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku. Mám zahrádku, kde se snažím pěstovat všechno možné. V podstatě bych kvůli tomu potřebovala, aby den byl mnohem delší. A hodně také sportuju. Po sedmi letech pravidelného a vrcholového trénování si bez pohybu nedovedu představit život. Je to moje závislost. Dokonale pročišťuje hlavu. Když dva týdny nic nedělám, nejdu na delší procházku, nejedu na kole, začínám být nevrlá. Hraju tenis, squash, jezdím na kole, plavu, běhám a před rokem jsem objevila tai-či.
S vaší energií zvládáte klidné tai-či?
Bála jsem se, že na mě bude moc pomalé, ale po první hodině jsem byla nadšená. Je to vlastně taková aktivní meditace, a to mi vyhovuje. Cvičení vás vrátí k tomu, co dříve bylo běžné. Lidé se více poslouchali, sledovali přírodu, sami sebe. Dnes na to nemáme čas. Když nás něco bolí, vezmeme si medikament, ale ten příčinu neodstraní, je to placebo efekt, za který platíme nemalé peníze a který má navíc spoustu negativních vedlejších účinků. Neexistuje lidská nemoc, která by nevycházela z psychiky. Důkazem toho jsou například epidemie. Jak to, že u infekčních chorob neonemocní každý, kdo je v kontaktu se zdrojem nemoci?
Myslíte, že lidé odolají díky psychice?
Dá se to říct i takhle jednoduše.
Co argument, že k určitým nemocem mají někteří vlivem genů větší vrozené dispozice?
Nesouhlasím, podle mě je problém spíš v tom, že se lidé ze strachu, že v rodině už určité onemocnění bylo, začnou více bát. Je to až panika a dříve či později si tím nemoc vlastně přivolají. Věřím v to, že co si vytváříme ve vlastních hlavách, to také přitahujeme do svých životů. A strach je největší nepřítel. Funguje jako silný magnet. Přitáhne přesně ty situace, kterým se chceme vyhnout. A také jsem přesvědčená, že jak nemoc jednou přijde, je schopná odejít, že jak ji dokážeme přichýlit, tak ji umíme i opustit.
Že si nemoc sami vyléčíme?
Ano. Velmi důležité je nepropadnout strachu a panice. Mně se do ruky dostala kniha Cesta od Brandon Bays. To je žena, která meditovala, cvičila jógu, žila zdravě, ale přesto jí objevili nádor velikosti fotbalového míče. A ona se rozhodla, že zabojuje. Nepodstoupila žádné operace, ani léčbu, ale začala na sobě pracovat. Úplně se uzavřela před okolím a za šest a půl týdne se vrátila k doktorům čistá.
Tomu věříte?
Ano. Tibetští terapeuti například neuznávají procedury, které se odehrávají přímo na těle, jako například chirurgie. Volí přirozenou cestu - udělej si změnu v životosprávě, užívej byliny, dopřej si fyzický dotek a provozuj medicínu ducha.
Před chvílí jste si zapálila cigaretu. Jde dohromady tahle filozofie s kouřením, kdy tělu vědomě škodíte?
No a jsme u toho! To je taková moje blbost. A když ještě řeknu, že mi ani tolik nechutná, tak si řeknete, že jsem blb. U mě je kouření prachsprosté odměňování a vyplňování časových prostojů ve chvílích takzvaného stresu. Uznávám, je to hloupost a každý závislák, který chce odvyknout, si po každé cigaretě uvědomí svoji prohru, svoje selhání. A o to více se na sebe zlobí a masochisticky se vytrestá a ještě více kouří. Proto neuznávám odstrašující nápisy a fotografie na krabičkách od cigaret. Je to velmi ,dobrý‘ psychologický tah. Je to, jako kdybyste puberťákovi dokola opakovali, co nemá dělat, jaký to jeho jednání bude mít důsledek. Půjde a na just věc udělá.
Byla jste taková v pubertě?
Já měla krásnou, živou a dobrodružnou pubertu.
Maminka by asi použila jiné výrazy.
Možná, ale u mě pořád převládala úcta a láska k ní. Častokrát jsem se nevrátila domů v domluvený čas, dokonce jsem se jednu noc neukázala vůbec, byla jsem za školou, zfalšovala si omluvenku, ale jakmile přišlo na konfrontaci s maminkou, že si jdeme o tom promluvit, nikdy jsem nelhala a vždycky jsem si přála, aby se jí mé pubertální projevy co nejméně dotkly, protože nás vychovávala sama a nemohla se o tu rodičovskou bolest s nikým podělit. V osmnácti letech se stala maminkou a zároveň se velmi rychle rozvedla.
Jak to silně věřící rodina na východním Slovensku nesla? Stala se černou ovcí?
Samozřejmě to vyvolalo velký šum, pár lidí se možná začalo víc modlit, což nemyslím nijak zle, ani si z toho nedělám srandu. Ale nikdo ji nezapudil, nezavrhnul.
Proč se rodiče rozvedli?
Vlastně to nevím, paradoxně o rozvod požádal táta. Zajímavé je, že můj mozek má tu dobrou vlastnost, že zapomíná na smutnější nebo nepochopené etapy života. Rozvod rodičů si nepamatuju, i když vím, co bylo v období předtím. Když jsem šla do první třídy, už jsme žily samy tři v garsonce.
Vyrůstala jste jen se sestrou a maminkou, bez mužského vzoru. Poznamenalo vás to nějak?
Jsem zvyklá starat se sama o sebe, všechno si zařídím, což je možná výhoda, ale pro spoustu mužů pořád ještě překážka. Vlastně se nikdy nechovám jako princezna, o kterou je třeba se starat, která se musí obletovat.
Vnímáte to jako přednost, nebo jako chybu?
Mluví se o tom, že muži jsou v krizi, ale ono to dnes platí i pro ženy. My máme problém být ženami a muži zase být muži. Spousta věcí se změnila a obě pohlaví se potřebují najít. Nemyslím, že by ženy chtěly velet mužům, říkat jim, že jsou neschopní. Ani v mém životě to není tak, že bych nestála o pomoc muže, že bych ho nepotřebovala, ale já na to nejsem zvyklá. Když jsem byla na vysoké, učil nás Boris Rösner, který z každé ženy dovedl udělat královnu. Byl stará dobrá škola, třeba periferně vystřelil s rukou a zapálil vám cigaretu. Když jsem poděkovala, on prohlásil, že gentlemanovi snad dáma neděkuje. A podobné věci. A já to všechno nasávala jako ovečka.
Jaký Boris Rösner byl?
Rád se předváděl, ale tak skvostně, elegantně, inteligentně, až šlechticky, že mu to vždycky prošlo. Mám pocit, že všude vzbuzoval respekt. I v pánské společnosti, a to už je co říct, to je kumšt. Zároveň si moc dobře uvědomoval, co to dělá se ženami. Byl to klasický alfa samec, kterého jsem brala nechci říct jako tátu, ale jako dokonalého učitele. Hlídal nás, věnoval se nám i mimo školu. Byl to parťák.
Rozhovor s herečkou vyšel v magazínu Ona Dnes v pondělí 7. října 2013.
Prý herečkám říkal, že mají hrát svoje role pohlavím. Pochopila jste, jak to myslel?
On tvrdil, že všechny příběhy se týkají vztahů mezi mužem a ženou, že žena je hybatelem všeho. Netvrdil, abychom to na muže hrály, jen upozornil, že byť si to jako ženy třeba neuvědomujeme, tak s mužem naše ženskost vždycky něco dělá, a naváděl nás při práci na postavě, abychom to neopomíjely. Což samozřejmě neznamená, že máme být lascivní krávy, jak taky s oblibou říkal.
Využíváte jeho rady i v běžném životě?
Často na něj myslím a spíš ty rady úročím v hereckém životě. Ale jinak myslím, že jsem milionová ženská! Ale dělám chybu v tom, že moc tlačím na pilu. Potřebuju mít ve věcech jistotu, byť bych slyšela něco, co se mi nelíbí, tak to chci vědět. A jakmile si nejsem jistá, není mi odpovězeno, nastoupí tichá domácnost, tak u mě donedávna přicházela fáze domněnek, kdy jsem si začala vytvářet vlastní příběhy, a co hůř, taky jim uvěřila.
Co v tu chvíli děláte?
Chci věci řešit za tepla, ale s tím svým temperamentem do toho nastoupím hrozně živě, což každého druhého odradí. Až zpětně dnes vím, že mužům se nelíbí, když s nimi žena jedná jako muž. Když ho takzvaně nešetří. Nebo když přednáška trvá příliš dlouho. A to já v extrémních chvílích dělala. A protože mě to samotnou překvapovalo, navštívila jsem kinezioložku, abych zjistila, proč se někdy chovám, jak se chovám.
Poradila vám?
Dozvěděla jsem se zásadní věc, která se týkala období mého půldruhého roku. Byla jsem ve velmi vážném zdravotním stavu. Sestry v nemocnici mě tehdy přivázaly koženými řemeny na velké studené lehátko a mojí maminku tam odtud vyhodily. Zahlédla jsem, jak se jí pláčem křiví pusa, ale nechce, abych to viděla. A protože mně tehdy nikdo nic neřekl, spustila jsem strašný řev, až zvířecí, a začala jsem zápasit s koženými řemeny, kterými mě připoutaly.
Jak se tenhle zážitek projevuje v běžném životě?
Když se dostanu do situace, která ve mně vyvolá stejnou reakci, instinktivně zareaguji úplně stejně. Takže zvednu hlas nebo začnu urputně bojovat se vším, co mi stojí v cestě.
Zklidnila jste se ve své maringotce, kde nyní žijete?
Maringotka to úplně není, ale malá chatka se zahradou. Ač jsem panelákové dítě, s předešlým partnerem jsem žila takřka na samotě u lesa a připadala jsem si tam jako ryba ve vodě. Chci mít kolem sebe přírodu, těším se, když kolem mě řvou ptáci. Za hodinu cesty vlakem z Prahy jsem v jiném světě. Mám ráda život velkoměsta, ale i ten samotářský u lesa. Když přijedu domů, mám pocit, že žiju pohádku, a přála bych to všem.
Pro někoho by to byla noční můra.
To je pravda, mě se také ptají, co tam můžu dělat, že tam nic není. Žiju bez partnera a ženy hlavně zajímá, jestli se tam sama nebojím, muže zase, jestli tam žiju i v zimě. Ti za tím vidí ten praktický život.
A bojíte se?
V létě se mi stalo, že jsem seděla v půl jedenácté na terase, všude tma, skypovala jsem s maminkou a najednou se ozvaly rány jako z děla. Někdo bouchal do plotu. Bylo zajímavé zažít se v té situaci.
Co jste dělala?
Nejdřív jsem na vteřinu zamrzla, pak nastoupil pud sebezáchovy. Měla jsem strach, ale zároveň jsem byla zvědavá, co to je, co může vydávat takové rány. A začala jsem bojovat. Poslepu jsem nahmatala velký kámen, jako správná tenistka ho přesnou trefou hodila do místa, odkud ty zvuky šly. Na chvíli to přestalo, a pak zase znovu začalo. Tak jsem kamenem mrštila ještě jednou a byl klid.
Zjistila jste, co to bylo?
V té oblasti je hodně kanců, možná to byl divočák. A podruhé jsem se bála při letní bouřce, což je paradoxní, protože já je miluju. Ale začátkem srpna se strhla tak obrovská bouřka, že jsem se opravdu vyděsila. Moje chatka má plechovou střechu, celá je postavená ze všech možných materiálů, a při té bouřce vydávala děsivé zvuky. Nejsem strašpytel, ale tehdy jsem se modlila a byla připravená na to, že odlétne kus chatky a já s ní.
