Zuzana Beranová* Narodila se před 42 lety v Opavě. |
Na psaní však nezanevřela, napsala knihu o Joy Adamsonové a nově beletrii, v které popisuje, jak Afrika voní.
Jak Afričané vyslovují příjmení Beranová?
Vyslovit er Afričanům jde. Jen Kikujům, což je největší keňský kmen, dělá potíže rozlišit r a l, takže ti mě oslovovali Belanová. Ovšem podle afrických pravidel by mi měli říkat Mama Anna, protože když se ženě narodí první dítě, ztratí svoji identitu a jmenuje se podle něj.
Kdybyste dělala reklamu na Afriku, co by v ní bylo?
Oranžová barva zapadajícího a vycházejícího slunce. Tehdy vzniká zvláštní světlo, pod kterým jsou věci víc plastické a je dobré v něm fotit tváře Afričanů, které v ostrém slunci zaniknou. Bohužel například Keňa je na rovníku a západy slunce tam jsou velmi rychlé. To nejlepší období dne trvá jen nějakých patnáct minut.
A co vůně Afriky?
Má jich spousty. Mezi nejkrásnější patří ta, když vyjde slunce, země je ještě zvlhlá, všechno krásně voní, ptáci se probouzejí, paviáni začínají skákat ve větvích… Pak jsou tu ale i vůně, které vyjadřují tragédii Afriky, to je pach krve, stok ze slumů a zápach pižma, dlouho potlačované agresivity, která si hledá cestu na povrch.
Čtěte v pondělí
Velký rozhovor s diplomatkou Zuzanou Beranovou čtěte v pondělním magazínu Ona Dnes.
Jak se novinářka dostane k práci na černém kontinentu?
Začalo to díky Joy Adamsonové, která napsala slavný Příběh lvice Elsy. V Opavě jsem cestou do školy chodila kolem jejího rodného domu a díky ní jsem zatoužila podívat se do Afriky. Jen trvalo trochu déle, než se mi tenhle dětský sen splnil. Vystudovala jsem žurnalistiku, deset let jsem pracovala jako novinářka, a protože mě touha odjet do Afriky neopouštěla, napsala jsem osmdesát žádostí do různých humanitárních a nevládních organizací. Nic z toho nevyšlo, až se objevila možnost vystudovat diplomatickou akademii ministerstva zahraničí. Už u prvního pohovoru jsem oznámila, že chci vycestovat do Afriky. Tehdejší komisi moje zaťatost pobavila, a tak mi položili otázku, jaké je politické rozložení sil na Komorských ostrovech. Pochopila jsem, že mám ještě co dohánět.
Co se učí na diplomatické akademii?
Je to roční studium, půl roku jsme probírali, co je diplomatická služba, jak funguje ministerstvo zahraničních věcí, učili jsme se diplomatický protokol, abychom věděli, kdy se dává vlajka na auto velvyslance, jaké je protokolární rozsazení u večeře, kdy člověk může odejít od stolu… Měli jsme lekce z oblékání, kdy jsem se dozvěděla, že diplomatické barvy jsou černá, tmavě modrá a šedá. V tropickém prostředí výjimečně béžová. Jako žena musíte nosit silonky i v tom nejvyšším vedru, vlasy mít co nejjednodušeji upravené a bez ozdobných spon. Dalších šest měsíců byla praxe, putovali jsme po jednotlivých odborech a pak nás na pár týdnů vyslali na zastupitelské úřady. Já jsem odjela do Nigérie a Zimbabwe.
