V pubertě se naše dětské přátelství ještě utužilo. Sdělovaly jsme si, kteří kluci se nám líbí, řekly jsme si o první puse, o tom, jak nás otravují rodiče. Zkrátka klasické holčičí kamarádství, v té době pochopitelně na život a na smrt.
I střední školu jsme si vybraly stejnou a chodily jsme dál do jedné třídy. V té době se nám zalíbil bujařejší život, začaly jsme chodit na mejdany, poznávat kluky se vším, co k tomu patří. Naštěstí se nám líbily odlišné typy, takže do zelí jsme si skutečně nešlapaly. Obě jsme si našly chlapce a s ním k naší sedmnáctileté spokojenosti randily.
U mě se to neobešlo bez "následků". Ve čtvrtém ročníku jsem zjistila, že jsem těhotná. Vdala jsem se a narodil se mi chlapeček Ivan. Tomu jsem se musela plně věnovat a na studentské radovánky už nebyl pochopitelně čas. S kamarádkami jsem se viděla jenom občas.
Natálku však potkalo přesně to samé o rok později a zase jsme se sblížily. S kočáry jsme objížděly pískoviště a znovu si měly co říct, tentokrát už na jiné téma. I potom byly naše osudy poněkud společné. Natálka se stejně jako já se svým mužem brzo rozvedla. Co také čekat od manželství dětí…
Prý našla toho pravého
Potom se naše osudy rozdělily. Natálka se odstěhovala z Prahy, kde jsme do té doby obě bydlely a vídaly jsme se sotva jednou za pár let. Vzdálenost jsme bohužel překonat nedokázaly. Já jsem navíc poznala muže z Německa, ke kterému jsem se i s Ivanem odstěhovala, a do Čech jezdila jenom jednou za dlouhý čas.
To se však před pár lety změnilo. Po letech strávených v domácnosti, protože se nám s Klausem narodily ještě další dvě děti, jsem chtěla zase něco dělat na vlastní pěst. A tak jsem se pustila v Praze do podnikání. Do Čech jsem se tak dostala mnohem častěji a snažila se obnovit zpřetrhané přátelské vazby. Natálka byla pochopitelně jedna z prvních, na které jsem se obrátila.
Jak ráda jsem byla, že ji znovu vidím! A jak bylo hezké, že několik let, co jsme se neviděly, nehrálo žádnou roli. Povídaly jsme a byly si znovu blízké, proto mi Natálka svěřila, že se jí nevede zrovna dobře. Její další manželství se ocitá v troskách, manžel si zřejmě někoho našel, rozhodně už nechci být s ní a Natálka si přijde neatraktivní, stará a pochopitelně bez šance, že někdy někoho uloví.
Snažila jsem se jí to vymluvit, ale něco bylo špatně. Ta holka jako by ztratila vůli bojovat, jako by vše skutečně vzdala… Z našeho setkání jsem odcházela s obavami o přítelkyni. Aby se tak ještě rozhodla udělat něco hrozného…
Každý má svých starostí dost, moje matka na tom byla zdravotně špatně, musela jsem řešit podnikání… Zkrátka jsem Natálku viděla až po pár měsících, i když jsem se snažila potkat ji dřív. Kupodivu neměla nikdy čas.
Až po pár měsících se uvolila, že se sejdeme, a na první pohled byla vidět velká změna. Místo skleslé osoby, kterou jsem před tím já musela vyvádět z jejích depresí, tu byl někdo, kdo tak podivně soucitně hleděl na mě… A vše bylo zvláštní i potom. Víno, které jsme si vždy dopřávaly, kamarádka odmítla. Když jsem jí začala vyprávět o svém životě a svých problémech s manželem, pořádně mě neposlouchala. Pochopitelně jsem se jí zeptala, jak to má s potenciálními partnery ona, a dozvěděla se, že to je přece tak zbytečné: "Víš, já už svého pravého našla. Je to Ježíš a vše je teď tak snadné," podivně se usmála.
Trochu mi zatrnulo, ale zeptala jsem se, jak na to přišla. Zjistila jsem, že když jí bylo nejhůř, zazvonila u jejích dveří návštěva s biblí v ruce. Od té doby se s nimi přátelí a kvůli nim nemá na své bývalé známé čas. Několikrát týdně dochází do modlitebny, kde se dozvídá jediný správný světonázor. Je zbytečné s ní diskutovat. Na všechno má jasnou odpověď. Proč je špatný ten, kdo nevěří? Protože to bůh řekl! Proč je špatný sex před manželstvím? Protože to stojí v Písmu! Nikdy nepochybuje.
Zatínám zuby
Naše tolik někdy zábavné, jindy hloubavé dialogy byly ty tam. Zjistila jsem, že se s Natálkou mohu bavit maximálně o tom, jaké úpravy dělat na domě a kde koupit nejlevnější letenky, a to ještě stěží. Prakticky do čehokoliv se totiž víra těžce montovala a vždy jsme skončily u Natálčina názoru, přes který vlak nejel.
V současné chvíli mám pocit, že si naprosto nerozumíme, a musím často zatínat zuby, abych jí neřekla něco peprného… A je mi to opravdu líto. Vždyť jsme si byly tak blízké…Prosím, poraďte mi:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 15. června 2009. Anketa je uzavřena.
