ČTĚTE TAKÉ: Rozhovor s matkou: Duše ho musela bolet, neřekl však nic
"Sebevražda je čin, kterým člověk neodůvodněně zvyšuje význam svého života," napsal si Marek do zápisníku. Vzal si život, když mu bylo dvaadvacet.
Jeho matka se skryla za pseudonym Beata Rencová a po pěti letech vylíčila události předcházející Markově nenadálé smrti na stránkách knihy Vzpomínky na mého syna - diagnóza deprese (?). Jestli si tím uleví, si jista nebyla.
"Možná by bylo rozumnější rychle na to zapomenout," napsala v jejím úvodu.
Necelý rok stačil, aby se veselý student práv změnil tak, že ho rodina nepoznávala. Tajně se vypisoval z nejtemnějších myšlenek.
"Propadl a znova jsem propadal zoufalství a viděl jsem svou smrt jako východisko, svobodné, moje poslední svobodné a moje rozhodnutí..." poznamenal si.
Když své plány naplnil, jeho přátelé tomu nemohli uvěřit. Nechápali to. Marek své utrpení mistrně maskoval. Dokonce ani lékaři nic nepoznali.
Učil se s lehkostí, vždy ho obklopoval hlouček přátel. Byl vtipný, citlivý, trochu lehkomyslný, trochu provokatér, ale o své rodině básnil s něžností. Pohodář, řeklo by se.
Pár měsíců před dobrovolným odchodem ze světa psal celý zoufalý matce: "Vždycky jsem si myslel, že mě o rozum nikdo nemůže připravit. Teď si připadám jako chodící zombie."
Hodiny proseděl na lavičce, čekal, až mu v hlavě "něco přecvakne". Byla to deprese?
"To žádný z doktorů nepotvrdil. Synovy problémy jim připadaly malicherné. Jeden jej poslal domů se slovy, že má plnou čekárnu nemocných lidí," vzpomíná Beata Rencová.
Konzument příjemností
Vždycky se o něj hodně strachovala. Marek trpěl od pěti let těžkou cukrovkou, v sedmi letech si uměl sám píchat inzulin, s nemocí se naučil zdatně zacházet. Přesto ho maminka několikrát dostávala z hypoglykemie. Rád a hodně jedl, což u cukrovkáře není jen tak. Pokud se s mámou chytli, tak kvůli jeho dietním prohřeškům. Jinak to byl ale syn za odměnu. Slušný, milý, inteligentní. Na gymnáziu si psali s kamarádem nekonečné dopisy. Beata Rencová do nich v knize dává nahlédnout: překvapují stylem i obsahem. "Byl vždycky vyzrálejší než ostatní kluci ze třídy," vzpomíná Jana, jeho spolužačka z gymnázia.
Po maturitě se však tichý kluk začal pomalu měnit. Úspěšně složil zkoušky na právnickou i lékařskou fakultu, vybral si práva. Najednou začal vystupovat jako elegantní, sebevědomý a průbojný chlapík. Výstředník. "Rád provokoval, ale byl u toho velmi vtipný. Dokázal o svém životě mluvit odosobněně, jako by to byl báječný film, i když třeba líčil smutné věci," vypráví kamarádka Jana.
Jenže Marek se v nitru užíral a trápil. Toužil po lásce, která nepřicházela. Pohlcoval ho pocit, že je vždy v nesprávný čas na nesprávném místě. Že se hned o krok dál, než byl on sám, děje něco většího. Vlastní život se mu začal jevit jako banální nuda. Horečnatě vyhledával akci, zážitky.
"Z hloubi podvědomí se vynořující drak nenaplněné lásky, neexistující křivda, těžká samota narážející sama o sebe, zoufalství, že se neděje, nepřichází něco (!), nevěda co. Celý svůj čas trávím vyhledáváním příjemných okamžiků, resp. konzumováním příjemností," psal si do deníku.
Tehdy se začal také zaobírat otázkou své skutečné sexuální orientace, přestože už měl za sebou jeden vážný vztah s dívkou. Tápal a doléhala na něj úzkost. "Chtěl bych být broučkem na tvém dredíku," vyznával v zápiscích city jistému Danielovi.
"Vyprávěl mi, že spolu spí, ale nevím, jestli to byla pravda. Líbil se řadě dívek, Marek byl krásný kluk," míní Jana.
Plály mu oči
Markovi rodiče se rozvedli, když mu bylo devatenáct. Zůstal tak s maminkou a o šest let mladší sestrou Andreou, ale rodina si držela vysoký životní standard. Vídal se i s otcem, babičky ho zbožňovaly. Ačkoliv před kamarády mluvil o své rodině hezky, doma se začal chovat agresivně, vyvolával hádky. To bylo na podzim 2000 - tři čtvrtě roku před smrtí.
Měl své provokativní rituály. Ráno třeba pustil nahlas rádio - čekal, zda se matka ozve. Utrácel spousty peněz, nadělal dluhy, namísto vysvětlení odsekával nebo byl hrubý.
Beata Rencová ve své knize popisuje, jak jeho proměna vzbuzovala strach: "Vypadalo to, že mu dělá dobře půjčovat si přede mnou peníze. Našel v tom něco, co mě spolehlivě vyvede z míry. Choval se povýšeně, plály mu oči. Tehdy jsem cítila, že nemůže být v pořádku, že je nemocný. Podvědomě jsem se bála, že mi umře, i když jsem neměla žádný důvod. Okolí tvrdilo, že je to hajzlík a vyděrač."
Mlčel čím dál tím častěji, nechtěl komunikovat. Po jedné roztržce se odstěhoval k Janě, která si zrovna pronajala menší byt. Moc se tam nezdržoval, spíš jen přespával. Jednou donesl tři obrovské igelitky napěchované ovocem: "Janičko, ty jsi ale zelená, pojď, musíš papat! říkal. Skoro všechno shnilo," říká Jana, která byla podobnými mániemi překvapena.
"Dokázal popisovat všechny ty hnusné věci, co dělal mámě a sestře, s úsměvem a tak legračně, že se člověk musel smát. Bylo to zvláštní, ale dělalo to dojem, že o nic nejde," říká Jana a vzpomíná si, jak jednou večer, když už leželi v posteli, Marek prohodil něco v tom smyslu, že se zabije. "Nebrala jsem to vážně. Připadalo mi, že už neví, co by."
Tehdy se svěřil matce, že se cítí čím dál hůř. Měl už jednu zkušenost s psychiatrem, který mu prý nepomohl. Teď začal docházet na psychiatrii do denního stacionáře. Nevěděli si s ním rady. Zařadili ho tedy na oddělení poruch příjmů potravy.
"Ptali se mě pokaždé na sebevraždu a myšlenky na ni. Je to tak intimní a zlověstný, že jsem to nepřiznal," zaznamenal si o svých setkáních s lékaři. Odmítal se svěřit. Zato Janě pak s posměšky vyprávěl, jací to jsou prý "blbci".
"Marek ztloustnul asi o dvanáct kilo. Nevěděla jsem, co s ním. Dokázal jíst a jíst. Zlobila jsem se na něj, ale marně," říká matka. Z kliniky ho propustili. "Doktorka řekla, že se musím učit žít s tyranem. Podle ní mu nic nebylo."
Ale on byl stále zamlklejší, divně se díval, jen posedával, polehával. Na tváři úsměšek, v prstech věčně cigaretu. "Netroufala jsem si nahlédnout do jeho zápisníků. Obviňoval mě, že po něm slídím, a měl je stále při sobě. Kdybych tušila, co v nich je, třeba bych je ukradla," říká Beata Rencová. Bylo léto a rodina odjela na dovolenou k moři. Po návratu si všimla, že když Marka pošle do sklepa, zdržuje se tam podivně dlouho. A když se vracel? Na obličeji úsměv. Už byl rozhodnutý, připravoval se. Do deníku si zapsal, že ve sklepě smyčku "snímal z krku".
V době, kdy matka přestala cítit ten neblahý, varovný pocit, nepřišel jednoho červencového dne Marek domů. Našli ho až za pár dní. Nenapadlo je podívat se do sklepa, kde se oběsil. "Byla bych pro Marka udělala všechno. Ale přišlo něco, co mi ho vzalo a nenechalo mě běh věcí ovlivnit. Mohla jsem být jen divákem toho dramatu," píše Markova matka.
Jak to vidí odborníci
MUDr. Filip Španiel, psychiatr
Otázce, zda byl Marek správně diagnostikován a vhodně léčen se nelze vyhnout. Je na ni ale možné vůbec bezezbytku odpovědět? Pouze extrémy lze jasně zařadit do vymezené diagnostické kategorie. A jako kdyby rozostřenost hranic platila dvojnásob pro časná stadia psychiatrického onemocnění, které se později rozvine. Napadá mě -i kdybych získal jistotu o diagnóze -dokázal bych přemluvit Marka, aby se nechal hospitalizovat, když sám neměl pocit, že je nemocný? Nevím. Tyto otázky zůstanou bez odpovědi, snad ale kniha pomůže někomu jinému nalézt včas pomoc.
Mgr. Barbora Wenigová, klinický psycholog
Nejcennější je popis změny chování, která se s Markem udála v průběhu několika posledních měsíců. Proces nástupu nemoci, která se dá těžce rozeznat, protože ve věku okolo dvaceti let se snadno zamění za projevy opožděné puberty nebo vztahových problémů. Dlouho nikdo netuší, že se může jednat o psychiatrickou poruchu. Z terapie rodin psychiatrických pacientů znám mnoho podobných příběhů. A ze zkušenosti vím, že někdy nelze nic víc udělat. Pokud si ale člověk včas uvědomí svou nemoc, potřebu léčby a dostane se mu adekvátní odborné pomoci, pak většinou ano.
