Zpověď matky (21.část): Dopisy

27. 02. 2015 23:56:00
V Ruzyni byla v celách nejen špína a smrad, ale taky tam byla velká zima a deky navíc nebyly. I kdyby byly, nejsou nijak příjemné, jsou to ty vojenské kousavé, kterým se člověk většinou raději vyhne, pokud může. Tam za každou deku byly ale vděčné. Jídlo tam taky stojí za prd. Člověk si ale může vybrat, jestli chce normální nebo vegetariánskou stravu. Dcera zkusila normální, ale pak to vzdala, protože maso se stejně nedalo pozřít, takže si objednala vegetariánskou a měla aspoň bílkoviny z jogurtu.

Osazenstvo na cele se dost často střídalo, takže si tam člověk nemohl nadělat nějaké úzké vazby. Na druhou stranu tam poznal hodně „problémových“ lidí. Podle mého soudu si pak člověk během svého života už nikdy nemůže být jistý, že ho někdo z těchto známých někde neosloví. Já jsem aspoň z toho hrůzu měla. Byli tam zavření lidé odevšad, ale nejvíce z nejbližšího okolí a to je pro budoucnost dost nebezpečné.

Je ale jasné, že ve společnosti druhých čas ubíhá rychleji, než když je někdo 24 hodin sám a jediná chvíle, kdy promluví je, když pozdraví dozorce při podávání jídla. K oknu se také nikdo nesmí přiblížit, protože i okna jsou monitorována a hned na něj někdo řve, aby vypadnul od okna. To se dělo v Litoměřicích, takže se nepodíváte ani na modré nebe, přes okna jen slyšíte, jak na sebe pořvávají většinou cikáni nebo jak si zpívají. V Litoměřicích byla dcera sice sama na cele, což bylo deprimující, ale na druhou stranu tam bylo teplo a jídlo tam prý bylo dobré.

Každopádně nefungoval pohyb korespondence a všechno, co od nás poštou přes policii dostala, bylo už několik měsíců staré. Ve chvíli, kdy jsme ji chtěli nejvíc podpořit – čili v začátku – byla úplně bez korespondence a pak to taky za moc nestálo, protože o všem důležitém už věděla, neboť naše návštěvy, i když nemohly být vždy přesně po čtrnácti dnech – tak přesto byly častější než dopisy. Po čase jsme to pochopili a dopisy jsme jí střádali doma a začali jsme je nosit přímo na návštěvu. Dozorující policista už tak pozorně neposlouchal všechno, o čem si povídáme. Pochopil, že nic tajného jí nesdělujeme a ona nám taky ne, a tak se zaměstnával cenzurováním našich dopisů pro ni a jejího dopisu pro nás. Také musel kontrolovat všechny časopisy a knihy, což nebylo nijak snadné a rychlé. Zvláště moje dopisy mu dávaly hodně zabrat. Musím říct, že ke konci už je jen přelítl očima a podepsal, protože už se mu do nich nechtělo. Poštou jsme posílali korespondenci dál, ale už nic osobního a aktuálního. Posílala jsem jí třeba okopírované pohádky nebo legrační příběhy stažené z internetu (Šimka a Grossmanna, Menšíka....), to mohlo dojít kdykoliv a nějaký ten měsíc tomu na aktuálnosti neubral.

Psát dopisy v době internetu je nesmírně těžká věc. Zjistila jsem, že rukou psát už skoro neumím. Dopisy jsem psala na počítači a dcera z toho byla trochu zklamaná, protože si přála vidět moje písmo, aby měla víc osobní pocit. Taky je těžké psát dopisy, jakoby byly jen do šuplíku, protože na ně nikdy nedostanete odpověď. Já jsem zpočátku myslela, že dostanu odpovědi na všechno, na co jsem se v dopisech ptala, třeba za pár měsíců, až je dostane dcera. Ale mýlila jsem se. Ona na ně vůbec neměla potřebu odpovídat a to mě dost mrzelo. Nevyčítám jí to. Nebyla jsem tam a nevím, co se tedy člověku honí hlavou a co dokáže. Přesto musím říct, že mě to mrzelo, protože mnohé odpovědi pro mě byly důležité. Ze začátku mě hodně ponižoval ten pocit, že tak osobní věc, jako je dopis musím psát se zřetelem na to, že to bude číst i někdo další. Dělalo mi problém, otevírat se, ukazovat zranitelná místa, psát o citech a svých pocitech a bolestech. Jenže kdybych tohle nepřekonala, nepsala bych vůbec a to jsem jako máma nemohla dopustit. Tak jsem udělala další ústupek a překonala jsem ten nepříjemný pocit a psala jsem. Hodně to ublížilo mému vnitřnímu já. Jenže v téhle situaci jsem měla jen dvě možnosti. Buď zůstat hrdá a stát stranou, anebo zapomenout na vlastní hrdost, nechat se spoustou věcí potupit a ponížit, ale neztratit ten kontakt a s dcerou se dál stýkat. Vybrala jsem si tu druhou možnost. Hodně to zamávalo s mojí psychikou a zanechalo to hluboké rány v mojí duši. Zatím nevím, jestli se tyhle rány někdy zhojí. Nebudu si do nich solit a přiživovat je. Budu doufat, že se jednoho dne zacelí.

Autor: Dana | pátek 27.2.2015 23:56 | karma článku: 18.26 | přečteno: 9821x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 29.43 | Přečteno: 570 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.66 | Přečteno: 301 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.79 | Přečteno: 527 | Diskuse
Počet článků 29 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4905
Moje dcera brala drogy....toto je moje zpověď.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...