Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zpěvačka Yvonne Sanchez: Že jsem žena, mi bylo při práci na desce na obtíž

  0:27aktualizováno  0:27
Když mluví, tak rychle. K tomu gestikuluje rukama a skoro pořád se směje. Jazzová zpěvačka Yvonne Sanchez je po otci Kubánka, po matce Polka. Posledních třináct let žije v Česku, kde musí svůj temperamentem krotit.

Yvonne Sanchez - "Dřív jsem si myslela, že zpívám špatně, že hudbu sice miluju, ale na pódium nepatřím," přiznává v rozhovoru pro ONA DNES. | foto: Lucie RobinsonMF DNES

Jste temperamentní?

Na to byste se měla zeptat mého partnera nebo spolupracovníků, ale odpověď bude asi ano. Jen nevím, jestli v tom pozitivním smyslu.

Jak svůj temperament projevujete?

Dost často se směju. Někdy až moc hlasitě. Díky temperamentu si umím asi víc užít radostné okamžiky. Ale platí to i v tom negativním smyslu. Když se vztekám, tak se vztekám velmi intenzivně a dlouho.

Pomáhá vám v něčem temperament?

K překlenutí bariér, které si sami před sebou stavíme, třeba před strachem. V sociálních kontaktech tím, že tolik dopředu nepřemýšlím, jak lidi zareagují. Jsem bezprostřední. Tady ve střední Evropě si lidé myslí, že když se někdo moc směje, tak není moc chytrý, ale lidé v jižní Evropě nebo Jižní Americe díky temperamentu a smíchu všechno berou s větším nadhledem. I když tam leckde není lehký život, díky němu žijí s větší energií i s větší vírou.

Yvonne Sanchez

V čem vám temperament škodí?

Jsem velmi impulzivní a výbušná. V okamžiku, kdy se mi něco nelíbí, tak nejsem schopná to v sobě udržet. A když to náhodou udržím, tak to dopadne tak, že z toho mám žaludeční vřed. Takže jsem se zařekla, že už sama sebe nebudu krotit.

Umíte spory řešit diplomaticky?

Snažím se, ale když se dostanu do konfliktu a cítím, že se děje nějaká nespravedlnost, což je mimochodem velmi subjektivní pocit, tak jdu do sporu naplno a vybuchnu.

Jak takový výbuch ve vašem podání vypadá?

Zrovna mám za sebou příhodu z dovolené v Tunisku. Na letišti nám slečna z cestovky nepříjemně oznámila, že nebudeme bydlet v zaplaceném hotelu. Úsečně nás poslala do jiného, kde byla ještě nepříjemnější slečna. Čím víc jsem na ni zvyšovala hlas, ona o to víc přidávala. Měla jsem pocit, že na ni skočím. Chybělo opravdu málo. Přitom to bylo zbytečné. Vůbec nešlo o to, že jsme dostali jiný hotel, ale o styl, jakým nám to řekly. Pořád mám pocit, že tady se člověk musí omlouvat za to, že si něco koupí a že je klient. Asi si za to mohou lidé sami, že si to nechají líbit, ale je to taky pozůstatek po komunistech, kteří nás drželi pod krkem.

Je něco nebo někdo, co vás nemůže nikdy vytočit?

Můj syn. Tak jako občas křičím na jiné lidi, tak na něj nikdy. Samozřejmě na něj zakřičím ze strachu, když by chtěl vběhnout do silnice, ale jinak ne. Proto mě udivuje, když vidím některé maminky, jak lomcují s dětmi a křičí na ně. Taková máma já nejsem. Ale chápu to. Možná, že jsou nervózní, nevyspalé nebo nemají dost peněz a možná k tomu všemu mají doma hrozného chlapa.

Daří se vám se svým temperamentem vyřizovat věci se zdejšími úředníky, kteří nejsou zrovna pověstní ochotou?

Já jsem s nimi nemusela mluvit, protože v Praze jsem pořád jako turistka s německým pasem. Jedna z věcí, proč jsem utekla z Německa, byla ta, že nenávidím byrokracii. A ta je v Německu hrozná. Nesnáším miliony formulářů, které tam musíte vyřizovat. Když jsem se po dlouhé době rozhodla, že si vyřídím pobyt tady, zjistila jsem, že je to na úřadech daleko horší a jsou tu ještě nepříjemnější. Žádost jsem nikdy nevyplnila.

Na co si v Česku nikdy nezvyknete?

Na rasismus vůči Romům. Párkrát se mi stalo, že na mě křičeli "špinavá cikánko". Byla jsem i svědkem dalších takových výpadů, i když nebyly namířeny přímo proti mně. Je to sociologický problém, který je třeba řešit. Německo to udělalo v osmdesátých letech. Cizinci a lidé nejrůznějších národností i kultur se začali objevovat v hudebních pořadech, pak v dalších, i na postech moderátorů. Vysílaly se reklamy, aby lidé měli respekt k jiným kulturám, a podařilo se to. Tam se mi nestalo, že by na mě někdo volal špinavá cikánko. Tím ale neříkám, že tam rasismus neexistuje.

Jako jazzová zpěvačka jste se pustila do produkování své poslední desky. Producentka je prý v hudebním byznysu v Česku něco výjimečného. Pomohla vám v něčem tahle pozice?

Pomohlo mi to v tom, že deska je taková, jakou jsem ji chtěla mít. Na druhou stranu jsem se nemohla soustředit jen hudbu samotnou, ale musela jsem řešit praktické otázky kolem nahrávání. Dělala jsem všechno od A do Z, což bylo hodně únavné. Výsledkem je právě ten můj vřed. V hudební branži opravdu není moc žen producentek a já při jednání s muži cítila, že ke mně přistupují jinak, než kdybych nosila kalhoty.

V pozitivním, nebo negativním slova smyslu?

Že jsem žena, bylo v tomhle případě spíš na obtíž. Zjistila jsem, že si nemohu dovolit tolik co muži. Oni, když s něčím nebo s někým nesouhlasí a mají výhrady, si mohou dovolit být trochu hlasitější, někdy třeba i sprostější. Když bych se tak chovala já, tak by se na mě dívali jako na hysterickou ženskou. Myslím, že v tomto směru to mají muži lehčí. Ale možná že je to jen můj špatný pocit a že muži-producenti jsou na tom stejně.

Kdysi jste o sobě prohlásila, že nejste moc dobrá jazzová zpěvačka. Ještě si to myslíte?

To už bych nikdy neřekla.

Také jste prý měla po každém koncertě chuť skočit z okna nebo se upít k smrti.

Tak to už taky dávno nemám, protože jsem se naučila zpívat (směje se). Dřív jsem si myslela, že zpívám špatně, že hudbu sice miluju, ale na pódium vůbec nepatřím.

Jak jde dohromady život producentky, která přes den zařizuje věci, a zpěvačky, která je zase po večerech pryč, a zároveň matky pětiletého dítěte? Máte chůvu?

V ty já nemám důvěru. Chůva bude vždycky jen chůva. Možná teď, když už je Orlando starší, by to šlo, ale když byl miminko, které si neumí o nic říct, tak bych jej chůvě nikdy nedala.

Kdo tedy hlídá syna, když pracujete?

Když potřebuju hlídání na delší dobu, tak moje maminka, která žije v Německu. Vozím ho tam. U ní mám jistotu, že se o něj postará jako nikdo jiný na světě, protože ho miluje. Zároveň s maminkou žije i moje sestra, která má také malého kluka. Oni dva vyrůstají spolu. Když je Orlando se mnou v Praze, tak mu nechybí ani tak babička jako právě Maximilian.

Máte kvůli synovi výčitky, když s ním nemůžete být?

Samozřejmě, že mám. Strašné. Celou dobu. Nejhorší jsou pro mě první dny, abych zapomněla a utišila svoji bolest. Kdybych byla egoistická, mohla bych tu Orlanda mít a pracovat. Ale já nechci, protože bych na něj neměla čas. Nechci, aby vysedával před televizí. Když je u babičky, vím, že se tam má dobře. Je to jeho druhý domov.

Yvonne Sanchez

A co jeho otec, ten nehlídá?

On se stará velmi dobře. Je to fantastický otec. Je jeden z mála mužů, který si skvěle dokáže hrát s dítětem a nemusí být ani jeho. To je u mužů neobvyklé. Ale pokud jde o takové to postarání o dítě, tak to už je horší. Když jsem na koncertě a vrátím se po půlnoci, oba leží na gauči a koukají se na basketbal. To se Orlandovi sice líbí, ale pro dítě takový režim není zrovna dobrý. V tomto směru je můj přítel takový (hledá slova)...

... nepraktický muž?

Tak nějak. Přitom z Německa znám spoustu mužů, kteří jdou na rodičovskou dovolenou s dětmi a super to zvládají. Dokonce vím o takových, co perou i vaří. To obdivuju. Vůbec nechápu, jak si muž může myslet, že když něco takového dělá, tak to není sexy. Právě tohle mi na mužích připadá nejvíc sexy. Můj muž se dokáže postarat o dítě, ale těžko si dokáže uvařit a pračka je pro něj něco jako pro mě počítač. Proto na delší hlídání odvážím syna k mamince.

Vyrůstala jste v Polsku, žila v Německu, teď v Česku. Chtěla jsem se zeptat, co si objednáváte k pití - jestli pivo, polskou vodku nebo kubánský rum. Předběhla jste mě a dala si jägermeister.

Ale to není tak, že bych si běžně objednávala jägermeister, a už vůbec ne v jedenáct hodin dopoledne. Ze stresu kolem produkování desky jsem si uhnala žaludeční vřed, navíc jsem teď při dovolené v Tunisku chytla střevní chřipku. Tak jsem sáhla po jägermeisterovi. Ten mi snad neublíží, spíš pomůže.

A co si dáváte v restauraci k jídlu?

Tradiční polská jídla, jako třeba bigos, tady k dostání moc nejsou. Většinou si objednám těstoviny nebo pizzu. Nejsem vegetarián, takže takový dobrý argentinský, brazilský nebo uruguayský steak si dám vždycky ráda.

Česká klasika knedlo-zelo-vepřo vám nic neříká?

Když jsem sem přišla, tak jsem ho jedla docela často. Ale já moc nemusím knedlíky. Byla jsem překvapená i ze svíčkové, hlavně z jejího názvu. Zajímalo mě, proč se jmenuje svíčková, když není ze svíčkové. Taky jsem chtěla vědět, co je v té omáčce, protože je dost specifická. Ale upřímně musím říct, že to není zrovna něco, co mi chutná.

Vaříte doma?

Určitě a většinou jsou to právě ty těstoviny, protože je to nejrychlejší jídlo. To ví každá žena.

Nějak si vás nedovedu představit jako kuchařku.

Ale já vařím. Když je s námi v Praze syn Orlando, tak vařím dokonce dva druhy jídla. Jemu zvlášť, protože nemůže ostrá a kořeněná jídla, která zase jíme my s přítelem. A když tu není, tak vařím, ale ne proto, že se mi chce, ale kvůli partnerovi. Sama pro sebe bych asi nevařila. Nemůžu říct, že vaření je úplná ztráta času, protože někdy vařím ráda, ale raději tu hodinu a půl budu sedět u piana, kde ze mě možná vypadne něco kreativního a bude to mít delší trvanlivost než to jídlo, které se hned sní.

Dovedete si představit, že byste byla žena v domácnosti?

To si dovedu představit docela jasně! Já jí někdy jsem a hodně si to užívám. Mě to baví. Jsem docela rychlá. Když v osm vstanu, do dvanácti mám uvařené dva obědy, vyprané tři pračky a ještě uklizeno. Doma mi nikdo nemyje nádobí ani neuklízí, nemám paní na úklid, všechno dělám sama.

Proč potom pracujete, když pak máte kvůli synovi výčitky? Kvůli penězům?

Protože to miluju. Bez hudby bych nemohla být. Teď jsem chtěla udělat desku,dokázat, že ji sama umím i produkovat. Už je to za mnou, a kdybych zjistila, že jsem těhotná, v klidu bych si udělala na rok i víc pauzu.

Vy už jste jednu takovou pauzu od muziky měla, to když jste odešla z Polska do Německa. Už vás nebavila?

Úplně jsem s hudbou nepřestala, ale v Polsku jsem ji dělala profesionálně a Německu ne. Živila jsem se něčím jiným. Byla to taková pauza, taková nešťastná pauza.

Co se stalo?

Měla jsem pocit, že hudbu nemůžu brát vážně jako nějakou svoji obživu, že to nemá budoucnost. Tehdy jsem chtěla cestovat, chtěla jsem mít hezké věci a peníze. Na to jsem potřebovala prostředky.

Ty z hudby vám na takový život nestačily?

V té době ne. Ale ono to platí pořád. Rozhodnutí být umělcem je rozhodnutí, že už nikdy nebudete mít pořádně na kafe a většinou ani na nájem. Já mám štěstí, že to tak není, že jsem se vždycky docela dobře uživila. Ale nikdy to není tak, že můžete být úplně v klidu. Tehdy jsem šla pracovat do jiného oboru. Dělala jsem prodejce. Udělala jsem třeba zakázku za 150 tisíc marek a dostala provizi. Vydělávala jsem tolik, že jsem mohla cestovat, nakupovat šatičky, hodinky od Gucciho. Měla jsem všechny ty věci, po kterých jsem tenkrát toužila. Ale pak jsem z toho nakonec byla nešťastná.

Jak jste se vůbec dostala do Prahy?

To s tím souviselo. Zjistila jsem, že už v Německu nechci být. Byla jsem unavená z toho komerčního způsobu života středoevropské společnosti, která se mi zdála znuděná. Začalo mi vadit všechno to, kvůli čemu jsem přestala dělat muziku. Cítila jsem, že potřebuju něčím nakrmit duši. Mohla jsem mít běžný hlad z prázdného žaludku, ale nemohla jsem mít hlad z nedostatku hudby.

A proč jste si vybrala zrovna Prahu?

Ráda bourám předsudky. Po revoluci jsem jednou jela z Polska do Německa. Chtěla jsem si zkrátit cestu přes Čechy. Známí mě odrazovali, že nás tu nemají rádi kvůli osmašedesátému, když sem přišla polská vojska. Já to riskla a zjistila, že nic takového tu vůči Polákům nebylo. Nechápu, kde se vzal takový předsudek. Všichni tu byli moc příjemní. Přijížděla jsem čím dál víc a po roce a půl se rozhodla, že tu zůstanu.

Yvonne Sanchez

Jezdíte i na Kubu, kde máte příbuzné?

Moc často ne. Naposledy jsem tam byla v roce 2000. Bohužel je to moc daleko. Ale chystám se tam příští rok. Můj otec žije v Polsku, tak jezdím za ním tam.

Zůstanete v Praze už napořád?

(chvíli přemýšlí a výjimečně je vážná) Ne. K téhle zemi mám velký sentiment a melancholii a cítím k ní velkou lásku. Budu k ní mít takový vztah, jako mám minimálně k Polsku a Kubě. Je to kus mě a byla jsem tu šťastná. Ale změnilo se to tady. Začalo to tím, že Havel už není prezidentem. Normální místa, kam mohlo přijít na kafe pět generací od puberťáků až po babičky, už neexistují, původně undergroundová místa se zavřela, pozlatila a místo nich jsou kasina. Jen si představte, že přijedete jako cizinec do Prahy a půjdete se projít po Václaváku.

Já po něm zrovna včera večer šla. Asi nikomu se to nelíbí, ale tohle je přeci všude?

Vždyť to je jako v Las Vegas, a to já zrovna nemusím.

Jestli tomu rozumím, tak Praha je dnes pro vás taková jako Německo před lety?

Přesně jste to vystihla. Utekla jsem z něj kvůli něčemu, co mě nakonec dohnalo i tady.

A už víte, kam chcete jít?

Tam, kde se cítím dobře. Potřebuju přírodu, moře, palmy. To ve mně vyvolává pozitivní pocity. Když se cítím dobře a směju se, tak konflikt vyřeším jednodušeji a bez toho, abych ho trávila v sobě. Tohle všechno pro mě představuje Francie. Domky se zahrádkou tam vůbec nejsou tak drahé, jak si představujeme. Vlastně jsou levnější než tady. A já už ten domek se zahrádkou ve svém věku potřebuju.

YVONNE SANCHEZ

Narodila se 4. září 1967 v Polsku. Vystudovala gymnázium Katovicích. Na vysoké škole v Krakově absolvovala jeden rok oboru historie. 

Žila v Polsku, odkud se v roce 1979 s rodinou odstěhovala do Německa. V roce 1983 se vrátila zpátky a později znovu do Německa. V Polsku hrála na perkuse. 

Od roku 1995 žije v Praze. Zpívá jazz. V roce 2002 vydala první desku Invitation, letos autorskou desku My Garden.

Má přítele, Američana mexického původu Jonathana Ramireze, se kterým vychovávají pětiletého syna Orlanda.

Autoři:






Nejčtenější

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

V manželství jsou lidé šťastnější a žijí déle, ukázal výzkum.
Příběh Ondřeje: Žena mě má za malé dítě, nemám chvíli klidu

Už se pomalu blížím důchodu a jak jsem se na něj vždycky těšil, tak si poslední dobou říkám, že snad budu pracovat, dokud nepadnu. Aspoň v té práci nemusím být...  celý článek

Další z rubriky

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely Duran Duran Simona Le Bona (58) si prý...  celý článek

Sarah Fergusonová v Cannes (2011)
Hrdá jsem jen na to, že jsem dobrá matka, říká vévodkyně z Yorku

Skandály proslulá Sarah Fergusonová (57), vévodkyně z Yorku, se po rozvodu s princem Andrewem (57) stáhla na jistý čas do ústraní. Nedávno se ale stala...  celý článek

Ellen DeGeneresová na People's Choice Awards (Los Angeles, 7. ledna 2015)
Měla jsem deprese a navštěvovala jsem terapeuta, přiznala DeGeneresová

Ellen DeGeneresová (59) patří mezi nejúspěšnější ženy Hollywoodu. Má vlastní televizní show, je šťastně zadaná a nebojí se mluvit o své sexuální orientaci....  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Barevná oční linka DYI: Nahraďte černou klasiku
Barevná oční linka DYI: Nahraďte černou klasiku

Jemnějším typům příliš nesvědčí klasická černá tužka na oči - na jejich tváři působí tvrdě. Naopak barevná linka z očníc... celý článek

Grafton Recruitment Praha
ELEKTROMECHANIK, Bezděčín, až 33 000 Kč/měs.

Grafton Recruitment Praha
Středočeský kraj
nabízený plat: 30 000 - 33 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.