Tina
|
Vaše rodné jméno je Martina Csillagová. Csillag je přitom v maďarštině hvězda. Připadáte si tak?
To své jméno beru jako zajímavou souhru osudu. Ale jako hvězda si nepřipadám, spíš si říkám, že žiju pod šťastnou hvězdou. Nikdy bych si třeba netipla, že vyhraju Slávika, což se letos stalo a byla jsem z toho upřímně překvapená. Ode mě samotné ale nikdy neuslyšíte, že bych o sobě vyprávěla v superlativech. To neumím.
Po kom máte maďarské předky?
Po mamce. Její rodiče jsou pohraniční Maďaři, žijí na Slovensku těsně u hranic. Maďarština je dokonce můj rodný jazyk. Na druhou stranu já do Maďarska nejezdím, neznám tamější život, takže ta maďarská nátura ve mně je hodně upravená na slovenskou verzi (smích).
Spíš než jako Maďarka působíte jako mulatka. Ptají se vás lidé často na to, jestli náhodou nemáte kořeny v Africe?
Ptají, ale já vím jen o maďarských předcích, po jiných kořenech jsem nikdy nepátrala. V Africe jsem však byla, před čtyřmi lety jsem v Namibii zpívala v rámci hiphopového turné proti AIDS. Touhle nemocí tam trpí spousta žen, které navíc kolikrát ani nedodělají školu, otěhotní a jsou závislé na partnerovi. Když jsem jim vyprávěla, že na Slovensku mají ženy vlastní práci, auta, bydlení, tak na mě nevěřícně koukaly... Afrika je krásná, barevná, lidé tam jsou neuvěřitelně temperamentní.
To jsou i ti Maďaři. Na Slovensku ale mezi nimi a Slováky existuje velká řevnivost. Vyčetl vám někdy někdo váš původ?
Spory mezi Slováky a Maďary jdou mimo mě. Vidím v tom i kus pokrytectví, protože hodně Slováků nadává na Maďary, ale pak chodí na jejich koupaliště, nakupují v jejich obchodech. Osobně mi ale nikdo nevyčetl, že jsem Maďarka.
Vyrůstala jste v Košicích na východě Slovenska. Z tohohle kraje pochází hodně umělců. Je to náhoda?
O "výchoďňárech" se říká, že jsou mimořádně ambiciózní. U nás je vysoká nezaměstnanost, lidé odtamtud utíkají do Bratislavy, chtějí tam něco dokázat. Jsme také hodně temperamentní. Když lidé ze západu přijedou poprvé k nám na východ, zažijí tam tornádo.
Poukaz na zaoceánskou loď bych roztrhala
Nejste moc vysoká, proto mě překvapilo, když jsem se dočetla, že jste hrávala basketbal. A dobře!
Byla jsem rozehrávačka, tam výška není zase tak důležitá. Ale na vrcholovou kariéru to asi nikdy nebylo. Tam to po mně převzal mladší brácha, který hraje basket hodně dobře. Ale když mám možnost, jdu si zahrát, ráda střílím. Často koukám doma na zápasy, mám i kamarádky v reprezentaci.
Další vaše záliba jsou skoky padákem. Máte slabost pro adrenalin?
Já z toho adrenalin nemám! Když jsem šla poprvé skákat, bylo to právě kvůli tomu, že jsem ho chtěla zažít. Seděla jsem v letadle, četla jsem časopis a čekala jsem, kdy to přijde, vnitřně jsem se hecovala, a adrenalin se nedostavil ani na sekundu. Ale baví mě to, tak skáču dál.
Tak zkuste bungee jumping.
Ten mě neláká. To si radši vyrazím na kolotoče, ty miluju. Kolotočářskou Mekkou je pro mě Disneyland. Tam mají ty nejbláznivější atrakce, které vylétávají do obrovských výšek, strašně rychle se točí, jsou tam dokonalé horské dráhy. Strašně si to užívám, vydržela bych v Disneylandu týdny. Kdyby mi někdo chtěl udělat opravdu velkou radost, tak cesta tam je sázka na jistotu.
Ani na atrakcích se ten adrenalin nedostavil?
Na pár vteřin mě dokáže znejistit jen to, když vidím zrezivělé šrouby. To si pak ale zase řeknu, že když to spadne, nemám šanci při té rychlosti a výšce přežít, takže je to jedno.
Bojíte se vůbec něčeho?
Paradoxně mám fobii z výletních zaoceánských lodí. Nevím proč, asi kvůli Titaniku. Vždycky když vidím ten film a jak se Leonardo topí, je mi hrozná zima. Takže kdyby mi přítel dal jako dárek poukaz na dvouměsíční plavbu, roztrhala bych ho před ním.
Tenhle dárek vám teď nehrozí, protože s přítelem jste se před pár týdny rozešla. Promiňte, ale nepůsobíte, že držíte smutek, spíš naopak.
Asi se neumím litovat. Beru věci, jak přijdou, prostě to tak má být. Já teď svůj život miluju, vystačím si se svojí manažerkou Andie, takže si ani nepřipadám jako single. Teda teď to zní blbě, opravdu nejsme lesbičky (smích).
Nebojíte se, že díky známé tváři se vám ten další přítel bude hledat hůř?
Je těžké rozeznat, jestli je s vámi dotyčný kvůli fotkám v časopisech. Ale na to mám, myslím, dobrý odhad. Některým mužům taky může vadit, že jsem soběstačná a zatím nejsem ochotná obětovat kariéru ve prospěch vztahu. Rozhodně momentálně nikoho nehledám a užívám si cestování, které nemusím doma nikomu vysvětlovat.
Hlas je jen 30% úspěchu
Kdo z českých a slovenských zpěvaček a zpěváků má podle vás hlas s velkým H?
Celé tělo se mi zježí, když slyším zpívat Marcela Palondera nebo Anitu Soul. Z české scény miluju Dana Bártu. Ten mi vždycky svým hlasem vnese klid do duše. Paradoxně ale ten jeho úžasný hlas přitahuje spíš fajnšmekry.
Je v dnešním showbyznysu ten hlas ještě tak důležitý?
Hlas je tak třicet procent úspěchu. Hezky zpívat dokáže hodně lidí, ale ne každý se umí prodat, má charizma, vyzařuje na pódiu to, proč lidé na koncerty chodí. Dost taky udělá, když máte zajímavý styl oblékání. Zní to divně, když to říká moderátorka talentové pěvecké soutěže, ale je to tak.
V Česku jste známá právě jako moderátorka, přitom vaše hlavní profese je zpěvačka. Málokdo pak tuší, že jste původně studovala herectví. Proč jste ze školy zběhla?
Můj život je plný zvratů. Rychle se nadchnu pro novou věc a ona občas vyjde. Jako dítě jsem díky tomu vystřídala neuvěřitelné množství kroužků. Chodila jsem na karate, výtvarku, gymnastiku, hod koulí, oštěpem, házenou, volejbal... Po gymnáziu jsem začala studovat hereckou školu v Banské Bystrici, jenže po pár měsících jsem dostala šanci nahrávat vlastní písničky a zpívat jingly pro jedno populární rádio. Nadchla jsem se zase tak, že jsem školu opustila a definitivně jsem odešla do Bratislavy.
Nelitovala jste někdy, že jste herectví vyměnila za zpívání?
Hrát můžu i bez školy. Častokrát může být ta herecká škola na škodu, vyrábí z mladých herců kopie učitelů. Hrávají zbytečně "pedagogicky". Tím ale nechci dehonestovat smysl těchto škol. Než jsem začala moderovat SuperStar, hrála jsem dvě sezony v jednom bratislavském divadle. Pak už to nešlo stíhat, ale tahle vrátka si nezavírám.
Jak vypadala osmnáctiletá Tina, která vystoupila na nádraží v Bratislavě?
Byla škaredá, střapatá, nenalíčená, s pětistovkou v peněžence a plnou taškou nevkusného oblečení. Měla jsem tam jediného kamaráda, kterého jsem roky neviděla, a dva dny před příjezdem jsem mu zavolala, jestli bych u něj nemohla bydlet. Naštěstí souhlasil.
Co říkali rodiče na to, že jste nechala školy a odstěhovala se do cizího města?
Brali to jako moji volbu. Znají mě a vědí, že si dělám věci po svém. Mamka se mi tenkrát smála a říkala, že za týden jsem zpátky doma. Ale určitě se o mě musela bát. To má dodnes. Když někam letím, raději jí volám až z letiště, aby se zbytečně nestresovala dopředu. A navzdory tomu, že v Bratislavě žiju deset let, mám tam vlastní byt, tak mě pořád přemlouvá, abych se přestěhovala zpátky do Košic, že se tam budu mít líp, že se o mě bude starat (smích).
Domů jste se nevrátila, ale první měsíce jste prý žila z ruky do pusy.
Musela jsem vyžít ze sociální dávek, což bylo 1 450 slovenských korun. Dneska to není skoro ani moje denní režie. Ale tehdy jsem to zase tolik neřešila, zvládala jsem s tím vyjít. Prostě jsem jedla suchý rohlíky s treskou a byla vděčná za každou korunu, kterou jsem si vydělala. Do Bratislavy jsem nešla s tím, že budu slavná a bohatá. Potřebovala jsem změnu, najít sama sebe. Ale po půl roce jsem na tom začala být zle, neměla jsem na nájem, nevěřila jsem, že se jako zpěvačka uchytím, a chtěla jsem se vrátit domů. Naštěstí mi pomohli moji producenti, kteří věřili, že na to mám, půjčili mi peníze a já zůstala.
Naučila vás tahle životní zkušenost šetřit?
Asi jsem nepoučitelná. Když si zpětně proberu, kolik peněz jsem za těch deset let vydělala, je mi smutno, kde jsou. Jasně, mohla jsem k těm výdělkům přistoupit inteligentněji, investovat je, ale zase bych si neužila svůj život v takovém stylu, v jakém to bylo poslední roky. Hodně cestuju, dopřávám si věci, co jsem dřív nemohla, dělám radost svým blízkým.
Jako moderátorka talentových soutěží jste potkala řadu začínajících zpěvaček a zpěváků. Jaký je rozdíl mezi nimi a vámi, když jste byla na startu své kariéry?
Já jsem byla jedna z posledních zpěvaček, která ještě bez problémů mohla prorazit bez takovéhle soutěže. Žádná ani v té době nebyla. Navíc trh nebyl tolik přecpaný, jako je dnes, a vychytala jsem velkou díru – chyběly zpěvačky. Ti soutěžící jsou ctižádostivější, což je logické, rivalita je větší. Každý chce své místo na trhu a konkurence je obrovská.
Stává se často, že někteří z nich po pár vystoupeních v televizi mají pocit, že jsou hvězdy, a pochytí manýry?
To se spíš dělo v SuperStar. Na casting kolikrát přišlo dítě s mámou rovnou po písemce z matematiky a netušilo ani, kde je sever. Když postoupilo dál, podlehlo tomu. Ale to se vzhledem k okolnostem dalo pochopit. Do Hlasu přicházely zralejší osobnosti, měly rozjetou kariéru, byly vyzpívané a do soutěže přišly s jasným cílem. Zůstaly samy sebou. Navíc za ty roky všichni dobře víme, že největší boom těchto soutěží byl na začátku a uchytit se podařilo jen pár účastníkům. Že jste byli ve finále Hlasu, neznamená, že máte postaráno o kariéru. Nejdůležitější momenty přicházejí teprve teď.
Leoše zbožňuju
Jak jste se vlastně dostala k moderování pěveckých show?
Oslovila mě tehdejší produkce SuperStar. O castingu jsem se dozvěděla večer předtím. Nejdřív jsem si myslela, že se zbláznili, jak já bych mohla moderovat?! Ale pak jsem si řekla, proč ne. Ovšem šla jsem tam absolutně nepřipravená, nevěděla jsem, co od toho čekat.
Tam jste se poprvé potkala s Leošem Marešem?
Na něm bylo vidět, jak je nešťastný z toho, že musí s někým moderovat, že k němu někoho hledají (smích). Měla jsem z něj obrovský respekt, hrozně jsem se ho bála.
Bylo pro výslednou volbu důležité i to, jestli si sednete i lidsky?
To nebylo podstatné. Ze začátku to dokonce ani nevypadalo, že si budeme tak rozumět. Musela jsem se přizpůsobit jeho stylu moderování, Leoš často nosí scénáře jen ve své hlavě, v přímém přenosu improvizuje a já se musela naučit rychle reagovat. Víc jsme se poznali a já ho zbožňuju. Díky němu jsem se zlepšila v moderování. Je to můj učitel a starší brácha.
Při přenosech si často děláte legraci sama ze sebe. To mnoho lidí neumí. Jaký humor máte ráda?
Pro mě je humor strašně důležitý, pomáhá mi udržet si nadhled. Ale upřímně, dost lidí ten můj humor nepobírá. Ulítávám si na věcech, které nechápou. Ale mně dávají smysl. Neumím to líp popsat, protože je to asi nepochopitelné a lidi by si mysleli, že jsem blázen.
Ten nadhled vás nepřešel, ani když se ze začátku vašeho moderování na vás sesypala kritika, že vám to moc nejde?
Poměřovali mě s Adelou Banášovou, která ty soutěže moderovala dřív. Ale ona je profesionální moderátorka, já jsem zpěvačka. Jsme neporovnatelné. Takže proto jsem negativní řeči neřešila. Mě i překvapuje, že některé známé osobnosti prožívají věci, které se o nich píšou, probírají, co kdo o nich řekl, že se někomu nelíbilo jejich oblečení. Razím teorii, že čím větší debilita, tím víc se to přetřásá. Například když jsem si v jednom přenosu Hlasu zvrtla kotník na vysokých podpatcích. To byla bublina. Přijela jsem na pumpu a všichni se vyptávali na moji nohu, vysoké podpatky a jestli jsem v pořádku.
Při loňské SuperStar jste se rozbrečela, když vyřadili jednoho ze soutěžících. Je pro vás náročné ustát emoce?
Jsem Ryba, takže jsem citlivá a empatická. Ráda druhé poslouchám, řeším jejich problémy. Jen jsem je pak brala na sebe a to po čase nešlo ustát, takže si na to dávám pozor. Jako moderátorka se snažím být soutěžícím oporou, ale když na kamerách vypne červená, nemám kapacitu na to, abych si odnášela všechny emoce na hotel. Ale když si někteří chtěli popovídat, neměla jsem problém s nimi sedět do půl sedmé ráno a bavit se, uklidnit je, že jejich život není postavený na tom, jak odzpívali jeden večer.
Jde mít ke všem soutěžícím stejný vztah?
S některými jsem měla bližší vztah a bylo to právě tím, že jsme spolu trávili víc času na hotelu. Na druhou stranu jsem si od nich udržovala mírný odstup, abych potom emoce nepřenášela na pódium.
