"Před třemi lety jsem byla znásilněna. Stalo se to cestou domů z diskotéky v domovním průjezdu. Přepadl mě tam muž a všechno se odehrálo strašně rychle, vůbec jsem neměla šanci ubránit se," říká Hana K., která si z pochopitelných důvodů nepřeje být jmenována.
"Okamžitě po útoku jsem šla na policii a když na to teď znovu vzpomínám, byla jsem sama překvapená, že mě to nijak zvlášť nedotklo. Měla jsem pocit, jako bych popisovala zážitek někoho jiného.
Celé dva týdny jsem byla úplně v pohodě, pak se mi ale začaly vracet vzpomínky na tu noc a začala jsem si všechno přehrávat minutu po minutě. Nemohla jsem spát a když už jsem usnula, měla jsem noční můry. Když jsem měla vyjít po setmění ven, nemohla jsem se nadechnout a měla jsem pocit, že se dusím."
Zrádná porucha
Příběh Hany je typickým případem posttraumatické stresové poruchy (PTSP), která byla do mezinárodní klasifikace nemocí zařazena na konci sedmdesátých let. PTSP obvykle nastupuje po velkém prožitém stresu, nebo mimořádně traumatické události. Týká se především osob, které například prožijí znásilnění, autonehodu, živelnou katastrofu a podobný typ událostí.
Po prožité traumatické události u většiny lidí nastupuje akutní stresová reakce. Ta má u každého člověka jiný průběh; běžné jsou pocity bezmoci, ztráty, zásahu do soukromí, ale i otupělost a apatie. Zrádnost posttraumatické stresové poruchy spočívá ale v její časové prodlevě.
Zatímco akutní reakce následuje vzápětí po prožitém stresu a lidé s ní tedy jaksi počítají, PTSP si s prožitou událostí někteří lidé ani nespojí. Jde totiž o způsob, kterým se naše psychika vyrovnává s událostí, jež se vymyká naší dosavadní zkušenosti, a na jejíž zpracování potřebuje tedy delší dobu. Její příznaky se tak často objeví s časovým odstupem několika dnů až měsíců po prožité příhodě.
Jak ji poznáte?
Nejčastějším příznakem probíhající posttraumatické stresové poruchy je znovuprožívání stresové události, které se objevuje téměř u všech postižených. Člověk si neustále přehrává onu událost do posledního detailu, přemýšlí, proč se to stalo zrovna jemu a co mohl udělat jinak. Velmi často se také trauma objevuje ve snu a nastupují noční můry.
Lidé s PTSP se vyhýbají všemu, co by jim prožité trauma mohlo připomenout. Například lidé, kteří prožili autonehodu, odmítají jezdit tudy, kde k nehodě došlo. Ženy po znásilnění zase často nesnesou dotek ani od člověka, kterého mají rády.
Ten, kdo prožil mimořádně traumatickou událost, se vám může po určité době zdát chladný a vyhaslý. Je to způsobeno tím, že nedokáže zvládnout své emoce a snaží se o jejich potlačení. Spolu s tím, jak se snaží eliminovat své negativní pocity, často v sobě potlačí jakékoli emoce a dělá mu potíže i prožívání pozitivních a radostných citů.
Často proto působí depresivním dojmem a schází mu požitek ze života. Současně se chová velmi podrážděně, dostává záchvaty vzteku či úzkosti bez zjevné příčiny.
Následky prožitého traumatu se však neomezují pouze na psychiku, ale projevují se i na tělesné úrovni. Často se objevují poruchy spánku, ať už jde o nespavost, nebo naopak o spavost nadměrnou. Stejně tak může postižený trpět nechutenstvím, nebo své nepříjemné pocity tlumit přejídáním. Lidé s PTSP si také většinou stěžují na nadměrnou únavu a ztrátu koncentrace.
Jak můžete pomoci
Vzhledem k tomu, že se ale tyto příznaky objevují až s určitou časovou prodlevou, ne vždy si je dokáže postižený a jeho okolí vztáhnout přímo k prožitému stresu. Tím, že svým pocitům a chování v podstatě nerozumí, se stres jen prohlubuje. Především v partnerských vztazích pak dochází k roztržkám a konfliktům.
"To nejdůležitější, co můžete pro člověka s posttraumatickou stresovou poruchou udělat, je poskytnutí jistoty a bezpečí," říká psycholožka Marcela Vojířová. "Tato zásada je důležitá zvlášť u dětí, ale platí i u dospělých. Uvědomte si, že traumatická událost postiženému často úplně rozmetá jeho dosavadní život. To, co teď nejvíc potřebuje je obnovení rovnováhy a bezpečí. Potřebuje cítit, že jste tady pro něj a že se na vás může spolehnout."
Odborníci se dále zmiňují o co nejčastější ventilaci traumatu. Ačkoli to může být velmi bolestné a pro všechny zúčastněné nepříjemné, v rozhovorech si postižený odreagovává a odžívá svou traumatickou zkušenost. Právě to mu může velmi pomoci v jejím zvládnutí. Je pravděpodobné, že zpočátku nebude chtít o své zkušenosti mluvit a vy byste mu to v takovém případě neměli vnucovat. Nicméně vždy musí cítit, že tuto možnost má a je pouze na něm, kdy a jestli ji bude chtít využít. V případě živelných pohrom také často pomáhá, pokud se postižený může aktivně podílet na nápravě škod.
Pokud však příznaky posttraumatické stresové poruchy přetrvávají i nadále, měli byste mu pomoci vyhledat odbornou pomoc,protože zvládnutí stresu svépomocí rozhodně není pravidlem.
