Vážně, věřte mi – nedělám to schválně. Na gymplu jsem přišel pozdě jak v první den vyučování, tak na maturitu. Kvůli své notorické nedochvilnosti jsem běžně dostával poznámky i třídní důtky. V životě jsem zmeškal důležité rande, dlouho vyhlížený koncert, dědečkovy sedmdesátiny, spoustu porad, kamarádovu svatbu, rozhovor s Jaromírem Jágrem.
Nepochopitelně jsem nestihl zápas, ve kterém jsem měl hrát , i zápas, o němž jsem měl psát. Někteří přátelé chodí na pivo se mnou s půlhodinovým zpožděním – scházíme se potom tak akorát. Však se babička před lety smála: „Já si vždycky myslela, že tvoji mámu v nedochvilnosti nikdo nepřebije. Ale ty jsi mnohem horší.“ Rád její slova používám jako alibi: Vidíte, nemůžu za to. Zdědil jsem to v genech! Problém je, že se pletu; se zlozvyky to prý takhle nechodí. Tedy přinejmenším s drtivou většinou z nich.