Třeba městský výbor demokracie, kde se budu moci domáhat například nerušeného spánku bez hlasitých nočních produkcí pod okny nebo uklízení v naší čtvrti.
Není, ale přizpůsobila jsem se. Naučila jsem se komunikovat s politiky, s mafiány a (to umí málokdo) i s učiteli svých dětí. Mám celkem jednoduchou metodu. Když hrozí například čtyřka z matematiky, dostavím se za matematikářkou a řeknu: Ta naše holka je ale hrozně pitomá, což?
Nikdy nepřisvědčí. Ba naopak, začne mi to vymlouvat. Že to není zdaleka tak zlé, jak to vypadá, že jsou i mnohem horší, až nakonec sama sebe přesvědčí, že by si dcera zasloužila lepší známku.
Pravda, jednou to bylo trošku těžší. Ředitel střední školy, kterou navštěvoval syn, vyzval nás, rodiče (oba), abychom přišli do jeho kanceláře, protože chlapec namaloval na zadní stranu tabule pánské přirození.
Zaklepali jsme na jeho dveře, a když nám otevřel důstojný muž ve středních letech, oznámila jsem, že jsme přišli kvůli tomu přirození. Podal nám ruku a představil se: "Zástupce ředitele Šourek." Nakonec jsme se trojce z chování nevyhnuli.
Ale to byla výjimka. V zásadě lze říct, že jsem až donedávna neměla větší komunikační problémy. Až teď.
Začátkem roku jsem se rozhodla změnit operátora svého mobilního telefonu a ponechat si přitom číslo. Ne, že bych proti tomu původnímu něco měla. Šlo jen o to, abychom my, co si nejčastěji telefonujeme, byli u stejné firmy.
Představovala jsem si, že půjdu do příslušné pobočky, sdělím těm mladým perspektivním lidem, co potřebuji, a oni zařídí potřebné. Vlastně zařídili. A poradili, ať čekám, že mne budou v průběhu procesu informovat pomocí SMS.
Mačkám zlostné staccato i vemlouvavé legato...
Když mi pár hodin nato přišla zpráva "Vážený zákazníku, objednávka číslo xxx byla přijata a předána ke zpracování," příjemně mne to překvapilo.
Když přišla za dvě hodiny další, bylo mi jasné, že ti mladí perspektivní pracovníci komunikují rádi. Během týdne mne informovali o každé maličkosti, jako že "objednávka byla úspěšně předána, identifikace k objednávce na přenesení čísel byla úspěšná" apod.
Po deseti dnech už jsem měla pocit, že by bylo slušné jim odepsat. A taky už jsem byla trochu netrpělivá. Vyťukala jsem pozdrav doplněný jednoduchou otázkou: "Proc to trva tak dlouho?"
Odpověděli okamžitě, ale trochu zvláštně: "Klicove slovo proc nelze identifikovat. Piste znovu nebo nás kontaktujte telefonicky."
Napadlo mne, jestli je u nadnárodních mobilních operátorů slovo "proč" zakázané nebo jen tak málo používané, že ho vyškrtli z firemního slovníku.
Chtěla jsem si o tom s někým kompetentním pohovořit. Na zákaznické lince se ozval příjemný ženský hlas. Ke slovu mě ale nepustil. Dlouze vychvaloval služby operátora a pak mi dal najevo, že pokud mám nějaký dotaz, musím jej převést do řeči čísel: "Pokud chcete informace o připojení, zmáčkněte tlačítko jedna, chcete-li informaci o tarifech, zmáčkněte dvojku..."
Nabídka byla celkem široká, zabrala aspoň tři minuty, ale na můj dotaz na potvoru tlačítko nevyčlenili.
Ve skutečnosti to nebylo poprvé. Vlastně se mi to stává čím dál častěji. Volám do nějaké instituce, tam mě obřadně uvítají, jako že jsou moc rádi, že volám, ale šanci říct, co chci, mi nedají. Prý ať zmáčknu to nebo ono tlačítko, jedničku až devítku. Nemám nic proti tlačítkům, jenže se většinou nikam stejně nepromačkám.
Nechci to vzdát a pořád si myslím, že na něco přijdu. Jako v případě těch komunistů. Taky se mnou napřed nekomunikovali. Jeden kádrovák ani nezvedl hlavu, když jsem se ho přišla zeptat, proč mě nechtějí pustit na vysokou školu. Jen řekl, že je můj dotaz bezpředmětný.
Možná existuje nějaká speciální kombinace (pro VIP), po jejímž aplikování se na druhé straně ozve místo automatu opravdický člověk z masa a kostí. Ale ne a ne ji trefit. Zkouším to systematicky. Dvojčíslí i trojčíslí, po sobě i v akordech. Mačkám zlostné staccato i vemlouvavé legato... Zatím nic.
Zlatý komunisti.
RADKA KVAČKOVÁ
|
Vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz
