Zamilovala jsem se do Honzy. Byl o 10 let starší, světák, velký fešák, úžasný společník. Prožila jsem nejkrásnější a nejromantičtější měsíc ve svém životě. Po návratu domů jsem byla jako tělo bez duše. Nemohla jsem Honzu vyhnat z hlavy. Začala jsem za ním jezdit do Prahy a vztah pokračoval dál. Doma nechápali, co se děje. Nejdříve si změny všimly dcery, potom i manžel.
Nebyla se mnou rozumná řeč, stále jsem zasněně hleděla do dálky, pořád něco zapomínala, žila jsem jen okamžikem, kdy zase Honzu uvidím. Kamarádka se mi smála a říkala: ¨"Jo, pane, když chytne stará stodola, to je teprv požár.“ Ale ve mně ten požár plápolal a nešlo ho ničím uhasit. Když mi Honza nabídl, abych se přestěhovala k němu do Prahy, neváhala jsem ani chviličku.
Všechno jsem opustila. Odešla jsem z dobrého zaměstnání, rozhádala se s celou rodinou, rozešla s manželem. Všichni naši známí se ode mě odvrátili. Děti se mnou nemluvily. Žila jsem s Honzou v Praze a snažila se namluvit si, že jsem šťastná.
Stýskalo se mi, ale na druhou stranu jsem byla s mužem svého života. Honza si nepřál, abych chodila do práce, dával mi peníze na domácnost, a protože měl velmi nepravidelnou pracovní dobu, chtěl, abych byla vždycky doma pro něj. Ze začátku to klapalo. Jezdili jsme na dovolenou třeba i čtyřikrát za rok, chodili na plesy, byli na horách, chodili k nám jeho známí na návštěvu.
Po roce a půl jsem Honzu požádala, zda by mě nemohla navštívit nejstarší dcera. Se zlou jsem se potázala. Sice mi to nezakázal, ale po dobu její návštěvy prakticky vůbec nebyl doma a nedal mi žádné peníze, abych jí mohla trochu ukázat Prahu. Moc mě to mrzelo, připadala jsem si před ní jako chudinka.
Později jsme měli další konflikty kvůli penězům. Kontroloval všechno, co jsem koupila, a obviňoval mě, že posílám část peněz, které mi dává, dětem. Ale já přeci musím dát dětem něco k narozeninám, Vánocům a svátku. To, že Honza nechtěl, abych chodila do práce, mě vlastně odřízlo od veškerých příjmů a já jsem finančně závislá jen na něm. Děti se mnou už mluví a já nechci přijít o jejich přízeň.
Není to jen o dárcích, chtěla jsem například synovi založit spoření z ušetřených peněz na domácnost, to mi Honza zakázal. Nejstarší dcera se chce vdávat, nemám ani na svatební dar. Ocitla jsem se v pasti. Honza mi koupí všechno, co chci, ale jen pro mě.
Peníze mi dává jen na společnou domácnost. Žiju v blahobytu, a přitom jsem chudá jak kostelní myš. Nemůžu už takhle dál. Kromě toho jsem si skoro jistá, že mě Honza podvádí. Je doma stále méně a méně. Jsem tady jako služka. Čekám, až přijde pán domů. Snažila jsem se spojit s manželem (stále jsme se nerozvedli), ale on mě nechce zpět. Nemám kam jít. Co mám dělat?
1. Snažit se promluvit s Honzou, aby pochopil mé problémy?
2. Neřešit to a být ráda, že se mám dobře?
3. Odejít od Honzy, přiznat chybu a uprosit nejstarší dceru, aby mě nechala u sebe bydlet?
4. Ponížit se před manželem, aby mi dal nějaké peníze a já si mohla v Praze najít práci a podnájem?
