Máte i vy nějaká tabu? Co je pro vás tak příliš intimní, že o tom nepíšete?
Moje knížky působí otevřeněji, než ve skutečnosti jsou. Lidé si myslí, že si ze známých a blízkých tropím bezmezná šprťouchlata, ale pravda je, že meze mám. Nechci nikomu ublížit. Skutečnost nakopávám a někdy ji zas naopak mírním, protože kdybych ji věrně popsala, tak by si čtenáři řekli – teda tohle se nemohlo nikdy stát. Fakta jsou v mých knížkách trochu zrádná, lidé si o mně někdy třeba myslí, že jsem sexuálně zvrhlá alkoholička. Ve skutečnosti jsem nudná, tiše potrhlá osoba.
Nudná? Hrdinkou vaší poslední knihy Deník šílené milenky je scenáristka jménem Bermanová. Má dvě dcery, je rozvedená a trápí se s mužskými, takže je jasné, že píšete o sobě. Přitom klidně popisujete, jak ta dáma onanuje ve sprše.
Knížky bývají provokativnější než skutečný život, protože vyprávějí život zhuštěně. Stephen King říká, že psaní je svádění, což mi připadá jako trefné přirovnání. Když někoho svádíte, snažíte se být přitažlivá. Takže přiznávám, že se při psaní tak trochu natřásám. V knížkách dělám věci, které bych si možná ve skutečnosti netroufl a nebo ani dělat nechtěla. V psaní si dovoluji víc než v životě, a to mě na něm baví. Dávám do knih své pocity a šťourám se v nich. Píšu i o věcech, o kterých nejsem schopna mluvit třeba teď, když si tady povídáme.
Nedávno jsem četla váš fejeton, který se točil kolem menstruačních vložek. Tak jsem si říkala, jestli nepřitvrzujete a nezkoušíte, co čtenář unese.
Nekalkuluji, co by čtenář chtěl, a už vůbec ne, co unese. Nemám pocit, že volím provokativní témata, vložky jsou normální věc, prodávají se v každém krámu a už o nich bylo leccos napsáno i namalováno. Jsou součástí života. Nepíšu jenom o nich, ale i o nich. Každá ženská se s nimi musela nějakým způsobem vypořádat. Ostatně i každý muž.
V běžném životě vás baví provokovat?
Není mi příjemné být středem pozornosti, i když se mi to několikrát omylem podařilo. Nejsem výstřední, odjakživa se snažím patřit do kategorie neokázalých žen. Možná mám mindrák, že jsem blondýna.
Tak tomu nerozumím.
Protože jsem blondýna, vždycky jsem se chlapům líbila. Mívala jsem pocit, že mi to ubírá na vážnosti, na schopnostech. Líbí se mi například, když moje tmavovlasé kamarádky mají výrazně namalovanou pusu a vysoké podpatky, ale já se v nich necítím. Lépe mi dělá pocit, že jsem nenápadná. Nejraději chodím v džínách a tričku. Moje máma o mně kdysi říkala, že dělám všechno pro to, aby nebylo vidět, že jsem docela hezká holka.
Jaké bylo manželství vašich rodičů? Šťastné?
Ne, ale dlouho se spolu trápili. Ale tatínek mámu opustil až ve stáří, tehdy mi bylo už přes třicet. Mámy mi bylo hrozně líto. Ale opět jsme se o tom nikdy víc nebavili – ani s ní, ani s tátou. Což je mi líto hlavně proto, že táta pak zemřel. Teprve tehdy jsem pochopila, že jsou věci, které člověk může navždy propást. Takové zjištění je zřejmě začátkem skutečné dospělosti.
Poznala jste jako dítě, že jejich vztah nefunguje?
Ano. Ale na rozdíl od mého manželství v něm fungovala jedna podstatná věc: společná velká láska k dítěti. Rodiče pro mě dělali všechno. Bylo mi jasné, že tátovi na mně záleží. Když nebyl doma, věděla jsem, že to nesouvisí se mnou. Od prvního dne narození mi dával najevo, že jsem pro něj nejdůležitější a nejkrásnější ženská na světě. A dalšího takového muže celý život hledáte. Teď už ne. Ale když člověk jde do života s pocitem, že je milován, nemá citové bloky, bolístky, nic si neléčí. Kdo byl v mládí milován, umí milovat.
Před rokem jste v rozhovoru řekla: "Jsem ve fázi, kdy se snažím muže pochopit. Protože ženy mají tendenci říkat, že jsou idioti, jediné, čeho tím dosáhneme, je, že budou ještě větší idioti.“
Teď jsem dál. Pochopila jsem, že jsou to opravdu idioti. (smích) Žertuju. Samozřejmě, že ne všichni. Je pár výjimek potvrzujících pravidlo.
S jakými představami jste vy vstupovala do manželství?
Vzala jsem si prvního kluka a podle toho to dopadlo. I když v tomto směru neplatí žádná pravidla. Znám lidi, kteří se brali v osmnácti a v padesáti jsou stále spolu. Říkám, že jsem udělala chybu ve výběru, ale báječnou, díky ní mám své děti. Také už dneska vím, že lidé se mění. Za dvacet let se každý stane někým více či méně jiným. Ničeho nelituju, ani té naivity.
Představovala jste si, že se budete především starat o rodinu, nebo jste snila o kariéře?
Já takhle nepřemýšlela. Neměla jsem pocit, že by v tom byl rozpor. Psaní tohle umožňuje. Starší dcera se narodila, když jsem byla na vysoké škole. I při dětech jsem stihla dělat hodně dalších věcí. Ale chyba byla, že jsem to brala tak, že já jsem ten, kdo musí všechno dokázat, všechno stihnout. Že já svou práci klidně můžu dělat takříkajíc na záchodovém prkýnku. V tom zpětně vidím svou největší chybu.
Byla příčinou rozpadu vašeho manželství nevěra?
Nebyla. Muž mi byl nevěrný a já jemu taky. Asi to bylo tím, že jsme spolu chodili od patnácti let. Ale nevěra nebyla hlavním důvodem. Problém byl v našem rozdílném přístupu k rodině a k zodpovědnosti. Když už se člověk s nevěrou setká, ukáže se, jestli je zodpovědný. Nejsme přece zvířátka. Člověk by ani v takových situacích neměl zapomínat používat mozek. Štve mě bezohledná nevěra.
Je pro vás přijatelnější, když muž umí nevěru mistrně tajit?
Vadí mi, když si ani nedá práci ji zastírat. Když má člověk rodinu, tak se má chovat dospěle. Byla bych schopná se nad nevěru povznést, pokud by muž fungoval jako otec. Ale když zapomene, že má děti, je to trošku napováženou. V životě se může stát cokoli, lidé si mohou přestat rozumět, přestanou se přitahovat, změní se. Vážím si lidí, kteří to dovedou řešit tak, aby dopad na děti byl minimální.
Váš muž jako otec fungoval a funguje?
Omezím se na fakta. Dávám dětem osmdesát pět procent svých příjmů a jejich otec třináct, když mu to vyjde. Dělám to ráda, lze říct, že to je moje nejmilejší zábava. Kdysi dávno jsem udělala chybu ve výběru partnera a jsem zvyklá si za své chyby platit sama. Vadilo by mi, kdyby rozpad naší rodiny odnášely mé dcery. Horší mi připadá, že když je jim smutno, volají mně, a když je nutné je zachránit, zachraňuju je já. Mívám z toho těžké sny a ptám se, co by se stalo, kdyby mě třeba přejelo auto. Mé děti jsou ale dneska už dost velké a zvládly by to. Ale jsou ženy, které se nemohou tak postarat jako já, a ty se marně domáhají pomoci úřadů. A to je strašné.
Ženské problémy se dnes skloňují ve všech pádech, ale nemáte pocit, že se vůbec nemluví o těch mužských?
Přistihla jsem se, že je mi chlapů někdy trošku líto. Jako by té ženské otázky začínalo být kolem moc, možná jen kolem mě, to nevím. Jenže pak si vždycky vzpomenu, kolik let byly ženy označovány za hloupé a nekompetentní. A řeknu si, ať si to teď muži taky zkusí, trochu diskriminace by jim neuškodilo.
Díky vašim knížkám a fejetonům o vás všichni všechno vědí. Přidejme fakt, že jste v hodnocení mužů razantní. Takže mě napadá: V této situaci musí být docela obtížné najít partnera, který to unese.
Někdy si kladu podobnou otázku. Samozřejmě, že mě děsí, když se dozvídám, že jakýsi pan manžel, který mě vůbec nezná a nikdy nic ode mě nečetl, vytkne své ženě, že mě čte, protože on dobře ví, že já jsem metlou chlapů. Ale řekla jsem si, že pro mě je to vlastně báječné.
Proč, prosím vás?
Automaticky se mi tím vytvořilo síto, které ke mně nepropouští ješitné zbabělce. Zůstanou na mě jen hrdinové. O to větší je však můj děs, když přijdu někde do styku s těmi neproceděnými muži.
Teď žijete sama?
Ano. A je mi dobře. Řekla bych, že jsem v takové otevřené fázi života.
Jak tedy slavíte na Vánoce? To samota doléhá více než jindy.
Nesnáším nakupování a davy. Vánoce vždycky nejdřív nenávidím a pak jsem šťastná, že mám chvilku klidu s rodinou a s Ježíškem. Na Vánoce býváme pohromadě čtyři holky: dcery, moje maminka a já. Holky už jsou velké, a tak si můžu dovolit se nestresovat běháním po obchodech. Večer jdeme do restaurace na jídlo a konečně si v klidu popovídáme. Pak se přesuneme na půlnoční. Takže pokud si někdy připadám osamělá, na Vánoce to není.
Máte ty svátky vůbec ráda?
Nedávno vyšla kniha s názvem Šťastné a veselé. Je to soubor povídek různých českých spisovatelů o Vánocích. Napsala jsem tam povídku, která nejvíc vystihuje mé vánoční pocity. Je o člověku, který tráví dva Štědré dny. Jeden s manželkou, se kterou má dítě, druhý s milenkou, se kterou má dítě. Taková běžná situace. Ten muž to nemá lehké, je zralý na sebevraždu. Nevymyslela jsem si to. Takových lidí pár znám.
Když si teď představíte svůj život za dvacet let, vidíte v něm nějakého muže?
Teď ho tam opravdu nevidím. Je to zvláštní období. Vždycky, když jsem byla sama, představovala jsem si, jak budu šťastná, až sama nebudu. Když jsem s někým, tak zas nutně potřebuju být sama a utíkám. Najednou si po svém boku nikoho nepředstavuju. Mám pro to dva výklady. Buď zůstanu sama navždycky, ale ta představa mi už nepřipadá nikterak děsivá. Nebo naopak budu konečně připravená na nějaký zásadnější vztah. Zásadní vztah. Ničemu se nebráním a o nic neusiluju. Je mi to trochu fuk, a to je nádhera.
|
LITERÁRNÍ VIZITKA:
|
Jedna z nejprodávanějších současných českých autorek Irena Obermannová se narodila 17. dubna 1962. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Největší úspěch zaznamenala s knihou Deník šílené manželky, podle které byl natočen stejnojmenný televizní film. K jejím dalším dílům patří Divnovlásky, Příručka pro neposlušné ženy, Matky to chtěj taky, Nezavěšujte se a další. Nedávno vyšla její poslední kniha Deník šílené milenky. Ve většině z nich popisuje své vlastní zkušenosti a pocity a je velmi kritická k mužům. Je rozvedená, má dvě dcery.
1998: Prvotina I. Obermannové byla předlohou pro televizní seriál s V. Žilkovou v hlavní roli 
2004: Irena Obermannová v restauraci Duplex při veřejném čtení z knihy Matky to chtěj taky 
2006: Olga Sommerová (vpravo) křtí knihu Ireny Obermannové Deník šílené milenky
