Společně! Společně!
Patnáctičlenná skupina samburských žen registrovala před téměř dvaceti lety u keňského ministerstva kultury svou ženskou pracovní skupinu, která se zabývala především výrobou a prodejem tradičních samburských korálkových výrobků. Jejich muži však rostoucí úspěch svých žen těžce nesli, a manželky proto často slovně i fyzicky napadali. A tak se ženy o pět let později rozhodly založit vlastní matriarchální vesnici, do které bude vstup mužům zakázán.
Vesnici pojmenovaly Umoja, což ve svahilštině znamená "Společně". Vznik čistě ženské vesnice přitáhl pozornost keňských i mezinárodních médií a informace o osadě se začala rychle šířit. Stále více zneužívaných samburských žen hledalo v Umoji útočiště a řešení své těžké životní situace.
samburovéSamburové jsou polygamní společenství, jeden muž tedy může mít více manželek. Každá z jeho žen má ale nárok na svůj vlastní dům, který si staví z dřevěných prutů, hlíny a také kravského lejna. Vesnice nejčastěji fungují na bázi rodinných společenství, které se různí svým počtem - od jedné do přibližně šesti rozvětvených rodin na jednu osadu. Ženy se těší dobrému postavení až ve velmi pokročilém věku. Do té doby je jejich status v rámci komunity poměrně nízký. |
Obřízka a znásilnění
Samburské "amazonky" se snaží bojovat proti dívčí obřízce, která je v Keni stále považována za symbol připravenosti dívky pro vstup do manželství a rození dětí. Dívka, která obřízku nepodstoupí, je téměř neprovdatelná. Strach z obřízky je jedním z důvodů, kvůli kterému do vesnice přichází stále více mladých žen.
Především v 80. a 90. letech tu britští vojáci, kteří tu operovali, společensky znemožnili patnáct set samburských žen, když mezi nimi hledali povyražení po tvrdém armádním výcviku a dívky znásilňovali. Komunita dívky posléze obvinila z poskvrnění celého společenství a manželé je zapudili. Některé byly dokonce exkomunikovány. I tyto ženy stály u zrodu matriarchální vesnice.
Ženské práce patří chlapcům
V osadě žije nyní kolem dvou set žen a jejich dětí. Vede je náčelnice Rebecca Losoli. Obývají nízké několikapokojové chýše. Za asistence jedné z amerických organizací, které v oblasti působí, se ženám podařilo vybudovat místní kulturní centrum společně s jednopokojovým muzeem, které stojí na okraji vesnice.
Stejně jako všichni Samburové, žijí i obyvatelky Umoje především z chovu dobytka. Vstávají před šestou ráno, aby dobytek podojily a vyhnaly na pastvu. Někdy si najímají mladé chlapce z okolních vesnic - jak pro pastvu dobytka, tak pro jiné drobné práce, které jsou obvykle ženskou doménou (např. sběr dřeva na oheň).
Chlapci, jejichž služby ženy využívají, byli nejčastěji zapuzeni svou komunitou, protože se strachem utekli od obřadu rituální obřízky, která z nich měla udělat mladé válečníky Moran. Chlapci jsou dnes pro posměch a jejich postavení v rámci samburské společnosti je velice nízké. Ženy tyto chlapce využívají v době sucha, protože je často nutné hnát krávy až několik kilometrů daleko, a pastva se tak může protáhnout i na několik dní.
Obyvatelky vesnice se nejčastěji živí masem z poraženého dobytka, jeho mlékem a krví. Chtějí-li jiné zboží, musí jej směnit s ostatními kmeny. Anebo si na nákupy vydělat jinak, například turismem.
Prostě welcome!
Za pomoci několika mezinárodních humanitárních organizací vybudovaly ženy v blízkosti své osady turistický kemp. Turisté si tu mohou za peníze postavit stan, případně využít některé chýše na břehu řeky s výhledem na krokodýly a koupající se slony. Turismus se tak pro ženy stává nedílnou součástí jejich příjmu a osada je na něm čím dál více závislá.
Pokud si návštěvníci kempu připlatí, zorganizuje pro ně náčelnice prohlídku vesnice. Exkurze do vesnice začíná zhlédnutím jednoho z domů a pokračuje návštěvou malého muzea a ukázkou tradičního samburského tance. Prohlídka je zakončena nákupem korálkových šperků, které během ní ženy systematicky rozmisťují po osadním území.
Trnem v oku okolním vesnicím
Nebývalý úspěch a překvapivá ekonomická prosperita matriarchální vesnice se logicky nelíbí okolním samburských vesnicím. "Dříve na nás v noci muži z okolních vesnic útočili a honili nás kolem našich domů. Dnes už se to docela uklidnilo," popisuje vztahy s ostatními osadami náčelnice Rebecca Losoli.
Po vzoru Umoje se i další komunity snaží vybudovat své turistické kempy a doufají ve stejný úspěch. Existenci matriarchální osady ale popírají, případně se snaží turisty od její návštěvy odradit. "Vozím tudy klienty už několik let. Nikdy mě ale nenapadlo se tady zastavit. Lidé z okolních vesnic nás totiž varovali před agresivitou žen, které zde žijí. Přirozeně jsem se jich bál a bál jsem se o bezpečí svých klientů. Teď ale vidím, že to byl jen trik," říká ředitel keňské cestovní agentury Africa Calling Nikos Pocock.
Nejdůležitější je vzdělání
Prioritou Umoje je vzdělání jejích dětí. Chtějí ukázat, že i dívky mohou něco dokázat navzdory svému nízkému sociálnímu postavení. Za stěžejní považují vzdělání, které je v této oblasti poměrně nedostatečné, samburské děti podle jejich slov školy víceméně nenavštěvují. Zřídily proto před několika lety školu, která sídlí za branami vesnice. Škola je otevřená všem dětem, které v okolí žijí, nyní se v ní střídá asi stovka žáků. Učitelky zde pracují téměř zdarma. Dostávají jen symbolickou částku, která jim umožní v místních podmínkách přežít.
Škola funguje na bázi příspěvků s mottem "přines, co můžeš". Děti nemusí za své vzdělání platit penězi, ale například i sesbíraným dřevem na podpal. Zatímco školu v průběhu dopoledne navštěvují děti, odpoledne probíhají kurzy čtení a psaní pro dospělé zájemce.
kočovníci z KeniSamburové jsou polokočovní pastevci, kteří obývají území střední a severní Keni. Tradičně se živili především chovem dobytka. S nárůstem populace ale příležitosti k chování dobytka ubývají se stále se zmenšující plochou volné půdy, a tak musí řada Samburů hledat jiné alternativy obživy rodiny. Někteří muži odjíždějí hledat štěstí do velkých měst, kde nejčastěji pracují jako hlídači objektů společně s příslušníky sobě příbuzného kmene Masajů. |
Co dál?
Otázkou může být, nakolik je život vesnice udržitelný – respektive jaká může být budoucnost vesnice bez mužů? Mohlo by se zdát, že osada stojí na pokraji vymření. Při pohledu na Umoju ale člověk nemůže přehlédnout desítky malých dětí, které v osadě žijí. Ač sem běžný samburský muž nesmí, místní ženy je přesto využívají: minimálně k reprodukci. Důležité bude také to, jak budou ve snažení svých matek pokračovat jejich potomci – především jejich synové.
