Když bratři Grimmové psali pohádku O Červené karkulce, došlo k nemilému překlepu, kterého si po staletí nikdo nevšiml. Holčičku nespolkl hladový vlk, ale vlčice. Vlk by se nenamáhal s vymýšlením důmyslných kliček, natož aby se zdržoval travestickou akcí převlékání za babičku. To vlčice, která Karkulce záviděla její sametový klobouček a roztomilou tvářičku, věděla, jak rafinovaně požensku s malou holkou zatočit.
Zvrácené sesterství
Byla by to hezká představa, že mezi námi ženami existuje cosi jako spojenectví nebo ženská síla, díky níž táhneme za jeden provaz, bouráme stereotypy, hrdě hájíme ženskost, pomáháme si...
Podle toho, jak se k sobě ale dovedeme zákeřně chovat, nic takového nejspíš neexistuje. Možná muži zbytečně vymýšleli patriarchát, ve kterém ženy usadili o tři schody pod sebe. Měli to nechat na nás – některé bychom dokázaly z těch schodů své ‚sestry‘ se zlomyslným úšklebkem skopnout až dolů.
Kelly Valenová, americká novinářka, se před lety vypsala ve sloupku v New York Times z kruté zkušenosti z dívčího spolku na vysoké škole, kvůli kterému se v pozdějším životě vyhýbala ženskému přátelství. Spustila tím lavinu emotivních reakcí, které jí vyčítaly, že pošpiňuje ženské vztahy, že ženy nejsou zlé a nedělají si naschvály. Valen se zdravě naštvala a pustila se do výzkumu.
Výsledkem je kniha Twisted Sisterhood: Unraveling the Dark Legacy of Female Friendship neboli Zvrácené sesterstvo: rozluštění temného dědictví ženského přátelství – přes tři tisíce žen napříč Spojenými státy se v ní svěřuje se svou zkušeností s ženskou zradou. Začíná to dobře, devadesát procent žen uvedlo, že ve svém životě má/mělo důležitou kamarádku. Jenže 84 % z nich zároveň prozradilo, že zažilo opravdový podraz od jiné ženy, který jim ublížil, a 88 % si myslí, že mezi ženami navzájem panuje podlost a negativita. Zakopaný pes je podle autorky v tom, že jako ženy vedeme osobitý styl vztahů: jsme důvěřivé, rády se svěřujeme, pouštíme si lidi blízko k sobě. Zranit nás není tak těžké.
Je hezčí? Zničím ji!
Naše formování vlčí povahy začíná už v dětství. Zavzpomínejte: také jste byla v partě kamarádek, kde jedna stála na piedestalu a ostatní by si kvůli ní nechaly amputovat pravou ruku a navzájem si vydrápaly oči, kdyby si to přála? A tahle obdivovaná hvězda si s námi hrála, ob týden si vybírala, kdo bude její favoritka a která bude na pár dní vyvrhelem. Žádná z nás si netroufla jí vysypat sbírku kartiček s pokémony na hlavu se slovy "trhni si". Naopak, poslušně jsme čekaly, až nás vezme na milost, a abychom se vetřely do její přízně, pomluvily a podtrhly jsme ostatní kamarádky.
V těchto holčičích partách se naučíme, že není dobré vybočovat, že máme radši držet krok s davem. Povyrosteme, z holky se stane dívka, všimneme si, že Koudelka z céčka není debil, ale vlastně hezký kluk, a pochopíme, že hlavní akvizicí, podle které bývá žena posuzována, není hbitost jejích mozkových buněk či černý pás v karate, ale její krása.
Od toho dne se naší novou životní náplní stává monitorování ostatních žen a poměřování se s nimi: Jsem hezčí? Jsem štíhlejší? Sakra, jak to dělá, že má tak husté vlasy? Když převažují kladné odpovědi v náš prospěch, necháme dotyčnou žít, druhá varianta spouští většinou pocit zášti.
Když atraktivní žena uspěje ve svém oboru, tvrdíme, že udělala kariéru přes postel, starší ženy, které se nezvládly vyrovnat se svým věkem, se zase mstí svým mladším kolegyním. Chcete příklad? První kritikou, s kterou se potýkala nová první dáma Ivana Zemanová, byl její vzhled a na paškál si ji braly právě ženy.
Jsme mistryně psychologických her a víme přesně, kam zacílit a jakými slovy ranit. A to klidně i ty, které považujeme za své blízké. Někdy nás prostě ‚naštve‘ kamarádka pěknou novou košilí, která vypadá, že je ušitá přímo pro ni, tak pro formu – aby si nemyslela, že má něco extra – mezi řečí nadhodíme, že jí tenhle střih dělá trošku širší ramena.
A když zrovna nejde o krásu, srovnáváme se v tom, která z nás je lepší matka, která má lepší vztah s manželem, hezčí byt, šikovnější děti... Matky, které mají za to, že porodit a vychovat dítě je jediným životním naplněním ženy, bývají jedny z nejagresivnějších útočnic. Jakmile zbystří na obzoru spoluženu, která se snaží skloubit malé dítě i práci (a často se fyzicky ničí jen proto, že se snaží dosáhnout námi ženami smyšleného konstruktu Dokonalé matky), rozcupují ji jako bezcitnou kariéristku. Obdobně to funguje u bezdětných, které se na mámy na mateřské zase koukají jako na zblblé ženštiny, které v životě nenašly jiné naplnění než rození dětí.
Miluju bližního svého
V hledání kořenů ženské zášti nesmíme vynechat rodinné vztahy. Kdyby se někdo rozhodl sepsat knihu o vztahu některých matek ke svým dcerám, prodávala by se pod titulem: Jak do deseti vteřin vyzmizíkovat sebevědomí. Každá z nás si navždy pamatuje, že nám máma řekla, že sukně nosit nemůžeme, protože máme krátké nohy, že zůstaneme na ocet, že jsme hysterické po tetě…
Moje babička vítala moji mámu slovy: "Neztloustla jsi?" U mě se pravidelně vyděsila: "Proboha, co to máš na čele?!" (piha, mám ji tam celý život), následováno: "Co to máš na hlavě?" (culík) a při doprovázení k autu znalecké zhodnocení: "Těžkne ti zadek." Mám pocit, že můj vyděšený výraz jí dělal dobře.
"Máma mě vždycky zrazovala od toho, abych psala. Prý na to nemám a novináři jsou jen verbež, co honí celebrity," vypráví šestatřicetiletá Ivana, která se novinářkou stala. "Teď chodí a vzdychá, že ona taky chtěla psát, ale kvůli dětem se nemohla realizovat! Ještě hůř na tom je moje kamarádka, která jako novopečená maminka sáhla miminku na fontanelu a bála se, jestli mu neublížila. Tak zavolala matce a ta jí řekla: Asi ještě nejsi připravená mít děti."
A maminkám zdatně sekundují tchyně. "Největší školu zákeřnosti jsem dostala od matky svého bývalého muže," vypráví pětačtyřicetiletá Petra. "Když jsme u nich byli na návštěvě, manžel po obědě spal a ona mě poslala sekat zahradu s tím, že se mi alespoň sníží cholesterol. Neustále mi opakovala, že vypadám přepadle a že je to proto, že jsem neschopná si zorganizovat čas. Aby mi ale pohlídala syna, to ji nikdy nenapadlo, radši si půjčila na venčení psa."
Sexistická sestra
V profesním životě žen se mluví o tzv. skleněném stropě, tedy nemožnosti jejich proniknutí do vedoucích funkcí, stejně jako o nerovných platech, problémech s návratem žen po rodičovské dovolené. Tyto útlaky vztahujeme k mužům, ale pak si v odborném časopise Medical Tribune přečtete rozhovor se staniční sestrou JIP jedné pražské nemocnice Ivanou Kirchnerovou.
"Musím velmi dobře zvažovat, zda bude sestřička stále stejným přínosem a oporou pro tým, jako byla před mateřskou dovolenou. Mnohá děvčata s námi začínala hned po dostudování zdravotní školy, bylo jim osmnáct devatenáct, byla plná energie, elánu, učila se od základů všemu snadno a s chutí. Děvčatům přibude zákonitě další role: matky, manželky, snachy. Ne všechna mají dokonalé zázemí pro hlídání vytoužených ratolestí. Energie už není tolik, starostí je někdy více, než člověk očekává. Psychická i fyzická zdatnost je proto i u zkušené sestry – matky a manželky – logicky více zatěžována. Všechny už nejsou stejně odolné stresu jako dříve. Zkušenosti ukazují, že jejich výkon už není stále stoprocentní jako dříve."
Kdyby podobný komentář vypustil muž, nařkly by ho feministky ze sexismu. Z čeho máme obvinit tuhle paní? Že skalpuje vlastní druh? Kdo jiný než nositelka chromozomu XX má bojovat proti stereotypu, že jsou ženy po návratu z rodičovské nepoužitelné, podávat jim pomocnou ruku? Vždyť dosavadní průzkumy prokazují naprostý opak, matky jsou mnohdy výkonnější a umějí si lépe zorganizovat práci.
O ženách šéfkách se říká, že jsou na své podřízené-ženy tvrdší. Celkově jsme prý k sobě více nekompromisní než muži, poměřujeme své úspěchy, míváme menší sebedůvěru, konflikty neřešíme přímo, ale spíše se uchylujeme k šeptané odbojové akci. Své o tom ví šestadvacetiletá právní koncipientka Blanka.
"Nastoupila jsem nově do advokátní kanceláře, kde jsem měla asistentku, s kterou jsme se rychle skamarádily. Jezdily jsme spolu do práce, pomáhala mi, navzájem jsme se kryly. Když jsem po čase dala výpověď, doneslo se mi, že rozhlašuje po kancelářích, jak jsem byla neschopná. Hned se vetřela do přízně nové vedoucí a tu za jejími zády prý už také pomlouvá. Tahle zkušenost mě vyléčila z kamarádství s kolegyněmi."
Podrážíme se samy
V roce 2005 provedl kanadský sociolog Scott Schieman se svou kolegyní Taralyn McMullen výzkum, ze kterého vyplynulo, že ženy pracující pod šéfovou trpí větším stresem, strachem, depresemi a bolestmi hlavy než ty, kterým velí muž.
Průzkum Oxygen Media zase zjistil, že 65 procent žen nesnáší ženy, které mají moc nebo se chovají, jako že ji mají. K šéfovým máme méně respektu a podporujeme je méně než mužské lídry. Milé dámy, vypadá to, že za naše horší uplatňování ve vedoucích funkcích si můžeme i my samy. Se zlostí a negativismem se rovnoprávnost prosazuje těžko.
Stejně tak nám nepomáhá, jak samy o sobě dokážeme mluvit s despektem. Klidně prohlásíme, že ženy jsou drbny a nedá se na ně spolehnout. Že bychom nikdy nepracovaly v ženském kolektivu. A že chlapi jsou mnohem lepší. Prostě si vykopeme svůj vlastní hrob a ještě se do něj zasypeme. Takhle moc se my ženy máme rády.
"Nemám ráda klábosivý babinec. Nelíbí se mi hromadění žen, které chodí po kavárnách a tlachají. Nebaví mě probírat, jestli solárko opaluje více či méně, jaké šminky používat. Z čistě ženského kolektivu bych za chvíli asi zešílela. Nesnáším pomluvy a drby a některé ženy si v nich libují. Rozebírat vztahy, kdo s kým, jak a proč, to mi přijde pod úroveň. Tohle chlapi nedělají," řekla kdysi v rozhovoru pro Onu Dnes Jitka Čvančarová.
Viditelně je nejvyšší čas zakopat válečné sekery a začít táhnout konečně za ten jeden provaz. Co myslíte, sestry?
