Jaký byl první impulz k založení spolku Radost Příbramáčkům?
Jedna maminka žádala na sociální síti o materiální pomoc pro svoji těhotnou kamarádku, která žila v azylovém domě v Sedlčanech. Do pomoci jsem se také zapojila. Postupně jsem věci od dárkyň vyzvedávala a uskladňovala u nás doma. Zavolala jsem panu řediteli do azylového domu, že bych mu věci předala, ale ten mi sdělil, že jde o podvod. Obratem jsem to napsala pod původní příspěvek a maminka, která pomoc sháněla, přiznala, že všechno chtěla pro sebe a pro své v tu dobu již osmé dítě, které čekala. Hodně maminek to mrzelo a já začala řešit, co s věcmi. Nabídla jsem je právě panu řediteli. Ten souhlasil. Pak se to rozjelo a místním ženám se zalíbilo dávat věci dál k užitku.
Jana Havelková
|
Jak na vaši činnost reaguje rodina?
Manžel je můj podporovatel. Ví, že jsem hodně akční a že zvládám i běžné věci týkající se domácnosti a dětí, i když je to někdy náročné. Od počátku jsem se spolku věnovala pouze ve volném čase, aby to nebylo na úkor dětí. Manžel se sám aktivně zapojuje, pomáhá mi stěhovat od dárců nábytek a pravidelně jezdí pro jídlo do potravinové banky. Vše musím skloubit se svou prací v nemocnici, takže když mám směnu a v tu dobu je potřeba lidem věci odvézt, předá je manžel.
S jakým nejsilnějším příběhem jste se setkala?
Každý příběh, s nímž jsem se setkala, byl silný. Jde o lidi, kteří si přáli zdravé dítě, ale osud jim ho nedopřál. Mají můj obdiv a vždy tu pro ně budu, dokud mi budou síly stačit. Jeden příběh mě ale určitě zasáhl nejvíc. Šlo o úmrtí malého chlapečka při požáru rodinného domu. Každé ráno se vzbudím a jsem šťastná, že jsme všichni spolu a zdraví. Jsem pokorná a i spolek mě dělá lepším člověkem.
Co vás vedlo k touze pomáhat i lidem bez domova?
Nenosím jídlo opilým ani zfetovaným lidem na ulici, ale lidem v nízkoprahovém centru, kam přicházejí dobrovolně, protože se chtějí začlenit do společnosti. Pomohli jsme několika klientům vybavit byt, aby měli jednodušší začátek. Když tam přijdete, vidíte úplně normální lidi. Vozím jim oblečení, jídlo, děláme sbírku čajů a teplých ponožek. Vloni jsem jim potřetí chystala štědrovečerní večeři. Neměla bych ale zapomenout na podporu lidí z Příbrami. Ti mi pro ně v období Vánoc nabízeli vánočky, cukroví nebo čaje na zahřátí.
Co je pro vás největší odměnou za to, co děláte?
Radost rodin, když se nám podaří jim alespoň trochu ulehčit jejich složitou životní situaci. Nikdo z nich nechce být litován, jsou to ohromně silní lidé. Chtěla bych touto cestou všem „Příbramáčkům“ poděkovat za jejich nasazení, důvěru a laskavost pomáhat rodinám, dětem i dalším potřebným. Děkuji jim za nominaci a možnost vítězství v této soutěži. Slibuji, že dokud to bude v mých silách a v silách mých skvělých pomocnic, budeme dál pokračovat.
