Základní rozdíl mezi českým a skotským zdravotnictvím je očima laika především to, že naše zdravotnictví je do značné míry založeno na prevenci, zatímco skotské na "hašení požárů".
Když jde o chřipku, klidně nad tím mávnete rukou. Ale pokud je vaše rodinná anamnéza takřka prošpikována kolekcí rakovin od nejběžnějších po nejagresivnější, logicky si položíte otázku, jak velkou máte s postupujícím věkem ve skotském systému šanci na přežití. Požáry tu prý hasit umějí a udělají pro vás potom všechno, ale někdy je i na všechno už bohužel pozdě.
Přijďte za tři roky
První takovou konfrontaci jsem zažila krátce poté, co jsem se zaregistrovala u praktického lékaře. Nebylo to snadné, protože ordinace lékařů mají nadbytek pacientů, tudíž jediné, co mne zachránilo, byla skutečnost, že jsem nyní manželkou pacienta, který je v dané ordinaci registrován od dětství. Po registraci následovala blesková zdravotní prohlídka, řekněme spíše rozhovor, a bylo mi navrženo podstoupení preventivního gynekologického vyšetření.
Jaké bylo mé překvapení, když toto vyšetření-odběr provedla pouze sestra a následně mi oznámila, že výsledky obdržím poštou. A pokud budou v pořádku, nechtějí mne v ordinaci vidět dříve než za tři roky! Argumentovala jsem, že vzhledem k mé rodinné anamnéze mohu být do té doby třeba po smrti, ale na to jsem dostala odpověď, že jsem ve třiceti letech příliš mladá na takové věci.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Takové vysvětlení jsem odmítla přijmout, protože bylo v naprostém rozporu s tím, na co jsem byla zvyklá z České republiky, kde nám odjakživa bylo vtloukáno do hlavy, že nejdůležitější je prevence, prevence a zase prevence. Abych tedy dosáhla kontroly po alespoň roce a půl, musela jsem si vymyslet problémy, na jejichž základě jsem z praktického lékaře cytologii doslova vymámila.
Následovala ovšem ještě debata se zdravotní sestrou, která mě ujišťovala, že cytologie není nutná, že jsem před rokem a půl byla úplně v pořádku a že raději provedeme test na chlamydie. Když si ovšem všimla mého snubního prstenu, záhy nebyl ani tento test aktuální, protože přece chlamydie nemohu mít, když jsem vdaná.
Neustále obsazený telefon
Měla jsem štěstí, že až do nedávna jsem neměla žádné vážné zdravotní problémy, a tak jsem se ve svých stescích na skotské zdravotnictví omezila na vášnivé debaty se svými českými kamarádkami popisující podobné a ještě neuvěřitelnější zkušenosti. Už se nedivím tomu, že paracetamol tu dávají i na zlomený prst a že v podstatě většina Skotů se k lékaři ani neobtěžuje, protože paracetamol si v lékárně může koupit sám.
Druhá věc, která od návštěvy lékaře odradí i většinu místních, je proces objednávání. Zapomeňte na to, že když vám je ráno zle, seberete se a zajdete k lékaři, počkáte půl hodiny v čekárně a necháte se vyšetřit. Tady nikoliv.
Každá lékařská praxe má telefonní linku obsluhovanou několika operátorkami, která se otevírá ráno v 8 hodin. Tehdy musíte zasednout k telefonu a při neustále obsazeném tónu doufat, že se po půl nebo tři čtvrtě hodině dovoláte. Když se dovoláte, bude vám přidělen čas, kdy se máte k lékaři dostavit.To ovšem pouze za předpokladu, že budou ještě nějaké časy k mání.
Abych nebyla nespravedlivá, tak se mi nikdy nestalo, že bych ten den návštěvu u lékaře nedostala. Musela jsem se ale smířit s tím, že uvidím lékaře, který má právě volno, a v čase, který mi bude přidělen.
V případě, že chcete s lékařem jen zkonzultovat určitý problém, který třeba není akutní a vyžaduje sladění času s vaší prací, musíte plánovat hodně dopředu. Buď se totiž spokojíte se schůzkou v den vašeho telefonátu a vezmete si dovolenou, anebo se budete muset trefit do malého množství časů v určitém dnu v týdnu, na které se můžete předem objednat. Ze zkušenosti vím, že na objednání dopředu je šance jen o něco vyšší než na výhru v loterii.
Na gynekologa zapomeňte
S těmito problémy skotského zdravotnictví se jako pacient setkáváte od první chvíle a jediné, co vám zbývá, je doufat, že nebudete tyto služby potřebovat. Doufala jsem i já, než jsem na jaře tohoto roku začala mít problémy s neustávajícím menstruačním krvácením. Nikdy před tím jsem tyto problémy neměla, tudíž mě poměrně vylekaly. Vzhledem k tomu, že ve Skotsku ženy nemají svého gynekologa, jsou nuceny tyto záležitosti řešit s praktickým lékařem.
Učinila jsem tak i já. Nejdříve jsem se své lékařce snažila podat veškeré informace, které by s problémem mohly souviset, ale nezdálo se, že by jí nějak zaujaly. Resumé bylo, že "se to tak někdy stává". Řešení pak bylo nechat tomu volný průběh, nebo nasadit lék, který vše zastaví.
Na mou námitku, že to problém neřeší, ale jen maskuje, se mi nedostalo žádné uspokojivé odpovědi.
Příroda nepomohla ani po šesti týdnech a druhá návštěva u lékařky skončila identickým výsledkem. Víkendová návštěva pohotovosti ve stavu mírné paniky dopadla shovívavým pohledem s tím, že nejsem žádný "akutní případ", neboť mě problém na životě neohrožuje. Naposledy jsem praktickou lékařku navštívila po zhruba sedmi týdnech trvání problémů a vyžadovala vyšetření gynekologem.
To bylo zamítnuto s tím, že se na vyšetření gynekologem čeká přibližně šest měsíců, a když mě problém tak stresuje, pošlou mě tedy alespoň na ultrazvuk. Na ten jsem čekala šest týdnů.
Léčba po e-mailu
Mezitím jsem se problém snažila řešit s českým gynekologem v Praze, kterého mi doporučila kamarádka. Pan doktor mě nikdy před tím neviděl, a přesto mi prostřednictvím e-mailu věnoval maximální množství času a kvalifikovaných rad, které mi na dálku mohl poskytnout. Po příjezdu do ČR jsem u něj podstoupila komplexní gynekologické vyšetření a zároveň endokrinologické vyšetření u jiné lékařky.
Oba lékaři mi věnovali maximální pozornost a péči a zdá se, že můj problém je nyní na cestě ke zdárnému vyřešení.
Je smutné, že ačkoliv bych si ráda v Česku i nadále platila zdravotní pojištění, Evropská Unie toto neumožňuje. Pacient může být pojištěn pouze v zemi, kde je zaměstnán, zdravotní péči v jiné zemi může využít pouze v akutním případě. Můj závěr ovšem je, že za péči, které se mi dostalo od obou českých lékařů, mi stojí za to zaplatit.
České zdravotnictví určitě není dokonalé a do jisté míry je konfrontace se systémem v jiné zemi o tom, na co je člověk zvyklý. Z mé osobní zkušenosti ale mohu říct, že pokud doma žehráme na naše lékaře a zdravotnictví, tak je třeba si uvědomit, že by opravdu mohlo být hůř.
