Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Snažím se, abych dceři pořídila vysněný pokojíček, říká Zdeňka

  • 0
Jmenuji se Zdeňka a je mi 37 let. Mám sedmiletou dceru Karolínku. Do azylového domu jsem se dostala po čtyřletých patáliích po rozchodu s přítelem, otcem své dcery. Po sedmnáctiletém vztahu si našel novou přítelkyni, a jelikož byt i většina zařízení byla na jeho jméno a nebyli jsme manželé, skoro vše si nechal.

Nechal nás v bytě bydlet ještě čtyři měsíce, pak jsme se s dcerou musely odstěhovat. Mezitím jsem si našla nového přítele, který se zdál milý a věnoval se nám. Sám měl v péči dceru a po čtyřech měsících jsme všichni bydleli společně. Ale jak to tak bývá, v té době začaly problémy.

Holky mezi sebou válčily a my se kvůli nim hádali. Zakazoval mi chodit kamkoliv s dcerou sama, stále jsme byly pod dozorem. Potom už padaly výčitky jen proto, že jsem chtěla jít na návštěvu za svou matkou. Byl to denní maraton křiku a výčitek, a tak jsem se rozhodla vztah ukončit. Jenže to nebylo tak jednoduché.

Začal vyhrožovat, že ublíží mně i dceři a já se začala bát. Byl v takovém stavu, že odešel z práce, jen aby mě měl pod dohledem. Jednoho dne dceru nepřiměřeně uhodil, a to byla ta poslední kapka. Když jsem se proti němu ohradila a upozornila ho, že takto s dcerou jednat nebude, chytil mě pod krkem a praštil se mnou o zem. Byla jsem potlučená a skončila se zlomenou nohou. Nejhorší bylo, že dceru držel jako rukojmí, abych náhodou u lékaře neprozradila, jak se vše stalo a neudala ho. Samozřejmě jsem o ni měla strach a nevěděla, co mám dělat.

Sebral mi mobil, klíče od bytu a hlídal mě dnem i nocí. Při každé zmínce o rozchodu vyhrožoval. Dokonce jsem dvě noci spala s nožem pod polštářem, jaký jsem měla strach hlavně o dceru. Zní to jako scéna ze špatného filmu, ale to jsem si prožila.

Pak jsem si řekla, že ho oklamu a budu dělat, že je vše v pořádku a ono to vyšlo. Jak jsem s tou „hrou“ začala, byl rázem veselý a nechal mě samotnou doma s tím, že jde nakoupit. Toho dne jsem díky příbuzným narychlo vyměnila zámky a vystěhovala ho z mého bytu.

Další skoro čtyři měsíce mě pronásledoval, volal, v noci zvonil a křičel pod okny. Měsíce psychického teroru a k tomu jsem byla bez práce a dluhy jen narůstaly. Snažila jsem se je splácet, jak to šlo, ovšem se sociálními dávkami jsme s dcerou, která chodila do školky, sotva přežívaly.

Přestože jsem se zadlužila na kauci a drobné vybavení bytu, musela jsem ho po několikátém zvýšení nájmu opustit. Začala jsem hledat menší a levnější bydlení. Nabídla mi ho známá, která pracovala v realitní kanceláři. Byt se mi líbil. Byl menší, čistý a podle mé známé v osobním vlastnictví, takže smlouva o pronájmu nebyl problém.

Pomozte Zdeňce

Jaké ale bylo mé překvapení, když mi po třech měsících přišlo rozhodnutí ze státní sociální podpory, že nemám nárok na příspěvek na bydlení, protože byt, který užívám, není v osobním vlastnictví, nýbrž je družstevní. Musela jsem se znovu odstěhovat. Ale kam, bez prostředků, kterých stále ubývalo, ale dluhy rostly?

Naštěstí jsem si našla práci servírky. Dcera chodila do školky a zajistila jsem jí hlídání, které jsem ovšem musela platit. Kamarádka mi pronajala byt a já byla šťastná, že se mi zase daří.

Jenže zaměstnavatelka zkrachovala a já po pěti měsících o práci přišla. A hned na to další rána. Kamarádka si měla původně podle dohody byt odkoupit, ale najednou se neprodával, ale zakládalo se nové družstvo a já v něm bez smlouvy nemohla zůstat, protože bych se opět ocitla bez dávek.

Ze dne na den jsem se rozhodla navštívit azylový dům pro matky s dětmi a za tři dny jsem byla nastěhovaná. Po pěti měsících mi umožnili si pronajmout byt a v něm teď s dcerou žijeme.

Dcera má diagnózu ADHD s poruchou hyperaktivity a občas je to s ní těžké. Potřebuje svůj klid a prostor a ten určitě v jedné místnosti nemá. Ve škole se i přes své psychické nedostatky snaží. Já pomáhám jako brigádnice u svého otce, který podniká jako zelinář. Takže stálý příjem nyní mám a mohu se opět postavit na vlastní nohy a pořídit nám zase domov, aby měla Karolínka svůj vysněný pokojíček, klid na hraní i učení. Z celého srdce si přeji zas konečně žít s dcerou rodinným životem, i když zatím bez tatínka.