Prý jste jediná česká aforistka…
Ano, mne samotnou to překvapilo. Upozornil mne na to Jiří Žáček, který dával dohromady Antologii českých aforistů, a objevily se v ní jenom tři ženy, z toho dvě ostatní píšou beletrii a jejich aforismy z ní byly vyjmuty. Takže pravá aforistka jsem tu opravdu jenom já (smích).
Jaké byly vaše literární začátky?
První příspěvky jsem poslala do Dikobrazu, ještě v době jeho slávy a rozkvětu. Moje aforismy se jim líbily a odepsali, že berou vše, a ať napíšu další. Již tam mi dali najevo, že jsem tak trochu rarita. Přestože Dikobraz hodně četly i ženy, tak autoři byli výhradně chlapi. Hlavně známí kreslíři, karikaturisté ale i literáti. Moc ráda na to období vzpomínám, třeba na Honzu Vyčítala, který se ke mně choval jako kavalír a na první schůzi redakce mi uvolnil svou židli. Kdo by čekal galantnost zrovna od trampa! Od té doby jsem psaní propadla a v Dikobrazu jsem zůstala až do jeho konce. Začala jsem psát i krátké povídky a fejetony pro Vlastu a různé sobotní přílohy novin. To vše ale postupně odumřelo, časopisy přestaly fejetony uveřejňovat. Tak jsem se rozhodla neplýtvat materiálem a nashromážděné fejetonové texty jsem vydala knižně jako ucelený soubor. A protože knížka měla úspěch, napsala jsem o rok později ještě jednu také ryze fejetonovou.
Proč jste vyměnila místo v kanceláři za místní knihovnu?
Původní místo jsem musela opustit ze zdravotních důvodů, onemocněla jsem. Když se mé tělíčko umoudřilo a já se dala jakž takž dohromady, začala jsem se poohlížet po novém místě. Vždycky bylo mým velikým snem mít vlastní knihkupectví, prodávat knihy, mít své stálé zákazníky a věnovat se jim. To se mi nesplnilo. Ale v té době se uvolnilo místo v dětském oddělení u nás v knihovně. Absolvovala jsem vítězně konkurz a už čtrnáct let jsem knihovnicí. Vůbec si nedovedu představit, že bych se své knihovnické práce měla z jakéhokoli důvodu vzdát.
To svou práci tak milujete?
Nevyměnila bych povolání knihovnice za nic na světě. Já se na mou duši každé ráno těším do práce, stejně i na konci víkendu. Za celých čtrnáct let se mi nestalo, že bych v poklidný nedělní večer proklínala vidinu pracovního pondělí. Pro práci v knihovně je podstatné mít rád knížky, ale stejnou měrou i lidi. Třeba pro starší čtenáře je návštěva knihovny takovou malou společenskou událostí. Chtějí si s vámi popovídat, svěřit se, pochlubit se s vnoučaty, postěžovat si na zdravotní neduhy. Mezi knihovníkem a čtenářem vzniká pouto, je to vlastně takové knihovnické tajemství, protože co mi říkají čtenáři, nikdy neopustí stěny knihovny. Je to o oboustranné důvěře.
Jací lidé do knihovny chodí?
Je to různé, od maminek s dětmi přes lidi středního věku až k důchodcům. Knížky jsou v dnešní době drahé a vychází jich velké množství, každý si nemůže dovolit je kupovat a mít jich doma plné police. Chodí k nám lékařka, která si půjčuje harlekýnky a červenou knihovnu, aby měla co číst na nočních směnách. Dramat má asi v práci dost, a tak hledá něco nenáročného, odpočinkového. Stejně tak nás navštěvuje čtenářka zaměstnaná jako uklízečka, která zase miluje díla klasiků.
Často se hovoří o tom, že děti přestávají číst, pozorujete to ve vaší knihovně?
Je to tak, ačkoli si na nedostatek dětských čtenářů nemůžu stěžovat, před deseti lety chodily děti víc a asi i častěji. Myslím, že je to na rodině a také na knihovníkovi, aby malému čtenáři poradil a nenechal ho bezradně bloumat po knihovně. Když mi dítě knížku vrací, tak se ho zeptám, jak se mu líbila, co bylo nejlepší, a prozradím, co je moje nejoblíbenější pasáž. Děti mají radost, že se mají o čtenářský zážitek s kým podělit.
Spolupracuji úzce i s naší základní školou, pořádám v knihovně různé akce, výukové programy a soutěže, a tak k nám minimálně jednou do roka zavítají postupně všichni školáci. Snažím se je zaujmout pomocí dobře připraveného programu, motivovat je k četbě, ukázat, že literatura je báječná zábava, které je škoda se vzdávat. Když se mi na konci programu přijde ještě před půl hodinou skeptický osmák nebo deváťák přihlásit jako čtenář, tak je to pro mě největší odměna.
Jaká je vaše nejoblíbenější kniha?
Já miluji knížky od Ivanky Deváté nebo Betty McDonaldové. Mám ráda literaturu humornou, laskavou, která čtenáře pobaví a dobře naladí. Dramata a klasiky jsem četla tak do svých třiceti. Dneska chci, aby mne knížka pohladila a abych se zasmála. Stejně tak chci, aby na čtenáře a čtenářky působily moje knihy. Aby se po jejich dočtení usmívali a měli dobrý pocit.
Co dalšího připravujete?
Vrhla jsem se do psaní příběhu, to jsem doposud nezkoušela. Jsem zvyklá rychle pointovat, aforismy i fejetony to vyžadují, zde to není možné. Román je něco nového, běh na dlouhou trať, ale už jsem tak ve třech čtvrtinách. Dala jsem rukopis přečíst kamarádce-spisovatelce Táně Kubátové, líbilo se jí to, a dokonce mi řekla, že je zvědavá na pokračování. Tak to snad dopíšu (smích). Knížka se bude jmenovat Nechval dne před doktorem, a přestože se děj zčásti odehrává v nemocnici, tak to není vůbec nic smutného. Já svůj způsob laskavého humoru propašuji i mezi fonendoskopy.
Zdeňka OrtováNarodila se 21. 6. 1961 ve Slaném. Vystudovala ekonomickou školu ve Slaném a poté nastoupila jako statistička do místního výrobního podniku. V roce 1994 nastoupila na místo knihovnice v dětském oddělení velvarské knihovny. Publikovat začala v roce 1988. Svými fejetony přispívala do časopisu Vlasta a literárních příloh deníků, aforismy vycházely v humoristickém Dikobrazu. Vydala již 8 knih fejetonů a aforismů (Žena v kurzu, Století vhodné pro ženu, Naše politická kaše, Miniaturní neřesti atd.), z toho dvě pro děti (Polepšovna a Hádej, co je to?). Ve volném čase se ráda setkává s přáteli, chodí na procházky s pudlíkem Beruškou a plave. |
UKÁZKY Z KNIHY "MINIATURNÍ NEŘESTI ANEB POKOUŠENÍ AFORISMY":
* Výstřel ze startovní pistole a tikot biologických hodin ženy mají stejný efekt: muži začnou rychle utíkat.
* Kdo čeká celý život na jednu kometu, tomu každou noc uniká obloha plná hvězd. A kdo se jí dočká, tomu už nikdy hvězdy nebudou stačit.
* Kynologická rada, že vašeho psa nejlépe potrestáte stočenými novinami, je nesmysl, neboť zprávy, které v nich vyděsily vás, se psem zpravidla ani nehnou.
* Pánové, kteří považují jizvy za symbol mužnosti, se dělí na dvě kategorie: zatímco jedni vyhledávají souboje, druzí spoléhají na neštovice.
UKÁZKY Z KNIHY PRO DĚTI "POLEPŠOVNA":
* Odvaha je, když si maminka oblékne na večírek šaty, které jí nesluší. Hrdinství je, když tam i přesto s ní tatínek jde.
* Maršálku, kdyby učitel výtvarné výchovy viděl, jak kreslíš, dal by ti jedničku z kreslení. A kdyby viděl, co kreslíš, dal by ti dvojku z chování.
* Abstraktní umění je, když kreslím řeku, dojde mi modrá barva, místo ní použiji hnědou a paní učitelka dá můj výkres na nástěnku pod názvem Nádraží.
* Babičky a dědečkové jsou příbuzní, kteří se před péčí našich rodičů schovali v domově důchodců.
