V momentě, kdy jsem zjistila, že se v den mých osmnáctin běhají ve versailleských zahradách závody na dlouhé tratě, bylo rozhodnuto. Vybrala jsem si kratší, osmikilometrový běh, který byl rezervován pouze pro ženy od šestnácti let až třeba do stovky. Byl nazván „La course des princesses“ a účastnice byly pobízeny, aby se na běh převlékly za princezny: korunky, sukně, šaty, rukavičky… Nejoriginálnější kostým bude odměněn cenou.
Přihlásila jsem se přes internet a startovní číslo jsem si vyzvedla den před závodem. Společně s ním jsem obdržela i sportovní tričko, bio čaj, vlhčené ubrousky, bonbonky a spoustu slevových kupónů.
Kvůli problémům s dopravou jsem na místo závodu dorazila jen dvacet minut před stratem. Spěch, zmatky, nervozita. Když se ptám, kde je start, dostanu pouze odpověď: „Běžte za davem.“ Dorazím na start s rozvázanými tkaničkami a startovním číslem v ruce a zjišťuji, že společné rozehřívání už dávno začalo. Úplně vyklepaná se vmísím do davu až někde daleko v druhé polovině startovního pole.
Je to můj první hromadný start, minimálně první takhle velký (je nás okolo třech tisíc), a zároveň první takhle dlouhý závod, a tak nevím, co očekávat. Bojím se, že celý závod bude jen nepříjemná tlačenice. Že mi bude zavazet startovní číslo. Že kvůli únavě z nevyspání nebudu moct pořádně běžet. Že nejsem dostatečně protažená a natáhnu si sval. Že mi opět křupne v kotníku a budu muset osm kilometrů odkulhat. Že budu potřebovat na záchod. Že ztratím gumičku. Že se mi odlepí náplasti z puchýřů. Že budu mít žízeň…
Ale start má zpoždění, hraje hlasitá hudba a organizátor volá, ať tančíme. A tak tančíme, skáčeme, tleskáme, křičíme a všechna nervozita úplně mizí a nahrazuje ji nadšení. Vidím kolem sebe dospělé ženy v tylových sukýnkách, s korunkami, s pomalovanými tvářemi. Docela lituji, že jsem si nestihla sehnat kostým.
Vybíháme s elegantním dvacetiminutovým zpožděním. Start si odpočítáme samy, žádná startovní pistole. Ze začátku spíše pouze jdeme, ulička je příliš úzká. Ale po chvíli se cesta rozšíří, vzdálíme se divákům, dav se trochu protrhá a začíná nádherný běh zahradami. Běžíme po dlážděné cestě, přes trávu, přes kaluže, přes bahno i písek. Každý kilometr je označený, což je víc údajů, než kolik mám, když běhám normálně.
Několikrát jsem chodila do atletiky, když jsem byla mladší, ale vždy jsem toho brzy nechala z jednoho důvodu: nesnáším závody. Možná mi chybí soutěživost, ale přijde mi, že se na závodech z běhu vytratí všechno kouzlo a zapomenou se hesla o tom, že běh je o spojování lidí a radosti. Najedenou je jenom o startovní pistoli, vteřinové ručičce, lepších teniskách a ostřejších loktech. Ale teď…Teď, když běžíme všechny společně k jedinému cíli, když tisíce tenisek tvoří jeden rytmus, cítím něco úžasného.
Povznášející pocit sdílení něčeho krásného. Přidá mi, že jsem součástí velkého celku, ale zároveň úplně volná. Je v tom neskutečná svoboda a podpora. Všechny starosti zmizely, zbyla jen čistá radost z běhu. Teď, když míjíme vodní kanál, stromy i louky, říkám si: To je ono. To je ono! Už vím, proč běhám! Mám pocit létání. Celou dobu se usmívám, s každým krokem mi přibývá energie. Začíná pršet, směju se. Rozhodnu se zrychlit a rozesměju se naplno, když tělo s lehkostí zareaguje. Skoro brečím radostí, což se při běhu občas stává, ale tentokrát cítím něco nového, tak silný zážitek z běhu jsem nikdy neměla. Dokonalost.
Jak se propracovávám dopředu, atmosféra i běžci se mění. Ze začátku míjím postarší babičky, které si stíhají při běhu povídat, a ženy s korunkami, jedna má dokonce vlečku, jiná sněhurkovský kostým. Běžím kolem mladších i starších, hubených i širokých, opravdových závodnic i těch, co běží jen tak pro zábavu. Je pravda, že čím víc jsem vepředu, tím méně kostýmů vidím. Tady potkávám spíše odhodlané běžkyně, které si pomocí mobilů čí hodinek kontrolují svoji rychlost. Ke konci vídám také ty uštvané, lehce vytřeštěné výrazy, jaké mají všichni běžci, když do toho dávají opravdu vše. Možná to je to krásné: tenhle závod představuje široké spektrum běžců a místo je tu opravdu pro každého.
S každým kilometrem zrychluji, s každým kilometrem se mi běží lehčeji. Voda, banány a pomeranče nachystané v polovině závodu vůbec nejsou potřeba. Mám pocit, že můžu běžet napořád.
Všechny běžíme společně. Ať už pomaleji, nebo rychleji. Ať už s úsměvem, nebo na pokraji sil. Jsme jeden celek. Mám pocit, jako by vzduch vibroval pozitivní energií. Dobrá nálada se nevytrácí. Nikdo se Vás nesnaží shodit, když ho předbíháte, však proč taky, medaili dostane každý.
Poslední kilometr do cíle je celý lemovaný hlasitými diváky, kteří nás všemožně povzbuzují. Směju se nahlas a zrychluji ještě víc a víc. S jednou černoškou společně sprintujeme cílovou rovinkou. Všichni tleskají. Je to neskutečné.
Po doběhu cítím kupodivu víc energie, než při startu. Dostávám jablko, tři pitíčka a medaili. Jsem z toho nadšená. Možná to bylo díky francouzskám, které klidně běží osm kilometrů v šatech. Možná díky krásným zahradám. Možná dneškem. Nebo možná jsou takové všechny delší závody, ale pro mě to rozhodně bylo něco neobyčejného. Myslím, že každý účastník se musí ještě další tři dny stále usmívat, i ve spánku. Minimálně já si připadám neskutečně volně a lehce a neustále se připitoměle zubím.
Asi aby vyvážili zpožděný start, vyhlašování vítězů začíná dříve, než se čekalo, takže vidím jen kategorii veteránů. Až z vyvěšených výsledků zjišťuji, že ve své kategorii jsem odběhla první. Páni! Trochu mě mrzí, že jsem nebyla při předávání, ale ne kvůli ceně, pro tu se neběhá. Navíc ten zážitek z běhu je nejlepší cena, jakou kdo může dostat.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
