Ona
Zita Marinovová, debutující režisérka, scenáristka a producentka

Zita Marinovová, debutující režisérka, scenáristka a producentka | foto:  František Vlček, MAFRA

Zásadní bylo „ano“ od Jiřího Langmajera, říká režisérka Sezn@mky

  • 40
S neuvěřitelnou vírou ve svůj sen a bez nejmenší zkušenosti se Zita Marinovová, autorka čtyř úspěšných povídkových knih, rozhodla dobýt filmové pole. Debutuje s ironií sobě vlastní hned ve třech rolích: jako scenáristka, režisérka a producentka.

Zita Marinovová

  • Narodila se v roce 1968 v Karviné, kde odmaturovala na matematicko-fyzikálním gymnáziu. Po neúspěšných pokusech o studium na fakultě žurnalistiky v Praze se začala psaní věnovat v časopise Playboy.
  • V roce 2004 se stala šéfredaktorkou ženského magazínu Look, kde zveřejňovala své povídky, z nichž po roce vytvořila rukopis své první knihy. Ten následující tři roky vozila v kufru auta. Když ho konečně nabídla náhodně vybranému nakladatelství, nejenže byl s nadšením přijat, ale vydala zde v následujících čtyřech letech ještě další tři knihy. Pátá v pořadí vyjde v září 2016 pod názvem Z@tloukači a je volným pokračováním Zitina scenáristického a režisérského debutu Sezn@mka.
  • Jako redaktorka působila v týdeníku Story, později v televizním pořadu Top Star magazín a dva roky působila jako manažerka zpěváka Martina Maxy. Nyní pracuje na šéfradoktorském postu magazínu Estetika.
  • Je rozvedená, z manželství má dvě dospělé děti Andreu (24) a Nicka (23). Žije v Praze.

Neuvěřitelně zní i příběh zrodu filmové prvotiny, stejně jako její cesta z lavice matematicko-fyzikálního gymnázia, přes tanec u tyče, povídky v pánském časopisu až po první knižní rukopis a premiéru filmu Sezn@mka, který právě vstoupil do kin.

Na filmové půdě jste nováčkem, ne tak v literární tvorbě. Kdy se ve vás pisatelský duch probudil?
Psaní mě bavilo od malička. Někdy ve čtvrté třídě základní školy jsem sama, bez vědomí rodičů, napsala první povídku s názvem Dopravní pohádka, poslala ji do Ohníčku a vyhrála celonárodní soutěž dětského literárního projevu. Podruhé jsem zkusila poměřit síly v soutěži až na matematicko-fyzikálním gymnáziu na popud profesorky češtiny a znovu jsem zvítězila. Později jsem si ke studiu na vysoké vybrala žurnalistiku. Třikrát jsem to tvrdošíjně zkoušela a třikrát mě nevzali.

Zanevřela jste?
To ne, přišla jiná příležitost. Byla jsem mladá, dlouhonohá blondýna a na chvíli jsem se nechala unést pro změnu světem modelingu, prošla nějakými kurzy a nakonec pod hlavičkou Pragokoncertu odjela na jih Evropy tančit u tyče.

Vím, že milujete ironii, ale tohle myslíte vážně?
Ano. Pravda, nebylo to přímo u tyče, smlouvu jsem měla na černé divadlo. K tomu jsem tančila v řeckých a italských klubech, abych se vyjádřila přesně. Mě to bavilo. Byla taková doba.

Byla jste divoženka?
Ne, to ne. Odjakživa veškerý svůj volný čas trávím tak, že sedím doma a čtu. Taky se dneska vlastně hrozně divím, že jsem někam vůbec byla schopna odjet. Normálně se totiž bojím komunikovat s cizími lidmi a vstupovat do cizího prostředí. Nicméně mládí asi takhle funguje. Mně ale stačily dva roky takového života a raději jsem se ve dvaadvaceti vdala, porodila děti a zůstala s nimi doma.

Než jste se stihla rozvést, ještě jste díky kontaktu svého exmanžela, showbyznysového světoběžníka, zahájila psaní povídek pro Playboy?
Tak nějak to bylo. Už tehdy mě inspirovaly vztahy a zoufalé historky z mého okolí. A už tehdy jsem vsadila na humor. Jeho optikou nahlížím i vlastní život, kterého je v mých povídkách taky kus.

Sbírka těchhle povídek, včetně nových z doby, kdy jste šéfredaktorovala jednomu ženskému magazínu, vyšla posléze knižně. Od té doby jste napsala další tři knihy a upsala se na několik let společensko-bulvárnímu titulu. Proč od knih do bulváru?
Taky jsem mezitím pracovala u pumpy anebo jako servírka. Divíte se? Nelpím na společenském kreditu. Důležité bylo uživit sebe a své dvě děti. A hlavně, já sedm let ve Story nepovažuji za nějaké zaprodání se. S kýmkoli jsem kdy dělala rozhovor, vždy měl dobrou zkušenost. A pro mě to byla škola redaktorské práce. Naučila jsem se řemeslný dril.

Proč pak pokukování po scénáři, když se dařilo?
Nějak mě přestalo bavit psát knížky. A kam se chcete posunout dál s psaním? Dva roky jsem měla brouka v hlavě a přemýšlela, o čem to bude. Původní idea byla, že napíšu coververzi Kristiána, protože ten film miluji. Jen jsem si lámala hlavu tím, kde by dneska pracoval. A seznamka se mi zdála nejefektivnější pro navazování vztahů se slečnami. Kolem téhle myšlenky se pak vytvořil nový příběh, inspirovaný všemi mými kamarádkami, které na seznamkách jedou a mají spoustu historek, které jsem vytěžila.

Seznamky jsou taková studnice?
Aby ne. Dneska je normální tam být. Vždyť koho potkáme v našem věku rozvedených čtyřicítek či dokonce třicítek? Buď jsou chlapi kolem nás zadaní, což jim nepřekáží, ale nám asi ano, nebo jsou to idioti, což je ten důvod, proč jsou nezadaní. Nechci tím říct, že na seznamkách je to samý trouba, ale je z toho aspoň kopec inspirace.

Máte sama zkušenost s internetovou seznamkou?
Ani jedinou. Já bych si nikdy nepsala s cizím člověkem, panebože!

Zač nás trestají Sezn@mkou? Víc úkaz než film

Přečtěte si zdrcující kritiku od Mirky Spáčilové.

Jiří Langmajer

Jak dlouho jste scénář psala?
To snad ani nechci říkat, ale budiž. První verze byla hotova za osm dní. Měla sto obrazů. Já ale vůbec předem nevěděla, jaké má mít scénář náležitosti. Teprve když byl na světě a já v knihovně náhodou objevila knížku Škola filmaření, zjistila jsem, že jsem ho celý intuitivně napsala přesně podle pravidel. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale byla jsem opojená sama sebou, že to mám dobře bez špetky průpravy.

Tušíte, proč se dnes někteří autoři bouří, že jim bylo téma seznamky „ukradeno“?
Protože v jednu dobu měly filmové produkce na stole skutečně stejné téma od více scenáristů. Myslím, že jsme byli celkem tři, koho zajímala různým pohledem seznamka. Já přišla prý až poslední, ale podle všeho se můj scénář líbil nejvíc. Konec konců jinak by si ho nejspíš ostřílené produkce nevybraly.

Troufla jste si coby debutant rovnou na ostřílené produkce?
To ne. Začala jsem psát a v podstatě riskovala, že tvořím do šuplíku. Znala jsem ale člověka z branže, který se tak nějak přelévá šoubyznysem, zajišťuje investory a jehož jméno nechci uvádět, ale byl to on, kdo mě pobídl k natáčení. Slíbil obstarat peníze a přivedl mě ke dvěma produkcím.

Proč producentský post nakonec zůstal ve vašich rukách?
Protože jsem si, posílena zájmem profíků z oněch produkcí, dala dohromady jedna a jedna a řekla si, že můj scénář má šanci na úspěch a že se nechci nechat pasovat jen do role autora, se kterým se při zrodu filmu už nikdo nebaví. Věděla jsem, že se to děje. Četla jsem, že špatnou zkušenost měla třeba Bára Nesvadbová s filmovou podobou své knihy. A já si za každou cenu potřebovala udržet kontrolu. A tu může mít producent. A po pravdě, ani případný výdělek by nebyl k zahození.

Z čeho jste usuzovala, že ostřílené produkce mají skutečný zájem, že tuší potenciál?
Protože na mě vyvíjeli nátlak, abych jim svůj scénář přenechala. Jeden z šéfů na schůzku dokonce přivedl všechny šarže zvučných jmen, od scénografa po kostýmního výtvarníka, aby ve mně vzbudil dojem, že už je to upečené. Jenže na mě vydírání neplatí. Chovám se v tomhle jako chlap a nenechám se obalamutit.

Které produkce to byly?
To bych taky nerada říkala, nehodí se to a není to důležité. Ale kdyby na to přišlo, všichni je znáte.

Založila jste tedy sama produkční firmu?
Vytvořili jsme takový pakt: já, onen protřelý muž s kapitálem a kameraman Jirka Markvart, což byl náš společný kamarád. Točili jsme spolu jeden klip pro Martina Maxu. A on zariskoval stejně jako já a bez zkušeností s filmem se chopil obrazové stránky.

Proč jste neoslovila někoho, kdo má větší praktickou zkušenost s filmovou kamerou?
Protože nikoho takového osobně neznám. Já se přece bojím mluvit s cizími lidmi. Já se musela obklopit kamarády.

Jako dva nováčci v branži jste se konejšili tím, že je vás víc a nebudete se bát vlka nic?
My se nemohli bát. Naopak, museli jsme si naprosto slepě věřit. Když řekl kameraman, že ví, jak se to dělá, nepochybovala jsem.

Neříkejte, že šlo všechno hladce.
Neříkám. Ve chvíli, kdy jsme nakoupili vlastní filmovou techniku a já začala řešit herecké obsazení, ukázalo se, že náš třetí kumpán žádné peníze nemá a žádné nesežene. Jenomže to už rozjetý vlak nešel zastavit. Byli bychom přinejmenším strašně trapní.

Před sebou nebo jste něco, co není jisté, vypustili do světa?
Nejde v branži utajit, když hledáte obsazení. Oslovujete herce a ti o tom mluví. Pro mě, a vlastně pro celý tenhle projekt, bylo zásadní „ano“ od Jiřího Langmajera. Už když jsem psala scénář, viděla jsem ho a slyšela v hlavní roli. Podotýkám, že jsem ho tehdy osobně vůbec neznala a nikdy jsme spolu nemluvili.

V zájmu svého snu jste přeprala sama sebe a oslovila hereckou stálici?
Poprvé jsem mu scénář poslala po agentovi a myslím, že ho asi ani nečetl a vzkázal mi, že nemá čas. Já to ale nechtěla vzdát moc brzo a po jeho osobní manažerce jsem Langmajerovi nabídla scénář podruhé. Asi to byl správný čas, protože zavolal, že se můžeme potkat. To ještě nezněl moc příjemně, ale dal mi šanci. Když jsme se posléze setkali, roli vzal. Líbila se mu, stejně jako scénář. Vzápětí ženskou roli přijala jeho životní partnerka Adéla Gondíková a všechno začalo jít snadněji. Co si budeme povídat, silná jména dodávají punc kvality a smývají debutantskou pachuť.

Neměla jste strach, že může být ke škodě vaše zaháčkování s bulvárem?
Kvůli svému filmu jsem s profesí redaktorky v bulváru skončila. Musela jsem si vybrat. Zůstala jsem víc než rok bez práce, žila z úspor, které samozřejmě časem došly, a i když jsem odnedávna znova na postu šéfredaktora zcela jiného žánru, na začátku jsem podřídila vše svému snu. Vsadila jsem na jednu kartu.

Včetně toho, že jste se ujala režie?
To bylo nouzové řešení. Sice jsme nakonec s pomocí naší nové společnice, jak jinak než kameramanovy kamarádky, šlechetné to ženy a mecenášky, dali základní nutný kapitál dohromady, ale peníze na režiséra už nezbyly. Doteď se cítím rozpačitě, když mám vystupovat jako režisér. Se scenáristkou se dokážu ztotožnit, ale režisérkou se necítím.

Jak velký musel být pro zajímavost potřebný obnos?
To si nechám s dovolením pro sebe, ale v Hollywoodu nejsme. Nepotřebovali jsme tolik, všechno jsme si dělali sami. Lokace jsme objeli, castingy jsme vypustili, dvě produkční jsem přibrala až v rozjeté fázi a celý štáb čítal všeho všudy asi deset lidí.

A točili jste na jednu kameru. Rok uplynul od vzniku scénáře do první klapky loni 2. září. Jako producentka jste obstála, peníze a lidé byli pohromadě. S jakým odhodláním jste nastupovala na plac jako režisérka?
Když něco napíšete, tak máte logicky nejlepší představu o tom, jak to má vypadat, ale samozřejmě neznáte řemeslo. Vyptávala jsem se známých, co takový režisér dělá, a zjistila jsem, že každý má svou metodu. Neexistuje univerzální pravidlo. Tak jsem si našla svou cestu a klidně jsem hercům některé scény i předehrávala. Ono už ve scénáři bylo důsledně rozepsáno, kdo se kam podívá, jak se u toho tváří a jak se cítí, protože tak jsem byla zvyklá psát knihy. Jinak si čtenář neudělá správný obrázek.

Co na to herci?
Byli spokojení. A já taky. Než se rozběhla kamera, řekli jsme si, co a jak, a já pak mohla být neviditelná. Ve většině případů jsme vzali už první klapku. Sice jsme jich natočili pro jistotu vícero, ale vlastně zbytečně.

Herci byli mnohem zkušenější než vy, nikdo z nich o vás nikdy nepochyboval?
Ne. Nikdy mi nikdo z nich nedal znát, že jsem elév a nikdo se nesnažil převzít velení. Možná o mně pochybovali, než si přečetli scénář, ale potom už se nic takového nedělo. Ano, párkrát se mě někdo zeptal, zda se nebojím, ale k důvěře stačilo mé ujištění, že rozhodně strach nemám.

Ani si někdo z herců nenechal zaplatit ono podstupované riziko?
Ne. Všichni si vzali úplně normální honorář a myslím, že spíš menší než větší.

Štáb tvořili vaši přátelé, z nějaké části z bulvární branže, pracovali zadarmo?
Všichni pracovali za odměnu, i když menší, než by si běžně řekli. Oni chtěli být u toho se mnou. Podporovali mě v mém štěstí. A když zmiňujete bulvár, tak s ním měla zkušenost jen moje kostymérka, kluci od techniky a „píáristi“. Tenhle fakt ale neměl s filmem nic společného, všichni fungovali v jiných profesích.

Za šestnáct dnů jste natočili celý film, vše klaplo, ale to ještě neznamená, že jde automaticky do kin.
No právě. V tom byl kámen úrazu. Já netušila, že se musím na filmového distributora obrátit dřív, než vůbec začnu točit. Naivně jsem věřila, že dáme náš hotový výtvor některému z nich a on ho automaticky dostane do kin. Jenže tak to, jak říkáte, nefunguje. A ke všemu existuje jakási tichá dohoda, kterou částečně chápu, že v případě, kdy je producent, režisér i kameraman debutant, žádná distribuce film nevezme, protože je to přílišný risk.

Že byste se lekla, nepředpokládám.
Naopak. Říkala jsem si, opojená dosavadním zdarem, že takový film přece nemůže nikdo skutečně odmítnout. Ani na sekundu jsem něco takového nepřipustila! A vyplatilo se. Nakonec se přes pomoc známých, jak jinak než něčích přátel, podařilo přesvědčit Bonton Film, aby se na náš předstřih alespoň podíval.

Očima

Působí trochu tajemně. Možná proto, že od emancipované blondýny se čeká větší dávka expresivity. Ona ale během hovoru nikam nechvátá, mluví klidně a nikam se necpe, o ničem nepřesvědčuje. Jakoby se nedrala o své místo na slunci. Přitom je sakra dobrý vypravěč. Aby ne, když celý život pozoruje a naslouchá lidem, jejichž příběhy používá jako stavební pletivo pro své spisovatelské počiny. Nedoprovází svou řeč přehnanými gesty, nenechá se unášet emocemi. Co ale dokáže využít bravurně, je skutečně ironie, černý humor. Bez mrknutí oka shodí sebe, událost, situaci, která ji obklopuje. A když se zasměje, pak zvláštním, vřele zabarveným, uklidňujícím smíchem, který - nevím proč - svádí k chuti slyšet ho znova.

Vím, že mi neodpovíte konkrétně, ale můžete přikývnout. Museli jste někoho zkorumpovat?
Ne. Všechno se dařilo na bázi osobních kontaktů, čisté vstřícnosti. A když se něco zaseklo, rychle se nitky mezi přáteli navazovaly. Je to asi neuvěřitelné, já vím, ale onen bezprizorní stav, kdy jsme nevěděli, zda se dostaneme do kin, trval všeho všudy asi dva týdny. Takže jsme se ani nestačili zabít.

Nikdy za celou tu dobu jste nepropadla skepsi a nechtěla svůj sen z racionálních důvodů vzdát?
Ne. Nikdy mě nenapadla věta “tak tímhle to končí“. Vždycky totiž, když něco krachlo, objevilo se něco ještě lepšího. Asi budu působit jako blázen, ale já se pak už při jakékoliv špatné události nadšeně rozhlížela, odkud přijde ta fajnovější možnost. A tohle vidění světa jsem si přenesla i do osobního života. Věřte mi, funguje.

Soudím správně, že třeba muž po vašem boku je toho důkazem?
Na to nevím, jak odpovědět. Není přímo po mém boku, ale řekněme, že existuje někdo, kdo mě baví. Jen se neví, jak to dopadne. A já už se nesnažím zvrátit života běh. Co nemůžu ovlivnit, to neřeším. A pro to, co mám ve svých rukách, udělám maximum, ale aniž bych se jakkoliv přetvařovala. Stačilo, že jsem se celý život snažila zalíbit. Dneska vím, že je to krátkozraké. Tohle iluzorní přestrojení nevydrží. A proč by taky mělo? Když něco má být, bude to. Tomu věřím a tak to bylo i u filmu.

Evidentně distributora zhlédnutý film přesvědčil tak, jako všechny předtím scénář. Premiéra proběhla minulý týden. Ač jste podle všeho „nakažena“ stoickým klidem, očekáváte alespoň čísla návštěvnosti s napětím?
Film buď vydělá, nebo ne. Ti, kdož jsou na seznamkách, by měli přijít do kina na obyčejnou komedii. A tam jsou všichni. Takže já očekávám světlé zítřky.

A když nenastanou, co můžete ztratit?
Možnost pokračovat v téhle práci. Dost lidí, kteří skončí průšvihem, se neostýchá zkusit to znovu, vím. Já bych ale raději před dalším filmem práskla o stůl „sívíčkem“ s úspěšným debutem.