Paní Danuše po operaci trojklanného nervu v nemocnici v Ostravě.

Paní Danuše po operaci trojklanného nervu v nemocnici v Ostravě. | foto: Archiv čtenářky

Bolesti trojklanného nervu mě ničí šest let. Přidal se i zánět na mozku

  • 17
Šílené bolesti trojklanného nervu mě trápily šest let, ale lékaři mi nedokázali pomoci. Až neurochirurg Tomáš Hrbáč zlepšil můj stav a částečně mě zbavil opiátů. Pak přišla další rána, onemocněla jsem zánětem mozkových blan. Paní Danuše napsala další příběh našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Vše začalo 18. října 2007.  Od té doby procházím peklem a utrpením. Jen ten, kdo poznal bolesti trojklanných nervů, to může pochopit. Prošla jsem operacemi i hospitalizacemi v několika nemocnicích: v Motole, Vojenské nemocnici, Na Františku, ve Výzkumném ústavu v Praze, který spadá pod nemocnici na Karlově náměstí. Operovali mě i Gama nožem v nemocnici Na Homolce a nic nepomohlo.

Lékaři si už se mnou nevěděli rady, a tak jsem nakonec skončila v nemocnici Na Bulovce ve Výzkumném ústavu centra bolestí, kam jsem jezdila pro opiátové léky. Prožila jsem celkem 10 kolapsů z bolesti.

Pomohli mi v Ostravě

Stále jsem hledala, kdo by mi mohl pomoci a našla na internetu kontakt na neurochirurga Tomáše Hrbáče z Fakultní nemocnice v Ostravě. V lednu 2012 mě přijal a ještě týž měsíc operoval (mikrovaskulární dekomprese), čímž mě zbavil opiátů.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Ještě  ten samý rok jsem se do nemocnice znovu vrátila na umrtvení trojklanného nervu. Poprvé mi začalo selhávat srdce, tudíž se to muselo přerušit. Později jsem podstoupila i ozáření nožem (Cybernife).

Bohužel bolesti se znovu objevily, proto jsem letos v červenci opět nastoupila do Ostravy na neurochirurgii. Znovu jsem absolvovala umrtvení trojklanných nervů.  Za dva dny po umrtvení jsem mohla domů. Byla jsem tak šťastná. Ráno jsem poděkovala všem sestřičkám a panu doktorovi Hrbáčovi a sanitkou se z Ostravy vracela konečně zpátky domů do Teplic.

Málem mě zabil meningokok

Ale už v sanitce mě začala bolet hlava. V jednu chvíli se mi chtělo zvracet. Pak jsem měla pocit, že stále usínám. Po pěti hodinách cesty jsem byla doma. Muž ze sanitky mi dal tašku do předsíně a odešel. Těšila jsem se, že večer přijede přítel. Najednou mi bylo mdlo a padla jsem na zem.

Více si nepamatuji, upadla jsem do bezvědomí, našel mě až přítel s mým synem. Všechno už vím jen z vyprávění, probrala jsem se na JIP na infekčním oddělení s těžkým zánětem mozkových blan, který byl vyvolaný meningokokem. Lékaři bojovali o můj život. Věděla jsem, že kdyby mě našli doma později, nepřežila bych. Pomohlo mi nasazení kvalitních a silných antibiotik.

Děkovala jsem se slzami v očích každé ráno, že žiji. Zpočátku mi vázla řeč, nesměla jsem nic, ležela jsem v šeru, některá slova mi nešla vyslovit. Mozek jako by správně nefungoval.

Po týdnu jsem směla na hodinu na televizi. Problém mi dělalo třeba i luštění křížovky. Z JIP mě za čas přesunuli na normální lůžkové oddělení. Tam jsem ještě prošla vyšetřeními a bohužel se ukázalo, že mám na žlučníku kámen o velikosti 2,5 cm, plus  kamínky. Až tedy budu po rekonvalescenci, musím nutně na operaci žlučníku, ale také jet znovu do nemocnice v Ostravě. Opět mě víc bolí trojklanné nervy. K mé smůle mi právě zánět mozkových blan vrátil tyto kruté bolesti.

Zatím ještě minimálně dva měsíce musím dodržovat vše, co mi lékařka z infekčního oddělení řekla. Předepsaný režim  teď samozřejmě držím, ale i dietu na žlučník. Slova sice ještě váznou, ale učím se. Moc toužím, aby přišel jeden rok bez nemocnice, toužím žít bez bolestí.