Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Záchvatovité přejídání je problém psychiky. Jak na ně vyzrát?

  • 15
Když na ulici vidíte někoho skutečně obézního, napadne vás, že se prostě často přejídá. Že ale něco takového může dělat někdo, kdo váží šedesát kilogramů, by vás ani ve snu nenapadlo. A přesto patří záchvatovité přejídání k poruchám příjmu potravy, které jsou stejně časté jako anorexie a bulimie.

Jídlo od pradávna považujeme za druh odměny či prostředku k dosažení spokojenosti a příjemných pocitů. Romantická večeře patří k námluvám, slavnostní oběd k oslavám promocí a různých životních jubileí, kousek čokolády k upravení pocuchaných nervů, když vás naštve šéf.

Každý z nás se někdy přejí a je to docela normální. Pro některé je však jídlo nejen součástí jejich života, ale jeho středobodem.

„Záchvatovité přejídání je charakterizováno tím, že postižený neustále přemýšlí o jídle. Jí i tehdy, když nemá hlad, jídlo je pro něj radostí a odměnou, řeší jím špatné i dobré zprávy, nudu či osamělost,“ vysvětluje Dana Dufková, psychiatrička Polikliniky na Národní.

Je jedno, co jíme, chutě nerozhodují. Nezáleží na tom, že už jsme dávno sytí, hlad nehraje žádnou roli. „Nemocný požívá velké dávky jídla, hltá a končí až tehdy, když je mu opravdu špatně. Záchvatovité přejídání patří mezi poruchy příjmu potravy, noční přejídání mezi poruchy spánku,“ upřesňuje lékařka.

Problém: Jídlo milujeme i nesnášíme

Když je po všem, přijdou výčitky – zase jsme to nezvládli. Máme pocit, že jsme zklamali, protože si nedovedeme poradit ani s něčím takovým, jako je jídlo. Tolik se stydíme, že své psychické onemocnění tajíme před ostatními, a tím oddalujeme svou šanci na vyléčení. Někdy se to pokoušíme řešit sami, například velmi přísnými dietami. Celé týdny se můžeme omezovat v jídle, kontrolovat jeho množství, počítat kalorie – a pak najednou zlom, po němž následují opět období nezřízeného přejídání.

Co si pamatovat

Přejídat se i nejíst – oboje je pro naše zdraví katastrofa. Dlouhodobě neléčené poruchy příjmu potravy mohou být příčinou padání vlasů, lámání nehtů i zhoršené kvality pleti. Můžeme mít problémy s trávením, trpět bolestmi břicha i žaludku. Velmi často přichází i reflux jícnu (zpětný tok žaludečního obsahu do jícnu).

(ilustrační snímek)

Tělo má navíc nedostatek živin pro normální fungování, a proto mají lidé s poruchami příjmu potravy nízký tlak, poruchy menstruace, nedostatek draslíku v krvi apod.

Není výjimkou, že se obě období vystřídají i během jednoho jediného dne. Ráno si připravíme lehkou snídani, na oběd nezbude čas a večer po příchodu domů vybílíme spíž. A druhý den je naprosto stejný.

„Záchvatovité přejídání se sice může vyskytovat i samostatně, většinou však v anamnéze postiženého zjistíme období masivního držení diet nebo dokonce i anorektická období. Rovněž se může vyskytovat i u jiných duševních poruch (úzkostné stavy, deprese), při hormonálních poruchách nebo vlivem některých farmak,“ vysvětluje doktorka Dufková.

Poruchami příjmu potravy, tedy i záchvatovitým přejídáním, trpí nejčastěji dospívající dívky. Může za to nesmyslný fenomén štíhlosti, kvůli němuž mladí lidé podléhají neuvěřitelným dietám. Právě ty ale mohou odstartovat přejídání. Přispívá k němu však i sedavý způsob života a rozšířený zvyk vzít si k počítači nějakou tu dobrotu, abychom si tu práci trochu zpříjemnili. Jídlem řešíme i neúspěchy či pocity osamělosti.

Výhra: Přiznat si, že to neděláme dobře

Prvním krokem k úspěšné léčbě je přiznat si, že s námi není něco v pořádku. V takovém případě zpravidla stačí ambulantní léčba – nejlépe v péči psychiatra. U závažnějších případů s výraznou ztrátou hmotnosti je ovšem nutná hospitalizace, kde odborníci dohlédnou na zvýšení energetického příjmu a pomohou nám se základním zvládnutím psychického stresu. Tím to však nekončí.

Je zapotřebí, abychom si společně s lékaři a dalšími odborníky, jako jsou například nutriční terapeuti, stanovili nový stravovací režim s cílem postupného zvyšování hmotnosti. Nedílnou součástí léčby je psychoterapie, která může mít individuální, skupinovou či rodinnou formu.

Vyléčení žádá disciplínu

Určitě každého napadne: Když se budu léčit, zbavím se toho problému jednou provždy?

Lékařka Dufková na to odpovídá: „Recidiva hrozí prakticky stále, zvláště u lidí se sklonem k obezitě. Postižení by se tedy měli vyhýbat stresovým situacím, volný čas vyplnit vhodnými aktivitami a nepropadat pocitům osamělosti.“

Jak může okolí poznat, že trpíme poruchou příjmu potravy?

- Nakupujeme tajně a snažíme se skrýt, že jídlo konzumujeme.

- Když nás někdo vidí, že jíme, stydíme se, možná se snažíme i obhájit se.

- Hovoříme o tom, jak báječné jsou přísné diety, avšak sami jsme stále „při těle“ (platí jen pro ty, kteří obézní skutečně jsou; jak ale víme, obezita není ani u záchvatovitého přejídání nutná podmínka.)

- Dokážeme sníst neobvykle velké množství jídla. Není problém, abychom spořádali celý dort, vyjedli lednici, dali si několik jídel za sebou.

- Jídlo je naším věrným průvodcem; denně jíme více než tři hlavní jídla a dvě svačiny.

- Neřídíme se hladem, jíme, i když jsme sytí.

- Jestliže se dozvíme něco příjemného, jíme. Jíme ale i tehdy, když nová zpráva je špatná.

- Jídlem zaháníme nudu, nervozitu, vztek, osamělost, smutek... Prostě jídlo je náš všelék.

- Celý denní program se točí kolem jídla – plánujeme si ho podle jídla, případně si plánujeme, jak se jídlu vyhnout.

- Hledáme takové přátele, s nimiž by nás mohly spojit aktivity provázené konzumací jídla.

- Dodržujeme rituály točící se kolem potravin a jídla, které připadají ostatním poněkud zvláštní.

- Nechceme zůstat sami tam, kde je dostupné jídlo.

- Po konzumaci jídla se cítíme zahanbeni a pronásledují nás pocity viny.

- Jsou období (dny, týdny, měsíce), kdy se nezřízeně cpeme, a období, kdy držíme tvrdé diety.

- Provázejí nás neustálé obavy z toho, že budeme obézní.

Článek vyšel v listopadovém vydání časopisu Zdraví.