Od doby, co si pamatuju, tak herečku. Bavilo mě převtělovat se do různých lidí, vcítit se do nich. Dokonce jsem hrála v divadle, nějaké geny po předcích se u mě projevovaly, ale v pubertě jsem se začala strašně stydět, a byl konec.
Podporovali vás v hraní rodiče?
Spíš odrazovali, jsou hodně konzervativní, nechtěli ze mě mít komediantku.
Nakonec jste ředitelka muzea, to je seriózní povolání. Studium historie byla z nouze ctnost?
Vůbec ne. Druhá moje láska byly dějiny, přivedl mě k ní otec, velký milovník historie. V dětství nás stále vozil po památkách. Chtěla jsem studovat dějiny umění, ale protože jsme to měli u komunistů "polepené", měla jsem obavu, že se na tento exponovaný obor nedostanu, tak jsem šla na obecnou historii. V mém životě bylo studium přelomové.
V čem?
Do té doby jsem se dost styděla za svůj romský původ.
Jana Horváthová (43)* Narodila se v Brně. |
Už od základní školy i na gymnáziu jsem měla hrůzu z toho, že když se začnou vykládat primitivní vtipy o cikánech, že na mě někdo ukáže a řekne, že jsem taky cikánka. Styděla jsem se za to, že mám známé romské příjmení, přestože Holomci byli výluční Romové, kteří byli integrovaní už před válkou a nemají se za co stydět. Ale to jsem tehdy nevěděla. Nechtěla jsem být ztotožňována s lidmi, o nichž se říkalo, že jsou špinaví a zaostalí.
Starší sestra s tím nebojovala?
Ne, protože ona je světlá, já byla tmavá a ve třídě vždycky jediná Romka. Nevěděla jsem, proč mám šikmé oči, tmavé vlasy, pleť i oči. Připadala jsem i vážně dost divná.
Ale na vás není na první pohled vidět, že jste Romka. Změnila jste se od dětství?
Nijak výrazně, ale malé dítě chce spíš splývat než budit pozornost. Občas se stávalo, že na mě cizí děti pokřikovaly cikánko.
Svěřila jste se rodičům?
Ne a dodneška nevím proč, psycholog by to vysvětlil, ale pro děti je asi těžké se ve svých problémech vyznat a pojmenovat je. Významnou roli hrálo i to, že jsme se s Romy nestýkali, neměla jsem kolem sebe žádné romské děti, s nimiž bych to probrala. Naše rodina se přitom za romství nikdy nestyděla.
Jak jste se s tím vším vyrovnávala?
Dělala jsem všechno proto, abych svůj původ maskovala, třeba upjatým oblečením.
Takové děti jsou obvykle buď zakřiknuté, nebo naopak extrémně zlobivé. Kam jste patřila vy?
Já byla právě to vzorné dítě. Ve škole jsem byla šprtka, věděla jsem, že musím umět víc než ostatní děti a taky že nesmím udělat krok vedle. Souviselo to i s otcovým disidentsvím.
Z vás museli mít radost všichni učitelé. Byla jste u nich oblíbená?
Neřekla bych, ale problémy se mnou nebyly. Ve škole jsem byla vzorňačka, když jsem přišla domů, tak jsem se odreagovala "hubačením", jak říkala mamka, ale spíš jsem jen projevovala své názory, když to ve škole nešlo.
Kamarádila jste s ostatními Romy?
Neměla jsem možnost. Když jsem byla větší a viděla je na ulici, styděla jsem se před nimi, neznala jsem jejich svět. Oni na mě volali, poznali, že jsem jejich.
Měla jste vůbec nějaké kamarádky?
Měla. Díky tomu, že jsem ze smíšené rodiny, rozumím oběma stranám. Mojí nejlepší kamarádkou je spolužačka z gymnázia, není Romka.
Co zásadního se stalo na vysoké škole, že jste komplex ze svého původu ztratila?
S vysokou jsem získala sebevědomí. Je to fráze, ale vzdělání se skutečně stalo mým štítem proti hloupým lidem. A pak také za mnoho vděčím svému vyučujícímu profesorovi, historikovi Ctiboru Nečasovi, který publikoval zásadní díla o dějinách českých Romů. Z jeho popudu jsem v archivech začala pátrat po historii našeho rodu i Romů obecně a stud potom nějak sám vyhnil.
Váš dědeček byl prvním Romem, který u nás vystudoval vysokou školu. Pamatujete si na něj?
Velmi dobře. Když jsem zkoumala osudy rodiny, zjistila jsem, že on za nás vybojoval naprosto nejvíc. V roce 1932 začal studovat práva na Karlově univerzitě, přitom pocházel z ubohé romské osady. Cesta, kterou musel urazit, byla neuvěřitelná a málokdo si může představit, co vlastně všechno musel překonat.
Měl odjakživa touhu studovat?
Byla to šťastná shoda okolností. Jeho otec byl starostou cikánského tábora, který začal vznikat ve druhé polovině 19. století mezi Svatobořicemi a Kyjovem na Slovácku. Místní Romy nechtěli, ale praděd svou umíněností dosáhl svého. Přitom v osadě byla bída, nechodil tam lékař, děti nemohly do školy, protože obecní škola je nevzala. Pradědeček si jako koňský handlíř vydělal větší peníze, a za ně si pak koupil domeček přímo ve Svatobořicích. Sice v chudinské čtvrti, ale byl to zlomový okamžik. Třeba proto, že děti do školy nejen mohly, ale už i musely.
Chtělo se jim tam?
Vůbec. Děda měl štěstí, že mu v době nástupu do první třídy bylo šest let, ale museli do ní i jeho o tři a pět let starší bratři. Děti se jim posmívaly za otrhané šaty a že neměli boty, nadávaly jim do cikánů. Tak začali chodit za školu. Když pak jejich otci přišel pohrozit četník vězením, mému dědovi ho bylo hrozně líto a do školy se vrátil. Zjistilo se, že je velmi nadaný. Díky osvícenému řediteli a učitelce, která ho brala k sobě domů na oběd a doučovala ho, nakonec šel na gymnázium.
Musel být neuvěřitelně disciplinovaný a ctižádostivý. Byl takový?
Ano, to byl. Vyprávěl mi, jak se ve škole strašlivě držel a hlídal. Říkal, že kluci dělali nejrůznější alotria, ale on nemohl. Bylo to však za cenu sebezapření. I když z něj byl později význačný právník, nejšťastnější byl stejně mezi prostými Romy. Zpíval a tancoval s nimi, najedl se z jednoho hrnce. Mezi gadži věděl, jak se má chovat, ale nebyl uvolněný, byl ve stresu.
Koho si dědeček vzal?
Programově neromku, měl strach, že by ho Romka stahovala níž. Vypracoval se, ale na Romy nezapomněl, naopak stále jim pomáhal a vážil si, když od někoho dostal jako dík třeba bochník chleba, protože si pamatoval bídu a hlad z dětství.
V jakých poměrech jste vyrostla vy?
Dědeček jako jeden z mála z rodiny přežil druhou světovou válku. Vděčil za to komunistům, tak se stal přesvědčeným komunistou a vedl k tomu i mého tatínka. Tata vystudoval vojenskou techniku, stal se strojním inženýrem a měl velice dobře nastartovanou kariéru. Jenže v roce 1968 veřejně vystoupil proti vstupu vojsk, byl vyloučený z KSČ i z práce a novou nemohl najít. Nakonec byl rád, že ho vzali jako šoféra náklaďáku. Nebyli jsme zrovna bohatí, žili jsme ve dvoupokojovém bytě v paneláku.
Mohli jste si dovolit jet třeba na dovolenou?
Rodiče byli cílevědomí. I z toho mála vždycky našetřili na letní i zimní dovolenou. Na gymnáziu jsem však těžce nesla, že jsem nejhůře oblékaná holka ve třídě. Nosila jsem přešité staré věci a maskovala to intelektuálskou pózou, jako že mi na tom nezáleží. Když jsem pak byla na vysoké škole, díky prospěchu jsem brala nejvyšší stipendium a teprve se začala oblékat. ¨
Kde pracovala maminka?
Dlouhá léta byla úřednice v Moravské galerii v Brně, pak dělala správkyni depozitáře kresby.
Musela si u svých rodičů obhájit svého romského manžela, vašeho tatínka?
Neměla to jednoduché. Její maminka byla obyčejná žena, kterou kdysi okradla cikánka. Byla v tomto směru jen vzorek průměru, házela všechny do jednoho pytle. Mého tatínka sice časem přijala, zbytek rodiny už moc ne. Ale oba dědečkové byli přátelé, scházeli se spolu.
Mluvili jste doma romsky?
Nikdy. Můj dědeček uměl výborně, ale jako komunista uvěřil správnosti koncepce státem řízené asimilace, jejíž součástí bylo i to, že se nemělo mluvit romsky. Tata se romsky trochu naučil až v muzeu v kurzech romštiny.
A vy romsky umíte?
Přečtu si cokoliv, docela rozumím, ale stydím se mluvit. Můj muž romsky umí, po narození dětí jsme si říkali, že on na ně bude mluvit romsky a já česky, ale nebyli jsme důslední a naše dcery taky nemluví.
Manžel je Rom. Jak jste se s ním seznámila, když jste se Romům vyhýbala?
V té době už jsem naopak Romy vyhledávala. Poznali jsme se po revoluci při zakládání Romské občanské iniciativy. V přípravném výboru byla i mužova maminka a sháněla za sebe náhradu. Vytipovala si mě, dovedla mě k nim domů....
A bylo to.
Nebylo to hned, asi po půl roce to přerostlo v lásku a za další rok jsme se brali.
Byla to náhoda, že jste si vzala Roma?
Asi ne, srdce mě už tehdy táhlo k Romům.
Promiňte, že se zeptám, ale jak to vlastně je - jste Romka, nebo cikánka?
Slovo cikán má dodnes hanlivý nádech. Nemělo by se používat, pokud necitujeme z beletrie nebo archivů. V pramenech se objevuje od jedenáctého století, kdy církev nabádala proti kacířům, Acinganům, protože dělali "ďábelské" věci, totiž věštili osud. Z Acingana pak vznikl cikán. Slovo Rom je starší, zřejmě má indický původ a sami Romové ho pro své označení vybrali a používají ho.
Urazí vás, když někdo řekne, že jste cikánka?
Vůbec ne, mě už dnes urazí máloco.
Co třeba?
Jsem citlivá na kritiku, ale snažím se dobrat její podstaty, jestli není oprávněná. Naštvalo by mě třeba, kdyby o mně někdo řekl, že jsem podvodnice. Zakládám si na tom, že se snažím žít slušně. Zní to sice jako klišé, ale je to tak.
Když jsem vám volala, zvedla mobil maminka. Žijete dohromady s rodiči?
Ne, oni bydlí stále v tom panelákovém bytě, ale maminka je stoprocentní hlídací babička. V momentě, kdy odešla do důchodu, tak je babičkou k nezaplacení.
Mladé Romky jsou většinou krásné ženy, ale pak se najednou strašně rychle změní. Stárnou Romky rychleji?
Ne, je to dané jejich způsobem života. Romky, které se o sebe starají, dbají na svoji životosprávu, tak stárnou stejně rychle jako všechny ostatní ženy.
Musíte se vy sama hlídat?
Měla bych víc, protože mám ráda jídlo a miluju sladké. Ale odmala sportuju. Trochu běhám, cvičím aerobik, lyžuju, plavu. Problém části Romek je ten, že nemají pevnou vůli. Často jsou nevzdělané a neví, co jak působí. Je až s podivem, ale mnohdy neví ani to, jak kouření škodí v těhotenství plodu. Myslím, že kdyby jim někdo citlivě vysvětlil, jak ubližují dítěti, nechovaly by se tak.
Myslíte, že jim gynekolog neřekne, že nemají kouřit? Vždyť je to první věc, na kterou vás upozorní, když zjistí, že jste těhotná.
Řekla bych, že je to komunikační problém. Lékař si neuvědomí, že ty ženy nic nevědí z biologie. Mnozí Romové neromům nedůvěřují. Sociálně vyloučení často navíc cítí příkoří a mají pocit, že jim společnost nepomáhá tak, jak by měla, vidí denně nepřátelské reakce, jsou nedůvěřiví a vychovávají v tom i své děti. A platí to i naopak.
Jak to myslíte?
Moje děti nevypadají jako Romky, přesto starší dcera slyšela od spolužáků narážky na svůj původ. Předsudky jsou na obou stranách.
Jaký největší předsudek o Romech jste slyšela?
Že jsou nevzdělatelní.
A jaká je skutečnost?
Je to nesmysl. Znám spoustu inteligentních a chytrých Romů. V muzeu máme volnočasový klub, kam chodí děti z ghetta, jejich rodiče jsou pologramotní. Tam vidím, že se desetileté dívky dokážou postarat o mladší sourozence, uvařit, uklidit. To by moje stejně stará dcera v životě nezvládla, přitom má samé jedničky.
Tak kde je tedy chyba? Táhne je dolů rodina?
Jistěže původ je v rodině, ale tohle vědomí situaci nevyřeší. Děti i doučujeme a máme možnost nahlédnout do problému. Ony potřebují ve škole nadstandardní péči, protože už do první třídy přijdou se sociálním handicapem. Neznají barvy, písmenka, mají špatnou slovní zásobu a tady začne problém, který se jen prohlubuje, protože nerozumí výkladu učitelky, čtenému textu. Ale pokud mají tuto péči co nejdříve, handicapy se srovnají. Teprve pak se může projevit, jak jsou mnohé nadané. V opačném případě se to nikdy nedozvíme. Bylo to tak i s mým dědou před sto lety.
Jak z toho kruhu ven?
V běžné třídě se nemůže učitel nadstandardně věnovat problémovým dětem, proto jsou třeba i romští asistenti, kteří znají situaci rodiny, pracují s ní. Rodiče vzhledem ke svému vzdělání netuší, jak svým dětem nevědomky ubližují, proto by stálo za to jim to trpělivě vysvětlovat.
Ale to jsme zase na začátku, že vysvětlování učitele nebo asistenta nebudou stejně věřit.
Pokud s nimi budou jednat lidsky a upřímně, získají si jejich důvěru. Lektoři našeho muzea ji po letech práce mají. Sami rodiče nás dnes žádají, abychom jejich děti učili. Ono je jednoduché říct, že Romové nemají zájem, ale chce to také jiný přístup.
Jste pro pozitivní diskriminaci?
Myslím, že by to bylo řešení. Na druhou stranu jsem také pro restrikce těch, kteří neposílají děti do škol, pro zloděje a darebáky. Brát ohledy na někoho jen proto, že je Rom, to neschvaluju. V důsledku to škodí těm poctivým.
Jaký největší předsudek říkají Romové o neromech?
Že nemají rádi své děti. Mají pocit, že jsou na ně přísní.
Romové nechávají dětem větší volnost?
Rozhodně, ale na druhou stranu to není anarchie. Tradiční romská komunita byla svázaná spoustou pravidel. Sice žila kočovně, ale moc svobody v tom nebylo. Ženy si například nemohly dělat, co chtěly, braly si muže, kterého jim určila rodina, poslouchaly své muže. Dodneška tohle funguje třeba u olašských Romů. Přitom dnešní dívky vědí, že svět se změnil, a některé to již cítí jako problém.
Vám rodiče manžela také schválili?
Zrovna na tohle jsem se jich neptala. (smích)
Protože už jste z generace emancipovaných žen?
Já jsem k emancipaci byla doma vedená, otec nás rozmazloval a chtěl, abychom žily podle svých představ. Mým výběrem partnera byl překvapený, ale i pobavený, protože právě v té době i díky mému nadšení romstvím se sám k Romům vracel.
A co na partnera říkala maminka?
Ta už nadšená nebyla, protože nám se sestrou vždycky říkala, ať si nebereme Roma.
Ona, která si sama Roma vzala?
S tátou mají pěkný vztah, ale jeho rodina jí dělala ze života peklo.
Jak se to projevovalo?
Časem to odeznělo, ale z počátku musela ustát nepříjemnosti. Dědeček se třeba u nás bál jíst, protože měl strach, že jídlo není správně připravené podle romských rituálů, že je nečisté. Maso muselo být zásadně bez tuku. Jenže pak přišel mezi své romské přátele, kde si klidně dal bůček. Byly tam jisté etno-kulturní rozdíly.
Jak vychováváte vy své dcery?
Chci, aby byly sebevědomé. Dávala jsem si pozor, abych je nesrovnávala s ostatními. Mně v dětství rodiče právě tohle dělali, byli dost kritičtí a z toho jsem byla nejistá. Nakonec se pak ukázalo, že ti, které mi dávali za vzor, za to nestáli. U dcer jsem se podobným věcem snažila vyhnout, ale udělala jsem zase spoustu jiných chyb, které mi moje dnes už dospělá dcera vyčítá a v mnohém má pravdu.
Co se jí nelíbilo?
Že jsem se jí víc nevěnovala. Sice jsem s ní byla tři roky na mateřské, ale po návratu do muzea mě práce pohltila. Miluju své děti, když se mi narodily, nic hezčího jsem nepoznala, ale nejsem takový ten opečovávatelský typ ženy. To bych spíš já potřebovala, aby mě někdo opečovával. (smích)
Manžel se nestará?
Ale stará, dokonce i vaří, nemůžu si stěžovat, jenže má taky málo času. Jako kardiochirurg provádí i transplantace orgánů a má dost neplánovaných operací, když se najde dárce. Hodně se věnuje naší desetileté dceři, protože já chodím z práce domů dost pozdě.
Vyrůstala jste v dvoupokojovém bytě. Máte teď v dospělosti potřebu žít ve velkém prostoru?
Malý prostor na mě působí útulněji, pokoje s velkými stropy mě trochu děsí. Tři roky žijeme v domě, který jsme zdědili, ale moc se mi do něj nechtělo. Můj muž je přitom opak, velké prostory má rád.
Jak jste tuhle situaci vyřešili?
Kompromisem, polovinu domu pronajímáme, v druhé části žijeme. My dva vůbec máme řadu věcí,které nás rozdělují, i názorově, ale nikdy jsme to nepociťovali jako zásadní problém. Mezi námi je silné pouto.
O Romech se říká, že jsou všichni hudebně nadaní. Je to pravda?
Relativní, dědeček krásně zpíval, hrál na housle, výborně tančil, já zpívám i tančím ráda, ale žádný talent nejsem. Manžel je z hudební rodiny a říká, že na medicínu šel kvůli nedostatku hudebního talentu,ale to si jen dělá srandu, jeho otec tvrdí, že když vzal kytaru do ruky, hned hrál.
Zůstaly ve vás tedy aspoň geny vašeho pradědečka, který jezdil na koních?
Ty přeskočily na dcery, obě je milují, starší i výborně jezdí. Já se koní bojím.
Recept podle Jany HorváthovéPLACKY S POVIDLY * 700 g brambor Ve slupce uvařené brambory oloupeme, protlačíme, přidáme k nim sůl, mouku a zpracujeme do hladkého těsta. Na desce posypané moukou uděláme z těsta dlouhý váleček, který pokrájíme na stejné kousky - bochánky. Každý kousek vyválíme na marikľi/placku a na rozehřátém sporáku/ plotničce z obou stran upečeme. Peče se nasucho. Hotové placky pomastíme rozehřátým sádlem, naplníme švestkovými povidly nebo mákem, stočíme je jako palačinky a podáváme ještě teplé. Kdo nemá rád sádlo, může placky polít přepuštěným máslem s cukrem. |
