"Vyrazili jsme s partou na vodu," vzpomíná Zdeněk. "Počasí nebylo nic moc, takže když mi po třech dnech začalo být zle, vypadalo to spíš na nějakou rýmu."
Prochladnutí se však neprojevuje úpornými bolestmi pod žebry, které zkušený kormidelník cítil doslova při každém máchnutí pádlem. Ohři proto dojel se zaťatými zuby a říkal si, že to snad přejde. Leč po návratu domů bylo naopak ještě hůř.
"Na boku, který do té doby vlastně jenom bolel, se ze dne na den objevil široký pruh mokvajících puchýřů," popisuje Zdeněk. "Měl jsem samozřejmě strach - a velký, protože jsem absolutně netušil, oč jde."
Imunita s podmínkou
Pásový opar vyvolává stejný virus jako plané neštovice - herpesvirus varicella-zooster, náležející do skupiny herpetických virů. Během svého života se s ním setká většina populace, ale jen někteří lidé onemocní. Výsledkem prvního střetu mohou být plané neštovice - velice nakažlivé onemocnění, typické pro dětský věk. Ti, kteří je prodělali, jsou až na výjimky odolní proti opakovaným klinickým projevům nákazy.
Herpetické viry se však chovají zvláštně. Zůstanou v organismu, stáhnou se do mozkových nervů nebo senzitivních ganglií - citlivých nervových uzlíků podél páteře, a mohou dát po zbytek života pokoj. Někdy se však, většinou při oslabení imunitního systému, opět aktivují, vyvolají zánět nervu a podél příslušných nervových drah zaútočí na buňky pokožky. Důsledkem opakovaného setkání s virem planých neštovic bývá právě pásový opar.
"Tohle typické onemocnění dospělých lidí není sice tak nakažlivé jako neštovice," poznamenává Jiří Gruber, brněnský specialista na infekční nemoci, "vzhledem ke stejnému původci se mohou dospělí nakazit pásovým oparem od dětí s neštovicemi, a naopak děti se mohou infikovat od starších lidí s pásovými opary."
Bolavá památka
Pásový opar získal své označení ze dvou důvodů: jednak napadá pouze oblast zásobovanou postiženým nervem, která má většinou tvar pruhu, jednak se nejčastěji vyskytuje právě v oblasti pasu. Zdeněk byl tedy přímo učebnicovým příkladem pacienta. Virus se ovšem nenechá nijak omezovat, takže kromě mezižeberních nervů může postihnout trojklaný nerv. Pak zasáhne ostře ohraničený opar čelo, kštici nebo čelist, ale bohužel také oko či ucho.
Zvýšené teploty, únavy, zažívací potíže či bolesti hlavy, které provázejí počátky onemocnění, lze svést na řadu jiných. Více prozradí zdánlivě nevysvětlitelné palčivé bolesti, které pacient cítí v oblasti postiženého nervu. Na zarudlé pokožce v těch místech se většinou po několika dnech postupně vytvoří rozsáhlé skupiny puchýřků, jejichž čirý hnisavý obsah během několika dnů zkalí. Zhruba po týdnu začnou puchýřky zasychat a v průběhu dalších čtrnácti dnů se pomalu odlupují. Viditelné příznaky pásového oparu sice zmizí, ale bolesti, způsobené postižením nervu zůstávají.
"Když se náhodou objeví pásový opar u dětí, většinou jen svědí," poznamenává doktor Gruber, "ale dospělí a staří lidé nemohou kvůli úporným neuralgickým bolestem v noci spát a bojí se pohnout nebo zakašlat. Záněty trojklaného nervu, obrny lícních nervů či kruté bolesti přetrvávají řadů týdnů i měsíců, i když jsou puchýřky už dávno zahojené."
Lék, který by dokázal zabránit vzniku pásového oparu, neexistuje, a tak se léčí jen jeho následky. Puchýřky se přetírají dezinfekčními roztoky a tekutým pudrem, který vysušuje pokožku a tlumí svědění. Poté, co vyrážka zaschne do strupů, přijde čas mastí a léků s protizánětlivými účinky. Pokud však opar zasáhne velkou plochu, dá se hnisavým infekcím těžko zabránit a člověku zůstane doživotní vzpomínka v podobě jizev. Neméně důležité je však tlumení bolestí, které onemocnění doprovází. Kromě klasických léků se nabízí například akupunktura, elektroléčba či ozáření postižených nervových uzlin.
 Takto vypadá ve skutečnosti pásový opar. Možná rizika nákazy lze snížit dodržováním základních hygienických pravidel při styku s nemocnými. Na rozdíl od neštovic se však pásový opar může u jednoho člověka opakovat, zpravidla opět při oslabení imunitního systému. |
