Odepsala jste mi na ranní SMS až večer s omluvou, že dnes jste stoprocentní maminka. Jak to vypadá, když děláte stoprocentní mámu své dospělé dceři?
Hlavně hladím, vyvařuji, jsem matka na plný plyn, společně nakupujeme a diskutujeme. Máme dlouhé večery a krátké noci. Víte, my jsme si moc vzácné. Dcera odlétá do Ameriky, dostala se na Yale. Už tři roky studovala v Oxfordu, ale z Anglie do Paříže, kde převážně bydlíme, to není tak daleko. Teď to bude horší.
Jste velmi kosmopolitní rodina. Vy, původem Slovenka, pendlující mezi Paříží a Prahou. Za muže máte Francouze. Dcera studuje v Americe. A kde všude máte svoje klienty?
Střídám prostředí i země, v tom je také půvab mé práce. Mám teď klienty v Praze, Londýně, Paříži, také v Bukurešti, Dublinu, v USA, asi nejexotičtější místo je ostrov Trinidad. Když mi klientka poprvé volala, říká: "Haló, jsem Denise z Trinidadu, to je ten ostrov hned vedle Tobaga." (směje se) Já jsem takový rozjížděč, a tak pomáhám v některých zemích s rozvojem koučování.
Vystudovala jste původně psychologii a lingvistiku. Kudy vedla cesta do byznysu a ke koučování?
Ta cesta se někde uvnitř formovala, jako by se pomalu vrstvily životní zkušenosti a znalosti. Za socialismu jsem dělala, co přišlo, dokonce jsem prodávala v tuzexu. Ještě za studií jsem díky znalosti angličtiny také pracovala pro jednu kanadskou společnost, která na Slovensku stavěla celulózku. Pak jsem učila na gymnáziu, chvíli jsem dělala vychovatelku, pracovala s dětmi. A průběžně studovala další věci.
Zlom přišel po revoluci?
Spíš bych řekla hluboký vnitřní posun, najednou jsem mohla aktivněji dělat smysluplné věci a hlavně se vzdělávat. Díky angličtině jsem začala pracovat pro zahraniční firmy, pak jsem podnikala a nakonec pracovala pro prestižní kosmetické značky. Ale na začátku nového tisíciletí jsem se rozhodla jít na volnou nohu.
Proč?
Chtěla jsem koučovat, přece. (směje se) Chtěla jsem pracovat více s lidmi než s produkty.
A jsme u toho. Málokdo dodnes ví, co vlastně koučování je. Kdy jste se vy poprvé dozvěděla, že takové povolání existuje?
Koučování je úplně nová profese. Sama jsem o ní poprvé slyšela někdy začátkem devadesátých let. Ale s živou profesionální koučkou jsem se osobně setkala až trochu později, když jsem studovala v USA. Pracovala v Silicon Valley, popisovala mi svou individuální práci s lidmi tam a své úžasné výsledky. Nezdálo se mi to, připadalo mi to, ostatně jako v Americe ledacos, hodně přehnané. Ale pak jsem šla na její přednášku a dostalo mě to.
. Co dělá kouč?Kouče si vrcholoví manažeři najímají ve chvíli, když chtějí vylepšit svůj kontakt s podřízenými, efektivněji nakládat se svým časem, zbavit se svých zlozvyků ve vedení firmy nebo třeba vymyslet nový produkt, ale nedokážou se už hnout z místa. Spolupráce běžně trvá rok i déle, někdy se scházejí jen na několik hodin měsíčně, kouč je ale k dispozici na telefonu. Špičkový kouč s mnohaletými zkušenostmi může vydělat až tisíce korun za hodinu. V koučování i v designu se pracuje s nedostatky. A dělají se z nich výhody. |
Čím? Oč v koučování vlastně jde?
Koučování je velmi účinný způsob, jak se lépe poznat, obohatit své myšlení a zvolit si nové možnosti v životě. Možná začnu od Adama. Slovo kouč, v americké angličtině autobus, v maďarštině koč, kočár. Rozhodnete se vydat na cestu, víte, kam a proč chcete jet. Tak vyrazíte. A v cíli máte za sebou kus cesty a něco smysluplného jste zažili a poznali. Koučování je taková velmi osobní, na míru připravená jízda s osobním průvodcem.
To zní hrozně obecně.
Když potřebujeme my lidé něco zlepšit, jsme zvyklí sáhnout po externích zdrojích, rozhlížíme se kolem, jaké podpůrné prostředky jsou k mání. Koučování na to jde z jiného konce, bere z člověka samotného. Což odráží moji víru, že každý člověk má v sobě zásobárnu znalostí, zkušeností a talentů, které možná málo využívá, možná o nich ani neví, všeobecně se asi známe málo. Já mám ráda lidi a pomáhat dosahovat výsledky lidem mě baví víc než dodávat obchodní výsledky jako manažerka. Důležitá je víra, že je možné, aby se člověk změnil. To je kardinální otázka. A já tomu absolutně věřím.
Lidé se ale moc nemění. Imperativ příruček o partnerských vztazích zní: Nebuďte naivní, ten váš už jiný nebude, chlapa nepředěláte... Jaké změny člověka máte na mysli?
Třeba jen změny v detailech, které ovlivní celkový dojem. Britský ekonom Nicolson řekl, že je možné přenést člověka z doby kamenné, ale obtížné přenést dobu kamennou z člověka. Každý máme nějakou základní výbavu, kterou nezměníme, ale můžeme změnit svoje postoje a přístupy, svoje chování. Musíme ale uvěřit, že je to možné! Vědět, proč se chceme změnit, musíme mít motivaci a přijmout silný závazek. Angličtina pro to má slovo. Commitment. Hluboký vnitřní závazek.
Předsevzetí?
To je výstižné slovo. Říct si: "Jdu do toho." Nejdůležitější je krok od myšlenky k činu. A k tomu pomáhá kouč, je potřeba vytvořit akční plán a naplňovat ho. Koučování není jen přátelský pokec.
Můžete ten proces popsat na konkrétním příkladu nějakého manažera?
Moment, koho bych vybrala. (zamyslí se) Dobře. Mám ho. Jeden super úspěšný lídr, neuvěřitelná kariéra, téměř dokonalý renesanční člověk. Dostal se do fáze, že by se rád ještě někam posunul, ale nejde to, prostě se zasekl na vrcholu. Chce se posunout, zlepšit svoje vztahy s podřízenými, s rodinou.
A v tu chvíli zavolá vás?
Ano, vybere si mě za svého kouče. Pro lepší poznání klienta osobně promluvím s jeho spolupracovníky, zákazníky, někdy i s rodinou. Dozvídám se jemné nuance, ze kterých jsou znát návyky, postoje a i zlozvyky klienta, které - aniž si to uvědomuje - velmi ovlivňují vztahy. Úspěšní lidé - jako tenhle náš lídr - mívají například potíž s nasloucháním, potřebují si jen utvrzovat své názory, mít poslední slovo. Nebo jsou přehnaně ješitní, ambiciózní, pořád potřebují vyhrávat. Podřízený třeba přijde s dobrým nápadem a šéf ho místo pochvaly odbude slovy: "Takových už jsem viděl!" Takové výroky snižují hodnotu nápadu i podřízeného a demotivují ho.
Takže najdete zlozvyk, který pak pomáháte odbourat?
V podstatě ano. Uvolníme cestu. Máme spoustu zlozvyků, které si ani neuvědomujeme. A zvlášť velké manažery si na ně troufne upozornit opravdu málokdo. Když náš manažer začne místo svých obvyklých poznámek alespoň mlčet a dívat se druhému do očí a postupně říkat třeba 'To je zajímavé, řekni mi o tom více', jsme na dobré cestě.“ Nebo alespoň poslouchat. Ale není to jednoduché, zvyky máme zažrané pod kůží.
Myslela jsem, že jde o větší věci, třeba o strategické cíle...
Schválně jsem uvedla zdánlivě jednoduchý příklad. Velké věci se skládají z malých. Zdánlivě malá změna je z hlediska firmy hodně strategická. V koučovacím rozhovoru můžu ale klidně vymyslet nový produkt, přenastavit organizační strukturu firmy nebo vybrat dobrého strategického partnera.
Tak už víme, co chceme. Co se děje dál?
Klient si jasně definuje cíl, sestaví realistický plán kroků a naplánuje, jak pozná, že do cíle došel, jak to změří. Vše je otázka praxe, musíte to dělat pomalu, krůček za krůčkem, pravidelně! Nový návyk je jako nový sval. Když cvičíme každý den, výsledek se dostaví.
A co děláte vy?
Jsem jako zrcadlo. Když dobře nastavím i malý střípek, tak dokážu pohlédnout a vnést světlo i do temnějších zákoutí člověka, tam, kde dlouho nebyl, kam slunce nezasvítilo. Já nehodnotím a neodsuzuji, vedu dialog. Ale klient musí spolupracovat, ke koučování nelze donutit, to je dobrovolná věc. Někdy jde jen o telefonáty, jindy spolu trávíme třeba dva dny v kuse. Manažer si třeba nasmlouvá schůzky, u kterých sedím, pozoruji, dívám se, jak jedná, jak mluví. Pak popisuji, co jsem viděla a slyšela, klient si to sám vyhodnocuje. Stává se, že řekne: "Cože? To jsem řekl? To si vůbec neuvědomuju, to nebylo pěkné."
Asi se klientům dostáváte až pod kůži a dozvídáte se hodně intimní věci.
Jistě, člověk se nerozdělí na manažera a na rodiče. Ale některé črty osobnosti se spíš projeví v práci, jiné zase doma. Často se do koučování nepřímo zapojí rodina. Osobní starosti s klienty primárně neřeším, ale ledacos vyleze na povrch.
Přijde vám pak manželka poděkovat?
Nebo manžel. (směje se) To úplně ne. Ale je pravda, že zlepšení osobních vztahů bývá někdy důsledkem podařené práce s koučem.
Máte vy sama kouče?
Mám. Když věřím, že je to dobré, tak to přece musím zkoušet i sama na sobě. Jakmile nadejde den, kdy má můj kouč Andreas zavolat, tak rychle dodělávám, třeba v noci, své úkoly. Musela bych se stydět.
A co na sobě chcete vylepšit?
Žiju v chaosu, dělávám jedno přes druhé. Potřebuji někdy přitáhnout vodítko, utřídit si věci v hlavě. Kontakt s ním je psychohygiena, pročistím si hlavu, stanovím si priority, někdy si potřebuju jen sama se sebou promluvit, v interakci s ním ale přicházejí nejlepší myšlenky. To je důležitý aspekt koučování. Stane se, že hodinu sedím s klientem, neřeknu ani slovo, ale on pak řekne: "Díky, to bylo úžasné, skvělé." Počet vět není důležitý.
Dobře, ale kromě utřídění myšlenek máte jaký cíl? Co chcete změnit?
Co bych tak mohla zveřejnit? Dobře, tak jeden můžeme. Jsem z principu hrozně pozitivní a optimistický člověk, ale čeho je moc, toho je někdy příliš. Jsem velmi spontánní, vyjadřuji bez okolků obdiv, často chválím lidi, říkám jim, že je mám ráda, že se mi líbí, co dělají… A stalo se mi párkrát, že jsem dostala signály, že je to velmi podezřelé. Takže chci lépe přizpůsobit své chování náladám lidí, abych některé zbytečně nezranila.
Jako aby se nevylekali, co ta ženská ode mě asi chce, když mě tak chválí?
My Slováci máme prý genotyp Středomoří. Takový emocionálnější, otevřený temperament. Před několika lety přišlo probuzení. Vedla jsem nějaký seminář a od jednoho zkušeného manažera jsem dostala zpětnou vazbu: "Bylo to profesionální, dokonalé," říkal. "Jenže ty si myslíš, že na každou věc existuje řešení. Neexistuje!" dodal. Jeho upřímnost mě zasáhla. Začala jsem nad tím přemýšlet. Ještě dnes mu děkuji. Nezměnila jsem své přesvědčení, stále věřím, že vždycky existuje nějaké řešení, ale...
Snad se nesnažíte proměnit v pesimistku?
To samozřejmě nejde a to ani nechci. Ale dávám si pozor na své projevy a emoce, abych nepřeválcovala druhého…
Je to hrozně zvláštní, člověk si myslí, kdoví jaká je optimismus a energie přednost, ale někdy narazí. Taky jsem si to před pár lety uvědomila.
Ony jsou to dobré vlastnosti, ale záleží na kontextu. Je důležité své přednosti i slabosti znát a umět je využívat nebo omezit ve správných chvílích. Každý máme v ruce svůj vlastní ovladač, potíž je v tom, že ho často odevzdáváme jiným lidem, ať mačkají, co se jim zlíbí.
Koučování je velmi drahá služba, v médiích se uvádí tisíce za hodinu.
Ale to je přece krásné, ne? Jistě, jsou to velké peníze, ale je to relativní, záleží na tom, k čemu to vztáhnete. My pracujeme s lidmi, kteří jsou odpovědní za miliardové zdroje, finanční i lidské. Pokud se klient posune jen o kousek ke kvalitnějšímu výkonu a umí dostat to lepší ze sebe i ze svých lidí, všímá si lidí, dává jim prostor, je platba za koučování pro firmu skoro zanedbatelná.
Manažeři ve vysokých pozicích jsou vystaveni obrovskému stresu. Stává se, že lidé, kteří jsou přepracovaní, si to uvědomí, až když zkolabují. Umíte včas rozeznat, že vašemu klientovi třeba něco takového hrozí?
Stává se to. Já jim mohu říct, že to pozoruji, mohu pojmenovat, co vidím. A říkám to na rovinu, jeden klient mi napsal do báječné reference: "Někdy na mě i křičela." Pravda, se smajlíkem. Někdy totiž přestávám jen naznačovat a hrát si s "otázečkama", cítím povinnost člověkem "zatřást", být razantní, někdy programově provokuju. Lidé ocení, když jste jim partnerem, když nejste kývač, který se jich bojí. Někdy je potřeba vynést karty na stůl. A rozehrát novou hru.
Ale říkala jste, že jim neradíte, co mají dělat...
To ne. Však já jim neříkám, co mají dělat, jen někdy příkřeji pojmenovávám, jak se chovají. V partnersky vedeném dialogu si člověk poradí sám…
Byla jste někdy na hraně třeba kvůli přepracování i vy?
Já byla v životě na různých pokrajích, na mnoha hranách. Nikdy jsem nebyla ohrožená zdravotně, z přepracování, to asi ne, i když… Ale dělala jsem velké věci, aby to za hranu nedošlo. Dělala jsem velké změny, třeba jsem odešla...
Z práce, nebo ze vztahu? Opustila jste partnera?
Ano. Oboje. Byla jsem ve velmi složité situaci. I z fantastické firmy jsem sama odešla. Příliš prostě bylo příliš.
Začínám tušit. Váš francouzský manžel není první manžel.
Ano, je druhý. To bylo rozhodnutí, které jsem dlouho odkládala, protože můj český manžel byl velmi dobrý člověk, skutečně. Ale v jisté chvíli jsem pocítila, že jsem se v tom vztahu totálně smrskla, že už nemůžu takhle existovat.
Měla jste vyšší ambice?
Nemám ráda slovo ambice. Měla jsem sny a představy, co chci a kde jsem, a došla jsem na hranu. Ano. Musela jsem udělat závažné rozhodnutí, ale pokud je neudělám, tak se nikam nepohnu. Věděla jsem, že tím naruším život jemu i dceři, které nebylo ani deset, a tak jsem to dlouho odkládala. Bála jsem se, co bude, pořád jsem si říkala, že až potkám někoho jiného, úžasného, tak to ukončím. Ale pořád nic.
To je asi časté, že člověk nemá sílu opustit vztah, dokud nemá někoho v záloze.
Jenomže pak zjistíte, že na to nemůžete spoléhat. Bylo to jedno z mých nejtěžších rozhodnutí v životě, nebyla jsem v kritické situaci jako třeba ženy, které muž bije... Jen to už nešlo dál. Udělala jsem to. Byl to zlomový rok. A život se mi za to pak odvděčil. Než jsem se vzpamatovala, tak se mi začaly dít neuvěřitelné věci, úplná červená knihovna... Ale to rozebírat nebudu, zase by si řekli: "No jo, ten její optimismus."
Odchodem jste se osvobodila?
Tak nejdříve bylo takové divné prázdno, ale pak přišla očista, obrovská svoboda, nadechnutí. Možná proto mám ten životní optimismus, už jsem si dost odžila a všechno dopadlo dobře. Už v dětství jsem byla velký snílek. Pocházím z velké východoslovenské rodiny, spoustu věcí jsem si musela odříct, nejen materiálních. Tak jsem si představovala, jaké to jednou bude. V dětství jsem si vlastně vysnila detaily svého budoucího života, které se mi pak plnily.
Jaké?
Detaily úplně ne, ale splnil se mi způsob, jak žiju. Mám dobrý život, úžasnou dceru, milujícího muže, nádhernou práci, studovala jsem na krásných místech, v Praze, Americe, v Londýně, v Paříži, jezdím po světě, teď v padesáti jsem udělala přijímačky do Oxfordu! Všechno nevyšlo, jasně, třeba Karla Gotta nebo Paula Newmana jsem si nevzala... (rozesměje se).
V létě jste absolvovala ve Francii školu designu, čím vás design přitahuje?
Z podobných důvodů jako koučink, vytváříte něco nového z toho, co je - tu přidáte, tu něco odstraníte, někdy uděláte velký řez, někdy jen úpravu. V koučování i v designu se pracuje s nedostatky. A dělají se z nich výhody.
Třeba využít jako dekoraci díru ve zdi?
Jistě. Jenom ji nesmíte začít maskovat! Aby jako nebyla. I z fleku lze udělat něco extra. A je to tak i s lidskou povahou.
Nemaskovat fleky na charakteru?
Jsou zvyky, které není dobré zvýrazňovat, ale co se schová pod koberec, stejně jednou vyleze.
Nebo začne v pokoji něco pekelně smrdět.
... a žádné voňavé spreje nepomůžou. Kdepak, z omezení je dobré udělat výhodu. Přátelé v Praze mě například požádali o pomoc s interiérem loftového bytu. Nádherný prostor, ale uprostřed byl sloup. Oni z něj byli zoufalí. Nešel dát pryč kvůli statice. Jak ho schovat? Chtěli ho nejdřív nechat omotat květinami - ne moc elegantní, že? Rozhodli jsme se udělat to opačně. Polepili jsme ho výraznou tapetou, aby vynikl. Vypadá to překrásně. Ten sloup tam je a schválně. Netváříme se, že tam není. V tom to je.
. Katarina SchapiroPracuje jako koučka vrcholového managementu. Její manžel je Francouz, pracuje jako konzultant. Dcera Kristina z prvního manželství studuje v USA. Narodila se na východním Slovensku, vystudovala lingvistiku, psychologii a management, v USA a v Londýně pak koučování. V 90. letech podnikala, pak působila v managementu velkých kosmetických firem, např. Dior. |
