Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Z Bohnic domů jsem se těšila jako blázen, říká Barbora Tachecí

aktualizováno 
Sedí u kávy, připaluje si cigarety, a když přijde řeč na její léčení v Bohnicích, téměř šeptá. Takhle obsáhle o něm Barbora Tachecí ještě nemluvila.

Barbora Tachecí | foto: Lucie Robinson, Lucie Rokošová,  MF DNES

Žádná povýšenost a zvyšování hlasu. Při rozhovoru byla úplně jiná než kdysi, daleko klidnější. Jedno se však nezměnilo, pořád je novinářka.

Ráda obrací role a místo odpovědí se sama ptá: "A vy jste slyšel nový Radiožurnál? A co si myslíte?" Pak hlas přece jen zvedne: "Rozumíte mi?" Běda však, když svou větu otazníkem neskončíte vy. Na to už má roky nacvičenou reakci. "A jaká je otázka?" vyhrkne.

Co si z Bohnic pamatujete?
Pokoj, ve kterém jsem spala, dvě spolubydlící, debaty s doktory. O prvních pár dnech se mi mluví těžko. Doktoři říkali, že mi kvůli práškům zřejmě vypadnou z paměti, a taky že vypadly. Zbytek jsem strávila v Psychiatrickém centru, kde už to vypadalo jako v penzionu.

Jak tam probíhal váš běžný den?
Budíček byl v sedm, pak skupinová rozcvička, snídaně, přednesení denního rozvrhu. Dopoledne jsme měli keramické dílny nebo kreslení, potom byl oběd a pak polední klid, jak ho známe z dětských táborů. Po něm se šlo na hromadnou vycházku. Celé to bylo velmi uklidňující, nic náročného.

Chodila jste na keramiku? Co jste vyrobila?
Moc mi to nešlo. Ale v tom klidu kolem keramiky jsem si najednou uvědomila, že se cítím dobře. Že jsem opravdu potřebovala vysadit. Rádio jsem tam slyšela jenom v kuřárně a ještě bylo hudební. Odpočívala jsem a občas jsem si něco napsala do deníku.

Co třeba?
Jak se cítím, jak se chovaly sestřičky, co říkal doktor, co spolubydlící. A taky textovky, kterých mi chodily mraky. Od lidí, které jsem třeba rok neviděla. Například takové, že v tomtéž hotelu přebývali taky a drží mi palce. To byste se divil, co to bylo za slavné a chytré lidi.

Kteří?
Mnozí. A bezvadní.

Chodila jste na skupinové terapie? Takové, jak je známe z filmů? "Ahoj, já jsem Bára a mám bipolární poruchu."
Chodila a před první jsem si vzpomněla na Přelet nad kukaččím hnízdem. Bylo to ale úplně jiné. Doktoři měli vždycky nějakou přednášku a my se po ní mohli na cokoliv zeptat nebo říci svůj názor. Neměla jsem deprese a nebyla jsem tam zavřená jako ve vězení. Chodily za mnou návštěvy a na víkendy jsem dostávala pravidelné vycházky domů. Lékař se mě jednou v pátek při vizitě ptal, jestli se těším domů. Já mu říkám: "Jako blázen, pane doktore." Všichni se smáli.

Nenapadlo vás ani na chvíli, že byste to zabalila a z nějaké té vycházky se do Bohnic už nevrátila?
Celou dobu jsem věděla, že nemůžu. Že se musím doléčit. Kdybyste ležel v nemocnici s nemocným žlučníkem, taky byste neutíkal. Pochopte jednu věc. Bohnice sice mají pejorativní nádech a mnoho lidí je vnímá jako místo, kde pobíhají blázni ve svěracích kazajkách. Skutečnost je zcela odlišná. Místo, kde jsem ležela já, připomíná spíš sanatorium.

Cítila jste se fyzicky špatně?
Kdybych se cítila celou dobu dobře, asi bych se nemusela léčit. Ale nestarala jsem se o to, jestli hubnu, tloustnu, jaké mám vlasy, jestli se mám líčit. Byla jsem ráda, že jsem ráda, a bylo mi jedno, jak vypadám. Nebo nemělo?

Asi mělo. Slyšela jste při léčení příběh některého z pacientů, který vás dojal?
Jeden ano. Byla tam krásná mladá holka, která trpěla takovými depresemi, že se někdy ani nemohla zvednout z postele. Celé dny plakala a vůbec nevěděla proč. Ta kombinace krásy a zlomené psychiky mě dostala. Na ni si občas vzpomenu.

Jak jste se dozvěděla, že léčba končí?
Řekl mi to lékař při vizitě. Nijak jsem na něj netlačila a sama jsem cítila, že se můj stav zlepšuje. Hodně času jsem najednou trávila přemýšlením o tom, jak jsem se poslední dny chovala. Lékaři mi vysvětlili, že se tomu říká kocovina. Když se z nemoci dostanete, snažíte se vzpomínat, co bylo před ní.

Takže jste vyléčená?
Jsem. (bere do ruky knížku s názvem Bipolární porucha) Jak jsem se dočetla, proběhla tahle nemoc u jednoho až pěti procent lidí a je do jisté míry dána geneticky. Tady se dokonce píše, kdo všechno ji měl. Beethoven, Goethe, Hemingway, Lincoln, Martin Luther King, Miloš Kopecký. Winston Churchill jí říkal černý pes. Nejsem ve špatné společnosti, co?

To rozhodně ne. Platila jste za pobyt v Bohnicích poplatky?
Jasně. Už ani nevím, kolik to dělalo celkem, ale šedesátka na den to byla.

Když jste se tedy při nemoci budila strachem, že bez vás rádio spadne, kvůli čemu se budíte teď?
Děkuji za optání, spím dobře. Ale určitě se zase brzy začnu budit kvůli práci. Že jsem se měla nějakého hosta na něco zeptat a že jsem blbá, když jsem se ho nezeptala. Na tohle buzení se ale docela těším.

Hlídali mě jako drábové

Během léčení se psalo, že jste se rozešla s Ivem Mathé.
A jaká je otázka?

Jestli je to pravda.
Není. Je to hloupost, jsme spolu pořád. Ivo za mnou pravidelně chodil do nemocnice a spolu s mámou mi hospitalizaci zařídil.

A co syn? Nevyslechl si ve škole, že je jeho máma kvůli rádiu skoro národní nepřítel číslo jedna?
Nevím o tom. Sebastian má svůj svět, je mu čtrnáct, pubertální gymnazista. Žije počítačovými hrami, mobily, ale taky basketem, hip hopem a gothic metalem. Tak tomu teď říkají.

Jak se na ten rozruch kolem Radiožurnálu díváte teď, v klidu, po několika měsících?
Nejdřív vám řeknu fakta.

Ano, vaše oblíbená fakta.
Nastoupila jsem do Radiožurnálu 1. listopadu a nikdo nevěřil, že se mi za dva měsíce povede zavést takové změny. Za rychlost se ale platí daně. Jednou z nich je, že od začátku není všechno hned perfektní. Měla jsem v rukou průzkumy, které říkaly: Jestliže nedojde k zásadní změně ve vysílání Radiožurnálu, tak během jednoho roku (slovo jednoho vyslovuje po slabikách, aby co nejvíc vyniklo) odejde až čtyřicet procent posluchačů. Nebyl čas čekat.

Takže jste se sebou spokojená.
Nejsem se sebou nikdy spokojená. Stala se spousta chyb, které jsou při tak velkých změnách nevyhnutelné, ale ten hlavní směr byl podle mě správný. Už jsem mnohokrát opakovala, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Upřímně bych žádnému médiu nepřála, aby bylo pod tak ostrým dohledem, jako byl Radiožurnál. Drobné chyby, kterých by si před rokem nikdo ani nevšiml, byly teď najednou předmětem novinových komentářů. Někdy mi připadalo, že je na mě nasazena řada drábů.

Taky jste tam vydržela jen 96 dní.
Myslíte, že za 96 dní nejde odvést dobrou práci? Poslouchal jste Radiožurnál před a po? Co jste mu říkal?

Hudba se zlepšila. Ale slyšel jsem zprávy a tam moderátor říká: "Teploty budou od nuly do minus dvojky a teď už přepojujeme do Špindlu.“ Nevím, jestli se takhle má mluvit na Radiožurnálu.
Mně ani jedno nevadí, ale to je věc vkusu. Minus dvojka není veřejnoprávní? Aha, a když vám dneska první program České televize každý večer říká Vítejte na jedničce, tak to je v pohodě? Mně opravdu připadá, že velká část těch kritik se týkala naprostých drobností. Zaplať pánbůh, už je to pryč.

Ano. Byla jsem arogantní

Pojďme si udělat jasno v tom, co všechno se s vámi začátkem roku stalo. Bylo toho dost. Petice, odvolání, převoz sanitkou do Bohnic. Jak to celé začalo?
Ne všechno si pamatuju. Ale 5. února za mnou přijel domů generální ředitel Kasík a předal mi odvolací listinu.

Domů? Vy jste nechodila do práce?
Bylo to večer, čekala jsem ho, byli jsme domluveni, že přijede. Ale všechno odstartovalo ještě dřív, někdy v polovině ledna, čímž se nehodlám tajit. Začala se u mě projevovat takzvaná bipolární afektivní porucha, což je nemoc známá spíš jako maniodepresivní psychóza. Konkrétně se u mě spustila jedna její fáze, mánie. Začala jsem být hyperaktivní, což by samo o sobě nevadilo, jenže u mě to bylo dovedené do absurdna. Chodila jsem spát ve dvě, vstávala v půl čtvrté a mezitím se budila strachy, že beze mě rádio spadne.

Někteří vaši kolegové tvrdí, že to s vámi tou dobou nebylo k vydržení.
Asi mají pravdu. Do práce jsem jezdila nad ránem, všechny jsem sledovala a mé chování bylo asi občas nesnesitelné. Tlačila jsem lidi do maximálních výkonů, někdy až nemožných. Co vám ještě řekli?

Že třeba na poradách s vámi v té době už vůbec nebyla řeč. Že jste jen dávala rozkazy a odmítala o nich diskutovat.
To bylo jedním z projevů té nemoci. Omlouvám se. Já opravdu v té manické fázi seděla patnáct hodin s nastraženýma ušima a notýskem u rádia, vydávala příkazy a měla jsem pocit, že není čas na velké diskuse – v té době už ne. Diskutovali jsme celý listopad a prosinec. Ale tím neomlouvám svou nemoc, ta mi přidala na aroganci, to mě mrzí.

Prý to hraničilo s paranoiou. Když jste odcházela z kanceláře, prosila jste sekretářku, ať jde s vámi. Bála jste se, že po vás někdo jde a chce vás v garážích zmlátit.
Dostala jsem několik výhružných e-mailů a opravdu jsem se bála. Někomu jsem šlápla na kuří oko a byly chvíle, kdy jsem se necítila bezpečně. Kvůli nemoci jsem přeceňovala význam takových e-mailů jako "dej si pozor, krávo, nebo tě přejede auto".

To bylo v době vašeho pověstného vystoupení v Dobrém ránu České televize, v němž jste poučovala moderátora?
Dobré ráno bylo ještě předtím. Viděl jste ho?

Viděl. Byla jste povýšená, jinak to nebylo tak hrozné. Ale říkala jste moderátorovi: "Dejte mi minutu a já vám to vysvětlím." Sama byste jako moderátorka nikomu minutu nedala.
Ale mně by se nikdy nestalo, že bych neřekla nic o problému a hned se ptala na petice. To mě nejvíc štvalo. Moderátor ani jednou neřekl, v čem spočívají změny na Radiožurnálu, a jeho první otázka byla k petici.

Viděla jste od té doby záznam svého vystoupení na internetu? Na serveru youtube. com si ho pustilo už čtvrt milionu lidí.
Ne. Chcete se podívat se mnou?

Samozřejmě.
Barbora Tachecí zadává své jméno do vyhledávače na internetu, pouští záznam a deset minut ho beze slova sleduje. Utrousí jen jedno nelichotivé slůvko, když mluví Jan Potůček z časopisu Reflex, který seděl ve studiu s ní. Po konci záznamu si zhluboka oddechne: Je to pravda, byla jsem trochu arogantní.

Možná i to přispělo k vašemu odvolání. Ten únorový večer jste věděla, proč se k vám ředitel Kasík objednal?
Tušila jsem to, protože mi den předtím doporučil dovolenou. Pak už to bylo rychlé, civilní a bez emocí. Požádal mě, abych podepsala převzetí odvolací listiny, což jsem udělala. Dál jsem zůstala zaměstnankyní Radiožurnálu a na dalším působení jsme se měli domluvit po dovolené. Je ale potřeba říct, že jsem se nezhroutila ani nezbláznila kvůli tomu, že jsem byla odvolaná. Nejdřív jsem onemocněla.

Co ta dovolená?
Hned ráno jsem odletěla do Dominikánské republiky. Ale zasekla jsem se ve Frankfurtu.

Sama?
Chtěla jsem jet se synem a s mámou a taky jsem všechno pro nás tři zařídila. Šestého února jsem se rozhodla a za pár hodin už měla v ruce letenky. Jenže ráno mi oba řekli, že se jim nechce. Máma se necítila dobře, syn nechtěl zmeškat školu. Přesto jsem odletěla, protože jsem potřebovala odpočinek a měla jsem pocit, že všechno zvládnu sama. Ve Frankfurtu jsem ale zjistila, že má letadlo zpoždění. A tak jsem se radši vrátila do Prahy.

To však nejde jen tak, změnit letenku, dostat zpátky zavazadla.
Taky to zavazadlo dodnes nemám. Ztratilo se.

Tou dobou se vám nedalo dovolat. V telefonu se na vašem čísle ozýval nějaký německý hlas.
Telefon jsem prostě vytrousila. Na frankfurtském letišti existuje jediné místo, kde se dá kouřit. Víte jaké? Kasino. Tam jsem pila kafe a někde tam nechala mobil. I bez něj jsem se ale vrátila a doma už to šlo ráz na ráz. Přespala jsem a hned ráno jela do Bohnic. Máma mi oznámila, že zavolá sanitku, přítel souhlasil a já jela.

Síla zvyku

Jaké rádio jste si dnes ráno pustila?
Radiožurnál, síla zvyku.

S jakým pocitem?
S nijak zvláštním. Od svého nástupu tam, 1. listopadu, ho poslouchám pořád. Už u něj ale nesedím patnáct hodin denně s tužkou a blokem a nevychytávám chyby. To už mám za sebou.

Žádná nostalgie? Vztek?
Měla jsem v poslední době starosti sama se sebou, než abych měla čas na nostalgii. A kdepak vztek. Spíš mě trochu mrzí, že už tam nejsem. Občas si říkám, že bych něco z toho, co slyším, udělala trochu jinak.

To chápu. Naopak některé pořady, které jste na Radiožurnálu zrušila, už jsou ve vysílání zpátky.
Na to se dívám s lehkým úsměvem. To, že se některé věci vracejí, je volba současného vedení a má na to bezpochyby právo. Kdyby to všichni šéfové cítili stejně, mohl by tu práci obstarat počítač.

Co by se stalo, kdybyste teď v Českém rozhlase prošla vrátnicí? Jak by se lidi tvářili?
Poté, co jsem se vrátila z nemocnice, už jsem tam několikrát prošla. Viděla jsem milé pohledy, ale je pravda, že jsem zase tolik lidí nepotkala. Taky je pravda, že když jsem byla odvolána, spoustě lidí se ulevilo.

Bouchalo tam šampaňské.
To jsem taky slyšela. Přesněji to, že dva moderátoři, kteří v té době už pro Radiožurnál nepracovali, na jeho chodbách při zprávě o mé hospitalizaci otevřeli šampus.

Teď už zase pracujete. Vždycky jste říkala, že máte rádio radši než televizi.
Ano. Rádio je blíž mému srdci, je takové komornější.

A že už nechcete nic moderovat, tam ani tam.
To jsem taky řekla.

A teď čtyřikrát týdně moderujete v televizi diskusní pořad. Zaměstnává vás nová zpravodajská stanice Z1.
Během nemoci se mi shromáždilo několik nabídek, a to z oblasti marketingu, lobbingu, taky z novinového trhu, ale tahle mi připadala absolutně nejšílenější. Já a jeden host, dvacet minut v hlavním vysílacím čase od půl desáté večer. Od politiků přes umělce až po sportovce.

Prvním hostem byl u vás Jiří Čunek a ukázalo se, že asi nebudete agresivní, jako jste bývala dřív. Že hostům tak nebudete skákat do řeči.
Nebudu. Když jsem tu práci vzala, řekl mi můj přítel: Nebuď agresivní a všechny překvapíš. Nebuď Tachecí. (směje se)

Pozvala byste si třeba Leoše Mareše kvůli jeho kauze s prostitutkou?
Pozvala bych si Leoše Mareše, ale nikoliv kvůli jeho kauze s prostitutkou. Je výjimečný a výjimečné lidi mám ráda.

Na co byste se ho ptala?
Jestli se bojí stáří, až nebudou kšefty. Co čte a co ho trápí. A jak daleko jsou jeho úvahy o vlastní talkshow, která by byla seriózněji laděná než velké hudební soutěže. Jak se připravuje na vystoupení. Jaké čte noviny a co ho doopravdy zajímá. To jen namátkou.

Jak působí pár týdnů po léčbě v Bohnicích?
"Když jsem s ní pracovala začátkem roku, přišla a hned všechny pozurážela. Teď byla mnohem vyrovnanější," říká fotografka Lucie Robinson. "Fotila jsem ji ve velké prázdné místnosti, protože ji tak vidím. Začíná znova, je sama v opuštěném prostoru, ale už se dívá dopředu. Byla na ní znát únava, ale i chuť jít dál. Přibylo pár poctivě odžitých vrásek. Co si prožila, se na ní odrazilo, ale to je samozřejmé. Nejvíc emotivní byla chvíle, kdy stála u okna. Vyprávěla, co prožila a její obličej se v tom okně odrážel. To byla opravdová zpověď."

Autoři:






Nejčtenější

Babička s dědou se starají o svá vnoučata - jedenáctietou Anežku a osmiletého...
Děti žily ve stanu, než je máma opustila. U prarodičů našly nový domov

Na 35 metrech čtverečních žijí ve dvou místnostech babička s dědou a jejich dvě vnoučata. Jejich máma a prarodičů nejmladší dcera je opustila. Do televizního...  celý článek

Ilustrační fotografie
Hubnutí i výkonnější mozek. Proč se vám vyplatí posilovat

Chcete zhubnout a být ve formě? Potom zařaďte do svého programu posilování. Udělá pro vaší postavu i zdraví mnohem více, než si vůbec myslíte.  celý článek

Letošní podzim přeje barevným botám, stejně jako zdobení a různým texturám...
Obujte se do podzimu. Neokoukané kousky, které by vám neměly chybět

Poslední sluneční paprsky si můžete užít v pohodlných oxfordkách, elegantních kotníčkových střevíčkách nebo sexy upnutých kozačkách nad kolena. O slovo se...  celý článek

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

Nakupování online je sice pohodlné, ale přináší i svá úskalí. Často si nemůžete...
Zklamaná zákaznice? Už nikdy. Ukážeme, jak předejít hororovým nákupům

Nemilá překvapení při nakupování zažil asi každý z nás. Rozlepenou podrážku či díru na svetru můžete v kamenném obchodě snadno odhalit. Co ale dělat, pokud si...  celý článek

Další z rubriky

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Tváří Nákupů Ona Dnes je Jana Stryková
Nákupem psa z množírny napomáháte týrání zvířat, říká herečka Stryková

Diváci si ji zapamatovali jako zdravotní sestru ze seriálu, teď se jim herečka Jana Stryková představí v jiné roli – stala se moderátorkou pořadu o bydlení....  celý článek

Charlize Theronová, Ashley Juddová, Goldie Hawnová a Megan Foxová
Cesta k roli přes postel. Herečky promluvily o sexistickém Hollywoodu

Nechvalně proslulá hollywoodská praktika „obsazování rolí přes postel“ není mýtus. V posledních letech o svých zkušenostech se zvykem mocných filmových...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná
11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná

Trocha řasenky, rtěnky, pudru a najednou si říkáte, že vypadáte i jako člověk. Tak toho zkuste někdy nanést trochu víc, ... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.