Miláčku, koukej, jaké jsem si koupila boty, chlubí se drobná blondýna manželovi kozačkami, na kterých je ještě visačka.
"Jo a potřebujeme vyčistit odpad. Taky v ledničce praskla žárovka. Tu vyměním, ale ten odpad nezvládnu. Opravíš to, až přijedeš?" ptá se zároveň do webové kamery. Sedí u počítače v Praze, její manžel v Bruselu, kde pracuje jako zahraniční zpravodaj. Dělí je skoro tisíc kilometrů.
Vztah na dálku prožívají Zuzana a Michal Půrovi už čtrnáct měsíců. Společně tráví měsíčně jen čtyři dny. Jednou letí Zuzana do Bruselu, podruhé přijede její muž do Prahy. "Když pak odjede, dva tři dny se z toho vzpamatovávám. Jsem doslova mimo," říká osmadvacetiletá novinářka, která na současné situaci vidí jedinou pozitivní věc. "Než odjel, žili jsme spolu dva roky.
Byla jsem semetrika, která neustále prudila kvůli blbostem, třeba ponožkám odhozeným za sedačku. Teď to přejdu. Když je tu, jsem vyklidněná, miloučká, vždycky se o něj hezky starám a rozmazluju ho."
| Zuzana (28) Plno lidí se mě ptá, jak zvládáme přežít bez sexu. Je to těžké, ale nedá se nic dělat. Ty čtyři dny v měsíci, kdy jsme spolu, si to vynahrazujeme do zásoby. Ale ještě víc mi schází to, že se večer u televize nemůžu schoulit manželovi do náruče. |
Pohlazení přes internet
Devětadvacetiletý Michal Půr odjel do Bruselu loni v září. "Že půjde pracovat do ciziny, jsem věděla od prvního rande. Kdybych se s tím nedokázala smířit, tak jsme spolu ani nezačali chodit," říká Zuzana. "Jeho odjezd jsme neřešili. Ale když byl pryč, překvapilo mě, jak moc jsem zamilovaná. A začala jsem se trápit, že jsme od sebe."
V lednu se zasnoubili a v červnu se vzali. Formuláře pro matriku si posílali poštou, snubní prstýnky vybírali na internetu. Většinu příprav na svatbu měla na starosti Zuzana. "Občas jsem měla pocit, že jsem na všechno sama, že to nestihneme. A Michal pak přijel, během pátku vyřídil tři věci, třeba svatební kytku sehnal hned v prvním květinářství."
Ve spojení jsou denně. Posílají si dopisy, píšou si e-maily, chatují po ICQ a volají si přes skype. "Nejde ale sdělit všechno. Něco vyzní napsané jinak, není tu ta bezprostřednost," říká žena. Manžel jí chybí víc a víc. Naštěstí nežárlí. "I já mu věřím. Bez toho by to nešlo."
O pražskou domácnost se musí postarat sama. Některé práce už zvládá, a co nehoří, to napíše na seznam. "Ten je většinou to první, co Michal dostane, hned jak přijede," směje se. "Jinak už ho čekají jen příjemné povinnosti.
Plno lidí se mě ptá, jak zvládáme přežít bez sexu. Je to těžké, ale prostě se nedá nic dělat. Ty čtyři dny si to vynahrazujeme do zásoby," říká Půrová, které schází víc to, že se večer u televize nemůže muži schoulit do náruče. Ale vztahy na dálku mají i výhody: "Mám na sebe dost času, nemusím vařit večeře, s kamarádkami se sejdu kdykoliv a nemusím hlídat čas."
Když se vrací do prázdného bytu, občas na ni padne tíseň. "Někdy Michalovi do telefonu i brečím a on mě utěšuje tím, že jsem ta nejstatečnější ženská na světě."
Je jasné, že pokud někdo z nich něco změní, bude to ona. "Práce v Bruselu je manželův splněný sen a já bych mu nikdy neřekla, ať se ho kvůli mně vzdá."
Jak dlouho muž v zahraničí zůstane, ale nikdo netuší.
"Hlavně ho pak mohou poslat zase do jiné země. Tohle téma je u nás proto tabu. Nerozebíráme ho, vyhýbáme se mu. Nechci nad tím přemýšlet," přiznává Půrová, kterou navíc nenechává v klidu tlak okolí. "Všichni tvrdí, že bychom měli být spolu. Jenže já tady mám rodinu, kamarády, práci... Ale když je muž třeba nemocný, sama si říkám: Co tady děláš? Vždyť bys měla být s ním a starat se o něj!"
Láska na dvou kontinentech
Vztahů na dálku přibývá. Už dříve zažila řada rodin, že otcové odjížděli v pondělí za prací a vraceli se v pátek večer. Ale že by partneři žili každý na jiném kontinentu a vídali se klidně jen jednou dvakrát za rok, to se stává fenoménem až v posledních letech.
"Láska na dálku je krásná i bolestivá. Přítel byl z Peru, viděli jsme se jednou za rok čtrnáct dní. Nakonec jsme se po pěti letech rozešli," píše na internetovém fóru jedna z žen.
Jiná pisatelka se zase právě zamilovala. Do čtyřiatřicetiletého Rusa, s nímž se může vídat jednou za půl roku. "To se může stát jen mně," stěžuje si. Přitom o pár řádků níž si další dívka podobný vztah chválí. "S přítelem se vídám jednou za šest měsíců, tak na dva týdny. Je nám krásně, moc si rozumíme. I když si po zbytek roku povídáme jen přes net, je to lepší než nic. Nejdůležitější je si spolu rozumět a hlavně si věřit."
Některé páry spolu nějaký čas bydlely, pak se musely odloučit, jiné prožívají vztah na dálku od samého začátku. Ale někdy ani na vzdálenosti tolik nezáleží.
Dvaadvacetiletý Patrik poznal o dva roky mladší Martinu na internetovém chatu. Bohužel on žije v jižních Čechách, ona na Moravě. Než se poprvé setkali, čtyři měsíce si jen psali a telefonovali. "Bylo to fajn, ale nepřemýšlel jsem nad tím, že by z toho mohlo být něco víc," říká vysokoškolák Patrik.
Za Martinou poprvé vyrazil o letních prázdninách a rozhodli se, že to spolu zkusí. Za pět měsíců chození spolu strávili čtyři víkendy, párkrát se Patrik vydal za Martinou jen tak na otočku. Někdy mají mezi schůzkami pauzu týden, jindy se nevidí dva měsíce. Pro někoho je to málo, jim to ale zatím stačí. Studují, peněz ani času na cestování není nazbyt. "Je to můj první vážný vztah. Možná právě odloučení pomohlo tomu, že to klape," říká Patrik.
Stýská se jim, společný život plánují, až Martina dostuduje. Možná to bude už v únoru, možná až v červnu. Nebojí se, že se v tu chvíli ukáže, že o sobě příliš nevědí? "To ne. Nikdo o Martině neví tolik jako já. Říkala mi o sobě úplně všechno, já jí taky říkám, že jsem třeba po ránu na zabití," tvrdí sebevědomě Patrik, který se bojí jen toho, aby jim vztah každodenním vídáním nezevšedněl.
Jitka Douchová, psycholožka: Co s tím? Doteky nic nenahradí
Kosmopolitní éra vnáší do partnerského soužití nový prvek a vztahů na dálku přibývá. Jejich prognóza je individuální, záleží na jejich kontextu, osobnostech partnerů i na očekáváních. K základům partnerství v jeho počátcích patří velká potřeba intimity, společného prožitku. To vztah prohlubuje a nejde jen o intimní život. Prostřednictvím těchto zážitků a posléze vzpomínek na ně vytváříme společnou historii. To patří nejen do fáze zamilovanosti, ale je to nosný faktor ve vztahu vůbec. Po určité době se vazby dvou lidí kvalitativně proměňují. Jestliže oba cítí, že k sobě patří, mají v partnerovi jistotu a oporu, mohou nějakou dobu žít šťastně sami s vědomím, že ten druhý někde je. Zvlášť když lze udržovat intenzivní kontakt pomocí techniky. Přesto něco schází... Kořením vztahu je sice vzácnost, ale.... Setkání po odloučení provází velké očekávání. Konfrontace s realitou může být zdrojem zklamání. A rizikových faktorů je víc. Ač "zadaní", vytváříme si svůj svět bez toho druhého. Nejsme pár, ale dvě samostatně fungující jednotky. Pokud se teprve seznamujeme, dlouhé pauzy mezi setkáními jsou jen půdou pro rozvíjení idealizovaných představ o tom druhém. Jako psycholog nevnímám takovýto způsob vytváření partnerského vztahu jako dobrý, spíše naopak.
|
Rady pro "dálkaře" |
