Vztah na dálku je výzva, říká šéfka Vodafonu

Nová šéfka českého Vodafonu Muriel Anton je velmi příjemná dáma. Pečlivě však váží každé slovo, snad aby neřekla příliš. Odpovídá soustředěně a pomalu - abych rozuměla její angličtině. Do Česka totiž před osmi lety přijela z Kanady.

Když jsem známým řekla, že s vámi budu dělat rozhovor, skoro všechny zajímalo, jaký máte měsíčně účet za telefon. Máte vůbec přehled?
Základní přehled mám, okolo dvou až tří tisíc za měsíc, ale přiznám se, že to nesleduji pravidelně. Nejvíc času asi trávím esemeskováním. Během pracovního dne spíš napíšu zprávu, když na něco myslím, než abych lidem volala. S kolegy z ústředí firmy nebo z jiných zemí spíš volám. Do Kanady své rodině volám tak jednou týdně.

Říká se, že Češi milují esemesky víc než lidé z jiných zemí. Je v tom opravdu rozdíl? 
Ano. Když jsem byla v Kanadě, moc jsme je nepoužívali, ale tady jsem to velmi rychle převzala. Když sem na návštěvu přijely mé sestry, hned je jeden můj český přítel vytrénoval, jak posílat zprávy. A tak se to přes noc stalo součástí jejich života. Ale moji synovci a neteře už žijí ve světě textovek.

Do Česka jste přijela před osmi lety. Vzpomínáte si na první dojmy z Prahy? 
Víte, já pocházím z kanadských prérií. Z města v Albertě, kde nejstarší budova je jen něco přes sto let stará. Samá rozlehlá pole, pasoucí se koně, sem tam na louce krávy. Když jsem přijela a viděla Prahu, bylo to neuvěřitelné. Něco málo jsem o Praze věděla, ale obrázky na internetu, to je něco jiného. Najednou jste tady, vidíte tu architekturu, historii a seznamujete se s lidmi. Je to vzrušující a ohromující. Je to tak jiné než Kanada...

V které části města bydlíte? 
V centru. Jedna z věcí, která je na Praze zvláštní, je, že můžete kamkoli dojít pěšky. V Kanadě, když chcete jen pro mléko do obchodu, musíte jet autem. To je pro mne velký rozdíl a je to opravdu skvělé. A když nejste "chodivý" typ, můžete kdekoliv naskočit do tramvaje. Je tady velice komfortní doprava.

Na kole jezdíte? 
Ano. Jedno léto jsem jezdila do práce na kole každý den. Ale někdy je to na silnici nepříjemné, když nejsou stezky pro cyklisty. Někdy jsem jezdila po zastrčených ulicích, abych nemusela po hlavní. Nejezdím zdaleka každý den. Ale kdyby do práce vedla stezka, jezdila bych.

Jak jste na tom s češtinou? 
Stále beru hodiny. Ale je to opravdu těžký jazyk a hlavně, tady pracujeme převážně v angličtině, takže češtiny užívám jen trochu, když cestuji po zemi. Snažím se. Obdivuji české lidi v branži, kteří se naučí tak, že v angličtině mohou pracovat. To já jsem opravdu stále ještě začátečník.

Máte české přátele? 
To ano. Ale...

Mluví s vámi anglicky, aby si mohli vylepšovat svoji angličtinu, že? 
Ano. Ale já občas vložím do hovoru pár českých slov, oni odpovídají anglicky, takže se všichni procvičují...

Víte, co to v češtině znamená "anton"? 
Ne. To něco znamená?

Policejní auto. S mřížemi. Svážejí se jím třeba výtržníci z demonstrací. 
Tak to jsem tedy nevěděla. Opravdu mi to nikdy nikdo neřekl. Mezi námi, asi to není obrázek, který by si zrovna se mnou mí známí spojovali (směje se).

Když jsem se chystala na náš rozhovor, sešly se mi dvě rozporuplné informace. Že jste tvrdá manažerka, ale zároveň docela plachá. Jaká tedy jste?
Plachá jsem byla jen jako dítě. Teď už asi ne. A tvrdá manažerka? Kdo by tu chodil s bičem, asi by tu dlouho nevydržel, firemní kultura je jiná. Jsme tu velmi neformální. Důležitá je práce v týmu a spolupráce, a to jsou také věci drahé mému srdci. Jako manažerka se snažím rozumět obchodu a zároveň pracovat s lidmi tak, abych jim pomohla. Nebo hledám pomoc já u nich.

V den, kdy rozhovor vyjde, budete poprvé ve funkci generální ředitelky. Těšíte se? 
Těším. Jsem napjatá. Je to vzrušující role.

Nemáte strach? 
Nemám. A neměla jsem. Hned od začátku mě to přitahovalo a každým dnem se mi ta představa víc líbí. Víte, já mám svou minulost spojenou s touto společností od jejího vzniku. Myslím, že je to skvělá organizace se skvělou kulturou. Zkoušíme tady dělat zvláštní a jiné věci pro zaměstnance i pro zákazníky, takže fakt, že tu můžu být a podílet se na vývoji, je pro mne vzrušující moment.

Dosud jste byla finanční viceprezidentkou. Jak moc se změní vaše práce? 
Budu více pracovat s lidmi, víc se zaměřovat na obchod, na dlouhodobější plány. Ve financích taky musíte vědět, co se děje v obchodě, ale díváte se na to z trochu jiného úhlu. Ti nejlepší lidé z oboru financí velmi dobře rozumějí obchodu, lidem, kultuře firmy, trhu i značce. Kdyby to neměli, neměli by finanční výsledky. V pozici generální ředitelky budu ale přímo odpovědná za tvář společnosti a značky, kterou reprezentujeme vším, co děláme.

A pro vás osobně se něco změní? Bude to třeba časově náročnější? 
Objem práce se asi příliš nezmění, ale její typ ano. Jen poměr analytické práce ke komunikaci s lidmi. Té bude víc. Co se ale týče času, tak myslím, že v každé práci v jakékoli společnosti lidé myslí na to, aby si zachovali nějakou rovnováhu osobního života a práce, pak je jedno, jde-li o finančního analytika nebo generálního ředitele. Záleží dost na vás, jak děláte svou práci a plánujete čas. Jedni zde můžou být do šesti, jiní klidně do osmi, to záleží na tom, jak si práci zorganizují a jaký mají osobní přístup k rovnováze práce a života.


S Grahamem Maherem

Nastupujete po Grahamu Maherovi, který působil velmi neformálně a kreativně. Všichni vzpomínají, jak v přestrojení za baču prohnal Prahou stádo ovcí. Myslíte, že jedním z důvodů vašeho nástupu by mohla být právě rozdílnost vašich osobností, že je konec bláznivým nápadům, nyní je čas na více analytický a vážný přístup? 
To je zajímavá otázka. Pro nás oba je velmi důležitá kultura značky. To se nezmění. Ale možná, že způsob, jak to vyjadřujeme, je jiný. Nejsem a nemůžu být Graham, musím být sama sebou. Ale navazujeme na sebe, tak jak Graham ponechal zajímavé věci, které přinesla jeho předchůdkyně Karla Stephens. Udělám totéž a přidala bych k tomu jakousi "murielovskou" příchuť. Každý vůdce přináší do firmy svoje silné stránky, ty moje jsou analýza, finance a komplexní pochopení obchodu. A já věřím tomu, že to je pevný pilíř pro post generální ředitelky.

Poznají "murielovskou" příchuť zaměstnanci? 
Doufám, že uvidí hlavně někoho, kdo má zápal pro věc, kdo vidí potenciál v lidech ve společnosti, v tom, co můžeme vytvořit a přinést na trh, kdo má pocit, že každodenní život v této společnosti je super. Kdo má cit pro práci s lidmi a jejich potenciálem. Máme pro zaměstnance relaxační zónu, kurzy jógy, letní tábory pro děti, pro ženy na mateřské máme speciální programy.

Jaké? 
Snažíme se jim nabízet úvazky na míru. Ženy, které jsou na mateřské, se stále snažíme zapojovat do celého našeho programu, teď pojedou i na teambuilding. Nejpodstatnější deviza, co společnost má, jsou její zaměstnanci. A ženy dříve či později na mateřskou půjdou. Nemůžete jim přece říct: "Já si vás cením, když jste tady, ale když tu nejste, tak mne nezajímáte."

V českých firmách ta nabídka zatím chybí. 
Už by měly pochopit, že je to důležité. Lidé přece mohou v mnoha případech pracovat z domu nebo na částečný úvazek.

Člověk asi v dětství nesní o tom, že bude pracovat jako finanční analytik. Jak jste se k číslům a obchodu dostala vy? 
Oklikou. Uměla jsem dřív noty než čísla, dřív jsem uměla číst hudbu než písmena. Hrála jsem na klavír. A taky jsem sportovala. To byly dva světy, které jsem vždy milovala. Na univerzitě jsem několik let hudbu studovala, ale pak jsem začala přemýšlet: co dál? Líbilo by se mi učit nebo jsem mohla jít do hudebního průmyslu. Ale říkala jsem si, že to bych dělala tak deset let, pak bych chtěla změnu. Rozhodla jsem se, že si rovnou dokončím vzdělání v jiném směru. A tak jsem se rozhodla jít studovat obchod. Hudba a čísla sídlí podle mě ve stejné části mozku. O Bachově hudbě se říká, že je matematická... Tak jsem dokončila doktorátem studia ekonomie a na univerzitě jsem učila večerní semináře. Ale nakonec jsem se rozhodla pro byznys. S tím, že si ostatní nechám jako hobby.

Stále hrajete na piano? 
Ne, teď ne.

Schází vám to? 
Ano, schází.

Tak proč nehrajete? 
Myslím na to často, ale je zde tolik věcí! Potřebovala bych, aby měl den více hodin... Víte, můžu zůstat uvnitř a vyprázdnit si hlavu hrou na piano, "vyhrát se", ale já dávám spíš přednost tomu, že popadnu boty a vypadnu na vzduch.

Řešení by bylo vzít si piano na vzduch. 
(směje se). To bych potřebovala. Nějaké menší do zahrady.

S pianem a sporty jsme trochu zabrousily do vašeho osobního života. Žijete s někým? 
V Kanadě mám rodinu: otce a dvě sestry, každá má dvě děti. V Evropě mám partnera, který má hlavní stan v malém městě ve Švýcarsku, a máme takový vztah na dálku. A taky máme psa. Zlatého retrívra, teď je ve Švýcarsku. Když jede přítel do Prahy autem, bere ho s sebou. Jsme spolu šest let a všechno je fajn. Vztah na dálku, to je výzva.

Co je výhoda vztahu na dálku? 
Myslím, že když vám někdo chybí, třeba když toho člověka nevidíte po celý týden, tak si pak ceníte času, který trávíte společně. Takže myslím, že to je jedna věc, jak o tom uvažovat. V každém vztahu musíte mít čas, který trávíte spolu a soustředíte se na něj, a kdy se více staráte o sebe. Když nemáte spolu tolik času přes týden, je to jaksi koncentrovanější.

Co dělá váš partner? 
Pracuje v malé právnické firmě.

Už jste mluvila o tom, že jste sportovní typ. V zimě prý lyžujete, co děláte v létě? 
To je právě to, nad čím teď rozmýšlím. Co bude mým sportem letos v létě? Než jsem odjela z Kanady, začala jsem s golfem. Tak váhám, jestli si nevezmu nějaké hodiny golfu, nebo se budu spíš věnovat cyklistice.

U nás se v poslední době golf rozmohl, hraje ho stále víc lidí. Co je na něm tak přitažlivého? 
Víte, v Kanadě, v provincii, odkud jsem, jsou všude golfová hřiště. Tam začínají hrát už malé děti. Takže pro mě je to přirozené. Kouzlo golfu? Když jsem začala, byla bych řekla, že nejlepší věcí na golfu je to, že jste venku s přáteli. Ale ta druhá část, když si nosíte věci sama, tak to je docela dobrý tělocvik. Každý povedený míček vás žene k tomu, abyste příště přišla zase a zopakovala to. Z počátku to může být velmi frustrující. Připravíte se, máchnete... a ten míček je tam pořád. Prakticky je to o vnitřní výzvě trefit se a dát dobrý úder.

Muriel Anton

Kanaďanka Muriel Anton (1962) přijela do Prahy před osmi lety, když byl český Oskar v plenkách. Stala se viceprezidentkou pro finance a zůstala jí i poté, co regionální síť koupil evropský gigant Vodafone.

Od 1. června je generální ředitelkou Vodafonu pro Českou republiku.

V Kanadě vystudovala ekonomii. Po studiích chvíli učila na univerzitě, pak vstoupila do byznysu. Zastávala řadu vedoucích funkcí v oblasti finančního plánování a řízení analýz v předních telekomunikačních společnostech. 

Od roku 2000 žije v České republice. Je svobodná, bezdětná, přítel je právník a žije ve Švýcarsku. Lyžuje, hraje golf, cestuje a poslouchá hudbu.