Vzdělávání v Česku má mnoho bolavých míst. V laických kruzích se šeptá, že to jde s našimi školami (a s našimi školáky) z kopce a situaci nepomáhá ani nucená distanční výuka, která by se snad mohla od 1. března přestat týkat alespoň posledního ročníku středních škol.
Bob Kartous
 |
Studenti a zaměstnanci škol by podle plánu ministerstva zdravotnictví měli být pravidelně testováni na covid-19. Spory vyvolává i inkluze nebo povinná maturita z matematiky.
„Diskuze o maturitě z matematiky je často vedena poněkud hloupě,“ říká v rozhovoru pro 5plus2 expert na vzdělávání Bob Kartous, ředitel Pražského inovačního institutu a autor knihy No Future.
Distanční výuka je nejdiskutovanějším tématem současného vzdělávání. Jaký bude mít vliv na kompetence dětí?
Distanční výuka v současné podobě nese jednu zásadní potíž, a to je posilování nerovnosti. Děti na dobrých školách, s prozíravými a schopnými učiteli, budou z této situace spíše těžit, byť ani pro ně to není jednoduché. Středoškoláci na dobrých gymplech, jako je třeba Gymnázium Na Zatlance v Praze, mají plnohodnotnou distanční výuku od března 2020. Jinde stěží zvládají alespoň nějakou formu přímé interakce prostřednictvím digitálních platforem. Vysoce odlišná je realizace – i posuzování vlivu – distanční výuky podle věku.
Pro středoškoláky je mnohem jednodušší než pro děti z prvního stupně.
Ano, ty by měly mít možnost, pokud to situace jen trochu dovoluje, do školy chodit. Zásadní rozdíl je také na středních školách, gymnazisté se mohou vzdělávat distančně vcelku bez obtíží, u učňů s odbornou, praktickou částí výuky to možné není. Vysoce destrukční vliv bude mít distanční výuka zejména na děti a mladé lidi, kteří žijí v nepodnětných sociálních podmínkách a dodnes jsou více méně v izolaci. A nikdo se o jejich osud nezajímá, což je trestuhodné.
Další výzvou pro školy je v posledních letech inkluze, která z pohledu mnohých učitelů nastolila situaci, že když se musí věnovat těm „slabým“, ti „šikovní“ pak slábnou. Neoslabí podle vás inkluze české školství?
Podstatou inkluze je snaha o individuální přístup ke každému žákovi, ne na obětování se určité skupině dětí. V inkluzivních systémech, jako jsou ty skandinávské, mají děti individuální vzdělávací plány, tedy cíle vzdělávání a rozvoje, bez ohledu na to, zda jsou handicapované, talentované či průměrné. To umožňuje – z dlouhodobého hlediska – mnohem vyšší úspěšnost v rozvoji jednotlivců a v celkovém součtu to vytváří vyšší společenský, kulturní a ekonomický potenciál.
Chápu učitele, kteří se za současné situace cítí bezradně, jelikož nemají dostatečnou podporu v podobě psychologické či pedagogicko-sociální pomoci a příliš mnoho dětí ve třídě. Ano, za dané situace je to často těžké, byť na řadě škol si s problémy dokážou poradit. ZŠ Trmice v Ústí nad Labem, ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze, jen namátkou. Nedává žádný smysl rezignovat, smysl dává hledat cesty k řešení.
Co navrhujete?
Zásadní je vyšší investice do vzdělávacího systému, což by umožnilo snížit počet dětí, zvýšit intenzitu rozvoje pedagogické profese a také posílit pedagogické sbory o stabilní přítomnost školních psychologů a sociálních pedagogů. Je to investice s nejvyšší možnou mírou dlouhodobé návratnosti v podobě samostatných, zdravě odvážných a své přednosti využívajících jednotlivců s citem pro veřejný zájem.
Reportáž psaná ve stresu. Jak jsem se doma pokoušela vzdělávat své děti |
Hodně se také diskutuje o tom, jestli „chytrý student“ musí být dobrý v matematice. Diskuzi otevřela panika kolem povinné maturity z matematiky.
Diskuze o maturitě z matematiky je často vedena poněkud hloupě. Shoda na tom, že matematika je klíčová pro určitý způsob chápání světa a souvislostí v něm, že je jazykem svého druhu, je v odborných kruzích naprostá. Není to tak, že by proti sobě stáli odpůrci a příznivci matematiky, jak je zjednodušeně prezentováno.
Velmi odlišné je ale hledání cest, jak v matematice vzdělávat tak, aby vzdělávání v tomto předmětu skutečně vedlo k vyššímu standardu matematické gramotnosti u většinové populace a aby ti, kteří mají pro tento specifický „jazyk“ vlohy, je měli možnost dostatečně rozvíjet. Je nemálo příznivců myšlenky, že povinná maturita z matematiky by k takovému cíli přispěla.
Patříte k nim?
Nepatřím. Doposud neexistuje důkaz o tom, že by povinná maturita z matematiky jakkoliv zvýšila jazykovou gramotnost těch populačních ročníků, které státní maturity skládaly. Naopak lze z dostupných měření znalostí usuzovat, že státní maturita žádný pozitivní přínos v tomto směru nemá. Nelze tedy předpokládat, že pokud zavedeme státní maturitu z matematiky, dopady budou jiné.
Co tedy v budoucnu s matematikou?
O co bychom se měli snažit, to je změna výuky matematiky, řešení nabízí například Hejného metoda, je-li učiteli dobře přejata a využívána. Vede k samostatnému chápání souvislostí, udržuje významně vyšší míru motivace se matematikou zabývat. A to je zásadní, neboť u matematiky největší úskalí vyplývá ze ztráty motivace a nechuti v prvních letech školní docházky.
