Všechno bylo perfektní. Trochu mě sice zarazilo, že mi Pavel vlastně zakázal, abych měla na svém rozlučkovém večírku striptéra, ale smála jsem se tomu, i když kamarádky říkaly, že je nějaký divný, že přeci o nic nejde a je to tradice.
Kluci měli rozlučku v ten samý den. Když jsem po půlnoci přišla domů v příjemné náladě, byl u nás kromě Pavla ještě jeho svědek a další dva kluci, které jsem neznala. Pavel byl hrozně opilý. Kluci říkali, že ho raději dovedli domů.
Začal na mě křičet, s kým jsem se pelešila, rozbil pár talířů a vzápětí na mě vytáhl nůž. Nikdy předtím se mi to nestalo. Samozřejmě, že jsme se občas hádali, ale vždycky jen do něčeho praštil a vztek ho přešel. Kluci se vylekali. Honil mě po domě s nožem a já měla vážně strach. Nevím, co by se stalo, kdybychom byli sami.
Kluci zavolali policii. Nikomu se nechtělo šermovat s Pavlovým nožem, a tak to bylo asi nejlepší řešení, protože přijeli rychle a Pavel se rázem zklidnil. Byla to strašná ostuda.
Druhý den byla svatba, a tak jsem se modlila, aby se Pavel ze všeho vyspal a na všechno jsme zapomněli. Jirka, Pavlův svědek mi sice říkal, že i když má Pavla rád, měla bych se vážně rozmyslet, co udělám, protože tohle už není legrace. Přišla Jirkova holka, aby mě uklidnila, a také si myslela, že bych měla svatbu odložit.
Prosila jsem je oba, aby o incidentu nikomu neříkali. Hlavně ne mé mámě, nechtěla jsem zkazit svatbu. Přišlo mi šílené v den svatby říct shromážděným hostům, že jsem si to rozmyslela. To dokážou jen hrdinové ve filmu, ale já na to neměla sílu. Pavel se ráno choval, jako by se nic nestalo. Nic si nepamatoval, a tak jsem byla ukolébaná tím, že všechno způsobila nadměrná dávka alkoholu.
Pak se nedělo týden nic, jeli jsme na svatební cestu, všechno bylo jako dřív. Pak se Pavel dozvěděl, že se opět nedostal na medicínu. Začal pít a chodit pozdě domů. Každou chvíli mi vyčítá, že jsem děvka, protože jsem na střední spala s kdekým a bůhvíco dělám, když nejsem doma.
Chodím do práce a živím nás a na střední jsem samozřejmě měla různé milostné zkušenosti, ale to on taky. Nehledě na to, že to ví odjakživa a nikdy mu to nevadilo, nebo o tom alespoň nemluvil. Nebije mě, ale mlátí do věcí a už jich spoustu rozbil.
Jsem nešťastná, pár měsíců po svatbě, a už lituju, že jsem si ho vzala. Kamarádky mě hecují, ať od něj odejdu, ale je to přeci můj Pavel, kterého znám od sedmé třídy. Nemohl se přeci tak změnit. Pořád ho miluju. Poraďte mi, prosím:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 8. srpna 2008. Anketa je uzavřena.
