asi 12 let jsem delal trenera v atletice, v kategoriich deti a mladeze. Bylo az neuveritelne s kolika extremne ambicioznimi otci jsem se za tu dobu setkal a s tim, ze ani JEDEN z techto nadanych atletu se v atletice bohuzel nedostal dal jak do kategorie pod 18 let a mnozi toho nechali uz v dobe nastupu do gymnazia (7.trida)

Jednou z oblibenych soutezi nasi Male Atletiky (puvodne od 5 do 15 let, pozdeji prodlouzeno do 17let, jejiz discipliny jsou svymi podminkami prislusne upravene podle veku a stadia vyvoje mladych atletu) byly tzv. Oteverene dny, poradane o nekterych nedelich jednotlivymi kluby z celeho statu. Kterykoliv clen se mohl prihlasit do soutezi ve sve vekove kategorii v rade atletickych disciplin a zavodilo se o medajle nebo male blyskave trofeje.

Nas starsi kluk tim byl nesmirne nadseny a od svych sesti let doslova zil pro atletiku, nemohl se dockat pristi soboty a souteze v domacim klubu. Museli jsme mu omezit pocet "Otevrenych dni" na 4 na sezonu, aby to neprehnal. Kdyz konecne smel na svuj prvni Otevreny den, zavodil mj. proti chlapci z jineho klubu, synovi jednoho indickeho pristehovalce, v behu na 70m a skoku dalekem. Obe discipliny vyhral a indicky kluk Preston byl 3. Pak jsem nahodou zaslechl poznamku, jeho otec udelal ke sve manzelce: "Stalo by to za to ho nechat profesionalne trenovat a privest ho sem pristi rok, aby vsem ukazal!" Zduraznuji, ze mluvil o sestiletem synovi!!! Pozn.: Preston nechal atletiky ve 12 letech.

Nase kluky jsme naopak museli usmernovat, aby nedelali vic, nez je pro jejich vek a vyvoj zdrave. Oba u atletiky zustali do dospelosti, zavodili na narodnich mistrovstvich a oba byli univerzitnimi mistry Australie, jeden v desetiboji a druhy ve 100m a dalce. Oba ale meli karieru prerusenou zranenimi a dnes se jako vedlejsimu konicku venuji zdejsimu profesionalnimu bezectvi.

A tajemstvi otcu uspesnych sportovcu: na deti dost tlaci aby byli porad lepsi a nespokojeni s dosazenymi vysledky

a tajemstvi pozdejsiho rozpadu vztahu mezi otcem a temito detmi...protoze otec prilis tlacil.

 Svetovy sport je takovymi pripady primo posety, staci se podivat na tenis. Nekteri otcove pak za nepristojne chovani dostanou od prislusne sportovni federace zakaz vstupu na zavodiste.

Jistě. Jakmile budete na někoho tlačit, vytvoří si obranné mechanismy (a většina z nás je má, co si budeme nalhávat). Jakmile budeme někomu pomáhat, podporovat jej a respektovat s tím, že je nutno "pouze" nastavit hranice, je velká pravděpodobnost, že rozkvete - jestli do hudby, sportu, technických věcí, humanitních věcí atd. není podstatné, to není v našich silách.

A proč jenom matky? Dítě snad nemá otce? Opravdu podařená demonstrace feminismu v praxi.

Ale no tak. Aby byli muži rovny ženám ve "výchově", museli by vědět, jaké to je být 9 měsíců spojen s dítětem, jaké to je rodit, jaké to je, když se ženám přestavuje v těhotenství a po porodu mozek (do oné pověstné mateřské péče), jaké to je přijímat (ženský element je země, přijetí), jaké to je používat intuici (většina chlapů nemá ani páru, co to je). Rovnost je z principu blbost. Jen muž, který neví, kam směřuje, se chce chovat stejně jako matka (muž má přitom ukazovat mužský svět). Respekt odlišností a vzájemná úcta, to je to, co tu chybí. Neboť pouze z odlišností vzniká ono pověstné napětí, jiskření...

Vyplývá z toho jedna špatná zpráva pro ambiciózní rodiče: tlačte na své dítě jak chcete, stejně se uplatní to, které má talent :-)

omyl: kdyz se prilis tlaci, i velmi talentovane dite toho jednou dostane plne zuby. Pokud neni extremne ctizadostive, jakmile bude starsi, postavi si hlavu proti rodicum a zacne delat naschvaly aby neutralizovalo natlak. Hodne z nich se nakonec stane natlakem tak otravenych, ze sportu nechaji.