Vytrhávám lidi z jejich osamělosti, říká sociální podnikatelka Jana Hradilková

Nedávno se vrátila z Grozného z krátké inspekční návštěvy a mluví o Čečně, jako by šlo o její život. "Říkají o mně, že jsem blázen," prozrazuje Jana Hradilková, která se angažuje v mnoha občanských sdruženích.

Vrátila jste se nedávno z Čečenska, jak to tam vypadá?

Jana Hradilková (49)

* Iniciátorka otevřeného společenství s názvem Výbor SOS Čečensko.
* Spoluzakladatelka občanského sdružení Berkat, které se zabývá individuální pomocí obětem válečných konfliktů v Čečensku a Afghanistánu, podporou komunitní práce tamtéž a přátelskou pomocí běženeckými rodinám v ČR.
* Zabývá se také genderovou problematikou a zároveň je bohemistkou zabývající se rovněž odkazem Elišky Krásnohorské a Karoliny Světlé.
* Je vdaná a bydlí v malé vesničce na okraji Prahy.

Vypadá to tam, jako kdyby žádná válka nikdy nebyla. Přitom trvala deset let. V květnu byla oficiálně ukončena takzvaná protiteroristická operace, zrušen režim KTO, čili zóna protiteroristických operací. Díky tomu zmizely blokposty, pro vstup do Grozného už nepotřebujete žádné zvláštní povolení. Ani na letišti nic nepřipomíná válku. Z billboardů se usmívá nový hrdina: čečenský prezident Ramzan Kadyrov. Přesvědčuje svůj národ, že pro něj chce to nejlepší. Jeho režim je totalitní se všemi negativy totality ale lidé připouštějí, že jiné východisko v současné době jejich země nemá. Groznyj navenek září čistotou a civilní pohodou. Zázračná změna. Probouzí se chuť do života, do toho normálního.

Opravdu až taková idylka?
O "stínech" se moc nemluví, a když, tak formou televizní kampaně proti bandám novodobých mudžáhedínů. Ti převzali převzali štafetu bývalého čečenského odboje a přeměnili ji v jakousi mladší formu, ohrožující především mladé muže a jejich rodiny. Nikdo v podstatě neví, o co jim momentálně jde, ale najednou začali odcházet do hor kluci v poměrně značných skupinách, a to i s tím, že své rodiny vystavují drastickým represáliím.

V čem spočívala vaše pomoc v Čečně?
Podařilo se nám založit komunitní hnutí, kde jsme svépomocnými aktivitami poskytovali pomoc sociálně potřebným. Nejhorší co válka způsobila, je rozpad tradičního systému klanové sociální soudržnosti.
Vytvořením našeho centra Rodina, koncem roku 2005, jsme se snažili aktivizovat lidi, aby se stali nezávislými na humanitární pomoci, na kterou si za tu dobu zvykli.

Jak vypadá čečenská společnost teď?
Je to zvláštní forma tvrdé normalizace. Autokracie jednoho člověka, který udává tón, o čem se smí mluvit a jak. Témata porušování lidských práv i mizení lidí nejsou tabu, ale mluví se jen jistým způsobem. To, co bylo v roce 2006 v ruinách, je teď k nepoznání. Je to sedmý div světa. Je záhadou jak tam ty peníze cirkulují. Co by válku mohlo připomínat, bylo nahrazeno luxusem. Město se povzneslo, ale to, co je tam stále špatné a možná ještě horší než dřív, jsou vztahy mezi státem a lidmi i mezi lidmi samotnými.

Co s poničenými vztahy můžete udělat vy?
Čím déle se nám podaří udržet náš komunitní projekt, tím lépe, protože jenom tak se daří v lidech probouzet důvěru v to, že mohou ve svých životech cosi ovlivnit k lepšímu. Lidé žijí v nejistotě, vedeni jako slepci absolutní totalitou. Náš úkol je ukázat jim, jak si mohou sami pomoct. Důležité je i to, že přicházíme zvenčí. Mají tak pocit, že nejsou izolovaní.

Jak jste v sobě objevila potřebu pomáhat jiným?
Už jsem měla děti, když jsem v roce 1987 začala studovat školu Bohemistiky: češtinu a literaturu a dějiny. Vyučovali chartisté, vysokoškolští učitelé, byla to paralelní univerzita, chodili jsme na zkoušky, dostávali jsme zápočty. Dodnes nevím, kdo tu školu sponzoroval. Po roce 1989 jsem přešla na filozofickou fakultu, kde nám zkoušky uznali. To už jsem tušila, že problémy druhých mě inspirují k samostatné aktivitě.

A založila jste organizaci Pražské matky, která dodnes funguje. S Jiřinou Šiklovou jste spoluzakladatelka Gender Studies...
Ještě jsem byla v prvním kooptovaném zastupitelstvu, jako členka OF

Dcera Kristýna (25)

Jak vnímáš práci maminky?
Bere to moc osobně. Čečenské děti jsou pro ní stejně důležité jako vlastní. Bere to jako své poslání, a proto se jí podařilo tolik věcí. Doma ve Zbuzanech je šťastná. Proto už štěstí nehledá a díky tomu může pomáhat jiným. V mozku se aktivizuje centrum odměn a dávání přináší člověku víc než přijímání.

Cítila jsi někdy, že dělá svoji práci na úkor rodiny?
Někdy, když měla problémy, nebyla doma taková pohoda.

Jak se to projevovalo?
Mluvila strojeně, reagovala jinak než normálně. (Jana to komentuje: nabaluju na sebe hraniční osobnosti.)

jsem vítala občánky, gratulovala seniorům a podobně. Pak jsem pracovala v Národní knihovně, v anglické studovně. Připadalo mi, že je tam vše zkostnatělé, nikdo nechtěl nic měnit, nedůvěra v inovace svazovala ruce. Tenkrát mi má profesorka angličtiny prozradila, že je u Jiřiny Šiklové sbírka genderových materiálů od kolegyň ze zahraničí. Američanky nabídly finanční pomoc, a tak se tu pomalu utvářela knihovna a první nevládní sdružení, zabývající se feminismem. První televizní debata proběhla v roce 1992 na téma domácí násilí a role mužů a žen. Následovaly veřejné debaty, vznikly debatní kluby, Američanky byly otevřené, krásné ženské, které odvedly kus práce. Chtěly nám pomáhat, ale my odmítaly, ačkoliv jsme pomoc potřebovaly. Feminismus se stal skandálním tématem.

Na čas jste potom z veřejného života zmizela...
V roce 1994 jsem si šla na rok odpočinout ke kravám. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu, a tak jsem vše pozorovala zpovzdálí. Pak jsem dostala nabídku od organizace Ašóka. Hledali člověka, který by hledal a vybíral autory a realizátory průkopnických projektů pro obecný prospěch. Dělala jsem to do roku 2002. Pracovala jsem i v Gender Studies, zabývala jsem se projektem Paměti žen. Díky němu se podařilo vydat pod názvem Aluminiová královna soubor rozhovorů se ženami z Grozného.

Vím, že jste zažila téměř tragédii v rodině...
Tenkrát jsem v Gender Studies organizovala debatu o bombardování Bělehradu, když jsem dostala zprávu, že se můj sedmnáctiletý syn Vašek dvacet minut topil. Resuscitoval ho na břehu příbuzný Jiřího Voskovce, který jel náhodou kolem na kole. Jela jsem domů a běhala jsem okolo domu a bůhvíproč dupala na žumpu. Trvalo týden, než přišel k sobě a než se ukázalo, že je v pořádku.

Jak jste se s tou událostí vypořádala?
To, že mi byl vrácen, je zásadní závazek. Přežili jsme katastrofu a ve mně se asi ještě víc prohloubila schopnost a potřeba vytrhávat lidi z osamělosti. Brzy na to se k nám se k nám ostatně na čas nastěhoval mladý zdravotní bratr, též poněkud svébytný typ.

Spoluzaložila jste také občanské sdružení Berkat, které podporuje civilní obyvatelstva ve strádajících zemích. Kromě Čečny působí ještě v Afghánistánu. Jak tam se vám situace jeví?
Situace v Afghánistánu je stále velmi složitá a náš projekt je zaměřen na pomoc ženám, které si tak mohou alespoň trochu vydělat na obživu.
Máme tam stálou pracovnici, která od žen vykupuje jejich výrobky, platíme ji v rámci realizovaného projektu: Šťastné létající koberce (HFC). Dál běží projekt transplantace očních rohovek, kdy podporujeme v Kábulu operace afghánských pacientů.

Jak dnes Berkat funguje?
Berkat je v období, kdy je sice vytvořena forma, ale není dost dobře jasné, zda uvnitř zůstal prostor pro přátelství, stmelující a tvořící vlastní energií. Je to organizace, která slouží jako rámec pro uskutečnění dobrých a prospěšných myšlenek. Stále funguje a snad i čerpá z té prvotní energie vytvořené společnou vůlí, citem a energií. Jak dlouho bude tato energie udržitelná, je pro mne velká otázka a zároveň téma a důvod, proč stále nějaké takové partičky zakládám.

Co vás baví, když máte volno?
Žiju, čtu, přemýšlím, snažím se držet krok s dobou. Mám svá témata, která jsou s přibývajícím časem stále plastičtější, jako je historie altruismu a spolkaření v Čechách, tvůrčí energie českých žen v historii a současnosti, obnova společenství v postkonfliktních zónách. Přednáším o nich mladým studentům z Ameriky. Kdybych mohla už bych nejraději nedělala nic jiného než četla, debatovala, psala a cestovala. A taky se věnovala obnově téměř rozpadlé usedlosti svých předků, kterou jsme koupili.