Sám o sobě není vztek nijak zavrženíhodnou emocí. To pouze lidský mozek reaguje na vnější podněty mobilizací energie, potřebné k vyřešení problému. Teprve pokud se akce nezdaří, pocítíte první signál přicházejícího hněvu. Jistě znáte ony sebevybuzující samomluvy typu "To bych se na to podíval, abych s tou kládou nehnul". Pokud nehnete, velmi pravděpodobně do ní v nejbližších vteřinách kopnete. Vlastně ani ne tak vy jako váš vztek. Právě se probudil a připomíná šestihlavého draka v temné sluji.
Tyrani kolem nás
"Můj muž je temperamentní vztekloun od mládí," vypráví pětapadesátiletá paní Miroslava z Pelhřimova. "Když ho naštvou v práci, stačí mu maličkost a je zle. Jednou prokopl vyplétanou židli a než se mu podařilo vyndat nohu, zdemoloval půl pokoje. Komické se mi to zdá až dnes, s odstupem času. Tehdy mi ale moc do smíchu nebylo a uvažovala jsem o rozvodu. Kdyby nebyl v jiném ohledu takový dobrák, asi bych s ním nevydržela."
Život se vzteklým partnerem je únavný a často stresující. O jeho přehnaných reakcích s ním lze mluvit pouze ve chvílích pohody nebo v počáteční fázi rozčilení. Potom už je na zklidňující domluvy pozdě. Tělo totiž svůj vztek dokáže živit a mozek objevováním dalších důvodů k hněvu jen přilévá oleje do ohně.
Podle pražské psycholožky Naděždy Verecké má partner celoživotního vzteklouna jen málo možností na výběr. Může být trpnou obětí, která v pozici mrtvého brouka čeká, až se tornádo přežene. Další varianta chování připomíná proutkaře. Jste odsouzeni žít s napjatým vnitřním tykadlem, neustále hlídat první signály "blbé nálady" a potom dovedně předcházet jejímu zhoubnému bujení.
Změna tématu hovoru je stejně vhodná jako změna prostředí. Především však chraňte svoji vnitřní pohodu - vztek je totiž velmi infekční nemoc. Pokud se vám podaří přimět partnera, aby svůj problém nazval pravým jménem, můžete hovořit o drobné životní výhře. Kardinální otázka obou aktérů takového manželství však zní: Stojí mi to všechno vlastně za to?
Vzteklého klepne
Každý člověk má nárok cítit v určitých situacích hněv - nevypovídá nic o jeho lásce či nelásce. Nikdo však nemá právo záchvaty vzteku terorizovat své okolí, i když tím ubližuje hlavně sám sobě. Lékařské studie prokázaly, že právě hněv je emocí, která nejvíc poškozuje srdce. Americký psycholog Daniel Goleman ve své knize Emoční inteligence uvádí výsledky výzkumů, které prokázaly, že povahový sklon k hněvu předznamenává smrt v relativně mladém věku. Je dokonce důležitější než přítomnost ostatních rizikových faktorů, jako je kouření, vysoký krevní tlak nebo vysoká hladina cholesterolu v krvi. Bouchnete-li jako přetopený kotel dvakrát za deset let, vaše zdraví tím pravděpodobně nijak neutrpí. Hněv ohrožuje především notorické vzteklouny. Stejně nebezpečné je však pocit hněvu vnitřně zadržovat.
Jak se naštvat na svůj vztek
Vztek je emoce, s níž se lze poprat pouze silou zdravého rozumu.
"Předpokladem úspěchu je uhlídat začátek vlastních negativních pocitů," soudí doktorka Verecká. "V té chvíli ještě máte možnost rozumně uvažovat o jejich příčinách. Blížící se záchvat vzteku si prostě můžete rozmluvit. Pokuste se 'vyskočit z vlastní kůže' a podívat se na celou situaci z nadhledu. Možná přijdete na to, že okolní svět má jiné starosti než škodit na každém kroku právě vám."
Nenechte se oklamat ani starou dobrou nepravdou, že pokud si svůj vztek vybijete, uleví se vám. Lékaři znají odpověď i na tuto pověru. Exploze vzteku nepřirozeně vydráždí emoční centra v lidském mozku, a tak se budete cítit čím dál hůř.
Podle psychologů na zvládnutí vzteku nejlépe působí tak prosté recepty, jaké představují dlouhé procházky a pohyb vůbec a také rozptýlení. Sebehorší televizní program je užitečnější než rozbor křivd, jimiž vás trestá osud. Se svými pokusy zvládnout negativní emoce si však pospěšte - fungují pouze do té chvíle, než vaše naštvanost přeroste v černou zuřivost.
 Pokud vás popadne vztak, nemusíte si ho hned vybít na tom, kdo je nejblíž. Úplně postačí, když to odskáče vaše kravata. |
